čtvrtek 1. července 2010
Z L.A. na sever
Velmi rušný den. Stihli jsme toho dost: 1) spořádat gigantickou snídani, 2) najít několik krabiček (nejlepší byla ta kousek od prahu jedné z přistávacích drah losangeleského letiště - řvoucí jumbo jet 50 metrů nad hlavou je docela zážitek), 2) vyzvednout naše RV (hezké, zánovní), 3) propasírovat se neskutečným provozem do Santa Barbary, 4) uskutečnit jeden velenákup a 5) vykoupat se v Tichém oceánu. Ovšem nečekaným zážitkem číslo jedna byla cesta z hotelu do půjčovny RV. Když jsem rezervoval taxi u concierge, zdůraznil jsem, že je nás 5 a že máme pět velikých batohů. Ochotný chlapík – Ramón se jmenoval – prohlásil „No problem“, ale nezapomněl podotknout, že nás to bude stát o 10 dolarů víc. S tím jsem počítal, takže všechno v pořádku. V 11:00 sedíme v hotelové recepci když tu ke vchodu zajíždí dlooouuuhatánská černá limuzína s tmavými skly. Ode dveří kyne Ramón – vaše taxi je připraveno. Ve výpravě to vzbudí nezřízené nadšení. Dítka naskáčou do kůží polstrovaného obýváku, provedou inventuru minibaru, vyzkouší si světelné interiérové efekty, prozkoumají umyvadlo, telefon, modrými diodami posetý strop a v okamžiku, kdy začínají s demontáží sofistikovaných výdechů klimatizace, dorážíme do půjčovny. V pravý čas!
středa 30. června 2010
Dlouhá středa
Ač středa, nepracuji. Začaly mi (nám všem) prázdniny! Dovolená! Včera jsem shrnul ze stolu poslední pracovní úkoly, některé poctivě splnil, jiné jen zahrnul pod koberec doufaje, že se nevyhrabou zpět na světlo boží jen co se vrátím. Teď na to nemyslím. Sedíme v letadle Aeroflotu někde vysoko nad Grónskem a na monitoru na stěně před námi bliká krásně v azbuce vyvedený cíl cesty LOS ANDŽELES. Cesta probíhá hladce, největší komplikací bylo vysvětlování našich časových skoků Aničce: V 9:30 ráno jsme odstartovali z Prahy abychom po asi dvouapůlhodinovém letu přistáli v 14:00 v Moskvě. Odtud jsme odletěli v 16:05, takže asi v 18:00 budeme v LA, to vše v jednom dni. Sám sebe přesvědčuji, že je vše v pořádku. Na hodinkách mám od startu nastavený pacifický čas (momentálně 9:48) a snažím se zapomenout na to, že kromě snídaně mám v sobě už dva obědy. Na Aničce je ovšem časový zmatek znát a jen čekám, kdy se sledováním filmů a hrami na monitoru unaví natolik, že sklouzne do spánkového bezvědomí. Nechci ovšem vidět to zmatení až se probudí a on bude pořád ten samý bílý den v plné síle!úterý 20. dubna 2010
Sólo pro Aničku
Dnes se nám Anička postarala o kulturní zážitek: S Katkou jsme navštívili žákovský koncert ZUŠ Rakovník. Aniččin sólový výstup sklidil zasloužený potlesk - posuďte sami. Varování: Jak paní učitelka řekla, byl to nejdelší štyk celého koncertu :).
neděle 7. března 2010
Víkend na Božím Daru
čtvrtek 31. prosince 2009
Fotky 2009
Během uplynulého týdne jsem překonal svou lenost a uspořádal jsem fotky z roku 2009. Zároveň jsem dal dohromady historické verze Rodinných zápisků a všechny je spojil na těchto stránkách. Jsou to bohužel jen texty, fotky starší než 2009 jsem musel všechny smazat z webu. Tady je odkaz na novou fotogalerii.
úterý 6. ledna 2009
Zase jedna cestovní historka
Neuplynul ani měsíc a pracovní povinnosti mě zase ženou za oceán. Prý veledůležité jednání. No co se dá dělat, koneckonců mě za to platí.
