Chemie a světlo

Dnes večer jsme byli s Adamem na přednášce "Chemistry and Light". Pořádala Královská chemická společnost, místo konání školní divadlo BSB. Hlavním aktérem večera byl Dr. Peter Douglas, profesor univerzity ve Swansea (Wales). Vynikající přednáška, vcelku jednoduchými způsoby demostrované možnosti využití světla od "jak na sebe přilákat pozornost v nočním klubu" přes léčbu žloutenky až po řešení globálního oteplování a energetické krize. K úspěchu přispěl stejným dílem obsah i způsob podání, zejména pak páně profesorův suchý humor a zábavný akcent. Místy jsem žasnul kam až ctihodný akademik zašel při svých demonstracích. Například při klubové scéně se na pódiu svlékl do půl pasu aby předvedl své chlupaté břicho pomalované fluorescenčními barvami, nato si nasadil plastovou modře zářící podprsenku, oranžové boa, postupně rozzářil své nehty, rty a vousy a vše korunoval světélkujícíma ušima ve stylu Mickey Mouse. Pod UV světly (tj. v "klubu") vypadal famózně, pak však přešel do "vystřízlivění" - nechal pódium osvítit normálním světlem, a to byl už dost žalostný pohled. Nedovedu si představit žádného ze svých VŠ profesorů, který by se k něčemu podobnému odhodlal...

Lyžování v Rakousku

Včera jsme se vrátili z hor. Spolu s P. z Lán jsme strávili týden v tyrolském St. Anton am Arlberg. Úspěšně se nám dařilo týden zapomínat na pracovní i školní strasti. Počasí bylo vynikající, 6 dní ze sedmi zářilo slunce z čistě modré oblohy. Se sněhem už to bylo slabší, ale vzhledem k letošním mizerným sněhovým podmínkám byly sjezdovky ve velmi dobrém stavu. Bydleli jsme v b&b Haus Ganderau, v chodu jej udržovaly dvě babky – sestry, podivuhodně schopné i přes pokročilý věk a omezenou pohyblivost.

Výběr z fotek je tady. Pár zážitků:

Choroby. Nemoci postupně kosily naše řady (a nejen naše). V pátek před odjezdem přepadla Katku střevní chřipka. V neděli odpoledne to přišlo na Aničku, v pondělí na paní domácí, pak na Adama, ve středu odpadla R., ve čtvrtek se zmínila instruktorka lyžařské školy že chybí třetina dětí z Aniččiny skupiny pro nemoc. V pátek choroba postihla už několik instruktorů. Další zprávy nemáme, doufám jen, že jsme nevyhubili celé údolí. Byla by to škoda.

Anička v lyžařské škole. Napřed se jí do školy nechtělo, ale nakonec prohlásila, že škola je její nejlepší zážitek z hor. Opět byly závody a vyhlašování vítězů, a přestože rychlost není její doména, medaili dostala stejně jako všechny ostatní děti. I přes dvoudenní nemocenskou přestávku se Anička naučila jezdit s hůlkami a přešla z dětského plužení do regulérnějšího paralelního lyžování a oproti minulým rokům už brázdí sjezdovky velmi svižným tempem.

Turistika na sjezdovkách. Letos poprvé jsme si užili sjezdovkové turistiky. Velké množství sjezdovek a lanovek umožňovalo objíždět 10-15 km okruhy s převýšením kolem 1500 m. Moc hezké, zejména ve spojení s nádherným počasím a pohlednicovými výhledy.

Večery. Kromě testování alpských specialit (ty jsou založené povětšinou na místní obdobě halušek a pirohů, mase, klobásách a špeku) jsme provozovali domácí zábavy (viz např. karty, Dračí doupě, a úkoly). St. Anton je vyhlášený množstvím zábavních možností, ale moc jsme to neocenili vzhledem k neustálé zdecimovanosti výpravy chorobami nebo alespoň celodenním lyžováním v případě těch šťastnějším zdravých.

Vražda v muzeu

Obzvláště nevlídné počasí nám tento víkend znechutilo jakoukoliv myšlenku na nějaký větší výlet. Navštívili jsme proto Muzeum královského belgického institutu přírodních věd, a protože jsme tam už před časem byli, soustředili jsme se na dočasnou expozici kriminalistických metod. Měli to hezky sestavené, návštěvník u vchodu nafasuje tužku, sešitek s úkoly a místem na poznámky a během prohlídky řeší případ vraždy ředitele muzea. Dítka i rodičové se dozví něco o pitvách, o daktyloskopii, balistice, atd. Výborná výstava, interaktivní, jenom ty davy tam být nemusely. Adam fotil.

Při cestě do a z muzea jsme si všimli valentýnských semaforů. Všechny semafory ve městě mají červenou upravenou do tvaru srdce. Romantické...