04:00 (pondělí) Vstávám. Napadlo 10 cm nového sněhu a pořád padá, teplota -8°C. Špatné znamení. Přes telefon nahlédnu na web pražského letiště, vše se zdá být v pořádku. Proházím si cestu sněhem, sedám do auta a jedu na letiště. Silnice i dálnice jsou kupodivu dobře sjízdné.
06:30 Přijíždím na letiště. Vše probíhá hladce, za pár minut mám všechny kontroly za sebou a můžu si vychutnat ranní kávu. Čekám na let do Paříže, letiště Charles de Gaulle (CDG) a odtud pak poletím do Cincinnati. V 7 hodin oznamují zpoždění letu o půl hodiny kvůli "hustému provozu nad Paříží". Celkem běžný úkaz. Naštěstí mám na přestup 3 hodiny.
10:00 Přistáváme v Paříži s hodinovým zpožděním. Autobusy pro vykládku cestujících přijíždějí po 10 minutách. Z nějakého důvodu tady neradi používaji nástupně-výstupní tunely.
10:30 Náš autobus se nepodaří znovu nastartovat. Čekáme 15 minut na další. Začínám být nervózní, letadlo do Cincinnati by mělo odlétat v 11:50.
11:00 Přijíždíme k terminálu 2D. Hbitě zdolávám sérii překážek a pastí vymyšlených stavitelem letiště a dovedených k dokonalosti jeho provozovatelem. Díky znalosti místa nemusím luštit zmatené orientační cedule a najisto běžím ke stanovišti autobusů pendlujících mezi terminály.
11:15 Přijíždíme k terminálu 2E. Další pasti, fronty a bezpečnostní kontroly. Do odletové haly se vřítím právě když oznamují 45minutové zpoždění mého letu.
11:30 Rozporuplné údaje na informačních tabulích. Některé tvrdí, že let je opožděn o 45 minut, jiné ukazují 3 hodiny. Dotaz na informacích potvrzuje tu horší variantu. Dalo se to čekat, i tady sněží. Venku je skoro 1 cm čerstvého sněhu. V narvaném salonku vybojuji tiché místo v koutě, otevírám počítač, odlovím přijatelné bezdrátové připojení a začínám vyřizovat poštu a telefonáty. Uprostřed jednoho hovoru zaregistruji druhým uchem výzvu k nástupu pro let do Cincinnati. Cože? Ale proč ne, konečně dobrá zpráva. Balím a běžím do nástupního prostoru. Ano, opravdu nastupujeme.
12:30 Sedím na svém místě v letadle. Sláva! Ani mi nevadí, že mě sousedka polila sektem. Otevírám časopis a okamžitě usínám.
14:00 Probouzím se. To už jsou dvě hodiny? To byl tedy hladký start! Ale... Ne, pořád ještě sedíme na zemi. Kapitán letadla (letím s americkou Deltou) nás vyzývá ke kontrole pásů neboť za chvilinku startujeme.
14:30 Stále sedíme na zemi, výzva se opakuje. Ano, můj pás je utažený. Možná až moc. Dostávám hlad.
15:00 Stejná situace, jenom hlad mám větší. Kapitán se snaží vysvětlit proč je půl palce sněhu v Paříži větší problém než 20 palců v Minnesotě.
16:00 Stejná situace. Kapitán konečně dostává potvrzení času našeho startu. Ve 20:00, to je za 4 hodiny. Ano. Taková prodleva znamená překročení povolených hodin ve službě pro posádku a let musí být zrušen. Delta samozřejmě nemá v Paříži náhradní posádku. Objednávají autobusy, které nás odvezou zpět k terminálu. Opravdu tady nemají rádi ty tunely. Podezírám je, že chtějí udržet stálou zaměstnanost řidičů autobusů a tím se vyhnout potížím s odbory. Autobusy tu mají být do 15 minut. Okénkem je vidět řada letadel na stojánkách ve stejné situaci.
17:00 Stále čekáme na autobusy. V kabině je slyšet vzrušená konverzace mezi piloty a kontrolní věží. Část pasažérů se bouří a požaduje na letuškách otevření dveří. Chtějí vyskočit ven a dojít do letištní budovy pěšky. Kapitán uklidňuje vášně dobrou zprávou: Bude se podávat večeře. Vracíme se na místa.
18:30 Večeře o třech chodech je snězena, nádobí uklizeno. Autobusy stále nikde.
19:00 Oznámení: Autobusy tu budou za 5 min.
19:30 Kapitán se omlouvá. Neřekl nám, že těch 5 minut bude 5 "CDG" minut. Posádka Delty začíná odhazovat diplomatické zábrany a je velmi sarkastická.
19:45 Přijíždí minibus aby vyzvedl rodiny s malými dětmi. Připomíná to scénu z Titaniku.
20:00 Přijíždí jeden normální autobus. Normálně je zapotřebí tří nebo čtyř takových autobusů k vyklizení letadla této velikosti. Všichni se však vejdeme do tohoto jediného vozidla. Velmi blízce se seznámím s několika spolucestujícími.
20:30 Na letišti panuje obrovský zmatek. Těch zrušených letů je asi hodně. Fronty k transferovým přepážkám jsou přes 100 metrů dlouhé. Každý cestující však u přepážky dostává plnou péči. Pro vyřízení každého z nich je zapotřebí několika telefonátů doplněných konzultacemi mezi jednotlivými úředníky. Vybavuji si „six sigma“ teorii a začínám měřit čas zpracování. Vychází mi průměr 12 minut na cestujícícho, směrodatná odchylka je však velká protože počet pozorování (tj. vyřízených cestujících) je bohužel velmi nízký. V hale je nás určitě víc než tisíc.
21:00 K jedné přepážce přichází "obtížná“ cestující. Dožaduje se nalezení a vydání svého podaného zavazadla. To je náročný úkol vyžadující spolupráci všech úředníků a úřednic. Všechny fronty se zastaví.
21:30 Dvě důležitá oznámení. 1) Není dostatek míst na zítřejších letech do USA. 2) Většina transferových přepážek za půl hodiny zavírá, končí jim směna. Tak. Je čas odtud vypadnout. Cestou k východu vyslechnu několik zábavných konverzací v jadrné americké angličtině.
22:00 Zjištění: Nejsou žádné volné hotelové pokoje, žádné taxíky, žádné autobusy, nikdo nedokáře sdělit jakoukoliv informaci. Cestující zabírají místa na podlaze v hale a na chodbách a chystají se k bivaku. Do toho se mi nechce. Mířím k vlakovému nádraží.
23:00 Stojím před nádražím Gare du Nord v centru Paříže. Kolem je spousta malých hotýlků. Ve druhém mají volný pokoj, v baru hraje jazzové trio, ochotný číšník přináší studené pivo a na tlusto nakrájenou ardenskou šunku s hranolkami. Paříž vypadá najednou nějak líp.
07:00 (úterý) Přijíždím na letiště právě když ho zavírají. Zdá se, že někdo zapomněl v koutě tašku, budovu je třeba vyklidit a zjistit zda se jedná o bombu či nikoliv. Dav kolem je nečekaně tichý. Většina kolemstojících očividně strávila noc na podlaze letištní haly.
08:00 Budova letiště je znovu otevřená. Jakožto veterán mnoha front jsem odměněn palubní vstupenkou na nejbližší let do Prahy.
10:00 Dvouhodinové zpoždění letu je naprosto nedůležité. Nechápu, proč se někteří cestující rozčilují.
13:00 Praha vypadá z výšky nádherně, celá v bílém. Na ruzyňském letišti vládne nuda, hotový balzám na nervy.
14:45 Přijíždím domů, rychle připojuji počítač, přihlašuji se k LiveMeetingu a vytáčím číslo konferenčního serveru. Jednání v Cincinnati právě začíná. Stihnul jsem to včas!
04:00 (pondělí) Vstávám. Napadlo 10 cm nového sněhu a pořád padá, teplota -8°C. Špatné znamení. Přes telefon nahlédnu na web pražského letiště, vše se zdá být v pořádku. Proházím si cestu sněhem, sedám do auta a jedu na letiště. Silnice i dálnice jsou kupodivu dobře sjízdné.