Sníh v Tervurenu

Včera napadl sníh. A ještě teď se zbytky drží. Takovou vzácnost jsem musel samozřejmě zdokumentovat. Když jsem před chvílí kontroloval teploměr, ukazoval -0,2 °C. Nevídané! Bílá krajina je příjemná změna proti tradičním šedozeleným odstínům. Takto extrémní teploty však spolu s obvyklou téměř stoprocentní vlhkostí vzduchu způsobují nečekané problémy: Led z čelního skla auta je nutno seškrabávat oboustranně neboť sklo namrzá zespodu stejně jako zeshora. Nic není zadarmo :)

Poníci

Belgický šedivý závoj se tento víkend protrhl a dva dny po sobě (!) jsme zahlédli slunce. Využil jsem toho a včera i dnes jsem si objel na kole své oblíbené okruhy. Dnes jsem dokonce potkal jiného lehocipedistu, asi 3 km jsme spolu konverzovali. Ležatá kola sbližují...

Kromě kola jsme se tento týden bavili návštěvami. Dnes u nás byli K., po roce se vrátili ze Španělska a tak jsme jim pomáhali s aklimatizací. Včera jsme byli u MW, a protože se tam sešly 4 děti ve věku 4-6 let a protože malý K. měl narozeniny, přesunuli jsme se na nedalekou koňskou farmu s cílem povozit dětičky na ponících. Systém tam mají opravdu zajímavý. V restauraci člověk zaplatí 5 euro, hodí mu na záda sedlo a ukážou ohradu ve svahu: "Poníka si chyť a osedlej sám!" No nazdar. Už se začínalo smrákat když jsme rozmotali řetěz u vstupní brány a nejistým krokem se vydali ke skupince poníků u nedalekého žlabu. Překvapeně zvedli hlavu a bylo jasné, co si myslí: "Sedla? Teď večer? To se snad pomátli!" Jen jsme se trochu přiblížili, poníci nechali oves ovsem a rozprchli se po ohradě, která měla rozlohu asi tak dvou fotbalových hřišť. Měl jsem sto chutí sedlo hodit zpátky do restaurace, dát si jednu Stellu a jít domů. Při pohledu na rozdychtěná dítka a odhodlané matky mi však bylo jasné, že tato možnost nepřichází v úvahu. No co, to nebude problém, jihomoravský venkov se přece hemží stády divokých koní a já jsem strávil mládí v sedle. Nebo jsem o tom jenom četl ve Vinnetuovi? Každopádně jsem se vydal s uzdou v ruce na lov. Poníci mi sahali sice jen do pasu, ale běhali rychleji než Hatátitlá s Ilčim dohromady. Jeden se mi zdál trochu flegmatičtější a na toho jsem upjal svou pozornost. Počkal jsem až se zastaví u šťavnatého trsu trávy a tam jsem ho dostihl. Tráva byla dobrá, nechtělo se mu pryč a tak si nechal nasadit uzdu a namontovat sedlo. Úspěch! Vítězoslavně jsem ho odvlekl k bráně a šel pomáhat druhému otci (byli jsme jen dva na čtyři matky, proto varianta "pivo" neměla šanci). Zbylí poníci však viděli osud svého kamaráda a vzali si z toho ponaučení. Nejen že nás nenechali k sobě přiblížit, ale dokonce začali sveřepě útočit. Poník je malý, ale jeho žluté zuby vypadají pořád dost mohutně. Pokud si na vás minikoníček naběhne v půlkruhu, v poslední chvíli se stočí a vyhodí zadními, i ta minikopýtka mají nebezpečnou razanaci. Horní úvrať výkopu se navíc nacházela nebezpečně nízko pod pasem, což nám moc chuti nepřidalo. Chvilku jsme bojovali, ale bylo jasné, že nemáme navrch. Spása přišla v podobě rodinky vracející osedlaného poníka. S radostí jsme se na něj vrhli a ač se nešťastník bránil, vyvlekli jsme ho spolu s tím prvně uloveným na cestu k lesu. Putování bylo klopotné. Dva a dva rodiče vlekli poníky od ohrady, zbylí dva vyměňovali dítka v sedlech. Westernová pohoda. Ale jen k nejbližšímu návrší. Tam se poníci rozhodli, že dál opravdu nepůjdou. Chvilku jsme bojovali, chvilku jsme se na sebe dívali, a nakonec jsme se všichni shodli, že vlastně jsme se už docela hezky prošli a že radši půjdeme zpátky. Poníci to moudré rozhodnutí ocenili a svižně zamířili zpátky na farmu. Ještě jsme jim párkrát prohodili jezdce jásající blahem, pak u ohrady odmontovali sedla a tažná zařízení (uzdy) a konečně je vypustili mezi kamarády. Celkem vděčně jsem celý uklopýtaný a usmolený usedl do auta. Nikdy více! Anička však byla velmi spokojená: "To byla ta nejlepší narozeninová oslava! Pojedeme sem znovu." Ach jo.