06:30 Přijíždím na letiště. Vše probíhá hladce, za pár minut mám všechny kontroly za sebou a můžu si vychutnat ranní kávu. Čekám na let do Paříže, letiště Charles de Gaulle (CDG) a odtud pak poletím do Cincinnati. V 7 hodin oznamují zpoždění letu o půl hodiny kvůli "hustému provozu nad Paříží". Celkem běžný úkaz. Naštěstí mám na přestup 3 hodiny.
10:00 Přistáváme v Paříži s hodinovým zpožděním. Autobusy pro vykládku cestujících přijíždějí po 10 minutách. Z nějakého důvodu tady neradi používaji nástupně-výstupní tunely.
10:30 Náš autobus se nepodaří znovu nastartovat. Čekáme 15 minut na další. Začínám být nervózní, letadlo do Cincinnati by mělo odlétat v 11:50.
11:00 Přijíždíme k terminálu 2D. Hbitě zdolávám sérii překážek a pastí vymyšlených stavitelem letiště a dovedených k dokonalosti jeho provozovatelem. Díky znalosti místa nemusím luštit zmatené orientační cedule a najisto běžím ke stanovišti autobusů pendlujících mezi terminály.
11:15 Přijíždíme k terminálu 2E. Další pasti, fronty a bezpečnostní kontroly. Do odletové haly se vřítím právě když oznamují 45minutové zpoždění mého letu.
11:30 Rozporuplné údaje na informačních tabulích. Některé tvrdí, že let je opožděn o 45 minut, jiné ukazují 3 hodiny. Dotaz na informacích potvrzuje tu horší variantu. Dalo se to čekat, i tady sněží. Venku je skoro 1 cm čerstvého sněhu. V narvaném salonku vybojuji tiché místo v koutě, otevírám počítač, odlovím přijatelné bezdrátové připojení a začínám vyřizovat poštu a telefonáty. Uprostřed jednoho hovoru zaregistruji druhým uchem výzvu k nástupu pro let do Cincinnati. Cože? Ale proč ne, konečně dobrá zpráva. Balím a běžím do nástupního prostoru. Ano, opravdu nastupujeme.
12:30 Sedím na svém místě v letadle. Sláva! Ani mi nevadí, že mě sousedka polila sektem. Otevírám časopis a okamžitě usínám.
14:00 Probouzím se. To už jsou dvě hodiny? To byl tedy hladký start! Ale... Ne, pořád ještě sedíme na zemi. Kapitán letadla (letím s americkou Deltou) nás vyzývá ke kontrole pásů neboť za chvilinku startujeme.
14:30 Stále sedíme na zemi, výzva se opakuje. Ano, můj pás je utažený. Možná až moc. Dostávám hlad.
15:00 Stejná situace, jenom hlad mám větší. Kapitán se snaží vysvětlit proč je půl palce sněhu v Paříži větší problém než 20 palců v Minnesotě.
16:00 Stejná situace. Kapitán konečně dostává potvrzení času našeho startu. Ve 20:00, to je za 4 hodiny. Ano. Taková prodleva znamená překročení povolených hodin ve službě pro posádku a let musí být zrušen. Delta samozřejmě nemá v Paříži náhradní posádku. Objednávají autobusy, které nás odvezou zpět k terminálu. Opravdu tady nemají rádi ty tunely. Podezírám je, že chtějí udržet stálou zaměstnanost řidičů autobusů a tím se vyhnout potížím s odbory. Autobusy tu mají být do 15 minut. Okénkem je vidět řada letadel na stojánkách ve stejné situaci.
17:00 Stále čekáme na autobusy. V kabině je slyšet vzrušená konverzace mezi piloty a kontrolní věží. Část pasažérů se bouří a požaduje na letuškách otevření dveří. Chtějí vyskočit ven a dojít do letištní budovy pěšky. Kapitán uklidňuje vášně dobrou zprávou: Bude se podávat večeře. Vracíme se na místa.
18:30 Večeře o třech chodech je snězena, nádobí uklizeno. Autobusy stále nikde.
19:00 Oznámení: Autobusy tu budou za 5 min.
19:30 Kapitán se omlouvá. Neřekl nám, že těch 5 minut bude 5 "CDG" minut. Posádka Delty začíná odhazovat diplomatické zábrany a je velmi sarkastická.
19:45 Přijíždí minibus aby vyzvedl rodiny s malými dětmi. Připomíná to scénu z Titaniku.
20:00 Přijíždí jeden normální autobus. Normálně je zapotřebí tří nebo čtyř takových autobusů k vyklizení letadla této velikosti. Všichni se však vejdeme do tohoto jediného vozidla. Velmi blízce se seznámím s několika spolucestujícími.
20:30 Na letišti panuje obrovský zmatek. Těch zrušených letů je asi hodně. Fronty k transferovým přepážkám jsou přes 100 metrů dlouhé. Každý cestující však u přepážky dostává plnou péči. Pro vyřízení každého z nich je zapotřebí několika telefonátů doplněných konzultacemi mezi jednotlivými úředníky. Vybavuji si „six sigma“ teorii a začínám měřit čas zpracování. Vychází mi průměr 12 minut na cestujícícho, směrodatná odchylka je však velká protože počet pozorování (tj. vyřízených cestujících) je bohužel velmi nízký. V hale je nás určitě víc než tisíc.
21:00 K jedné přepážce přichází "obtížná“ cestující. Dožaduje se nalezení a vydání svého podaného zavazadla. To je náročný úkol vyžadující spolupráci všech úředníků a úřednic. Všechny fronty se zastaví.
21:30 Dvě důležitá oznámení. 1) Není dostatek míst na zítřejších letech do USA. 2) Většina transferových přepážek za půl hodiny zavírá, končí jim směna. Tak. Je čas odtud vypadnout. Cestou k východu vyslechnu několik zábavných konverzací v jadrné americké angličtině.
22:00 Zjištění: Nejsou žádné volné hotelové pokoje, žádné taxíky, žádné autobusy, nikdo nedokáře sdělit jakoukoliv informaci. Cestující zabírají místa na podlaze v hale a na chodbách a chystají se k bivaku. Do toho se mi nechce. Mířím k vlakovému nádraží.
23:00 Stojím před nádražím Gare du Nord v centru Paříže. Kolem je spousta malých hotýlků. Ve druhém mají volný pokoj, v baru hraje jazzové trio, ochotný číšník přináší studené pivo a na tlusto nakrájenou ardenskou šunku s hranolkami. Paříž vypadá najednou nějak líp.
07:00 (úterý) Přijíždím na letiště právě když ho zavírají. Zdá se, že někdo zapomněl v koutě tašku, budovu je třeba vyklidit a zjistit zda se jedná o bombu či nikoliv. Dav kolem je nečekaně tichý. Většina kolemstojících očividně strávila noc na podlaze letištní haly.
08:00 Budova letiště je znovu otevřená. Jakožto veterán mnoha front jsem odměněn palubní vstupenkou na nejbližší let do Prahy.
10:00 Dvouhodinové zpoždění letu je naprosto nedůležité. Nechápu, proč se někteří cestující rozčilují.
13:00 Praha vypadá z výšky nádherně, celá v bílém. Na ruzyňském letišti vládne nuda, hotový balzám na nervy.
14:45 Přijíždím domů, rychle připojuji počítač, přihlašuji se k LiveMeetingu a vytáčím číslo konferenčního serveru. Jednání v Cincinnati právě začíná. Stihnul jsem to včas!
sobota 3. ledna 2009
Milešovka
Je po svátcích a není třeba propadat depresi (i když já trochu propadám protože v pondělí v 6:40 ráno letím do Cincinnati a vůbec se mi nechce). Ale v sobotu ráno bylo krásně a Katka přišla s návrhem zdolat nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku. Já jsem byl nadšen, dítka neprotestovala - hádejte co je větší div. Dle doporučení jsme výstup zahájili v obci Bílka, nahoře jsme byli za chvilku. Podle německého přírodovědce Humboldta je výhled z Milešovky třetí nejkrásnější na světě. Nevím, které jsou ty první dva, ale z Milešovky to opravdu stojí za to. Cesta dolů byla trošku krkolomnější neb to pěkně klouzalo, ale zvládli jsme to. Musíme se naučit chodit s trekkingovými holemi, a hlavně nezapomínat je vzít s sebou. Fotogalerie.
Nalezené cache: Thunder Mountain, Cesta přátelství
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
