Poníci

Belgický šedivý závoj se tento víkend protrhl a dva dny po sobě (!) jsme zahlédli slunce. Využil jsem toho a včera i dnes jsem si objel na kole své oblíbené okruhy. Dnes jsem dokonce potkal jiného lehocipedistu, asi 3 km jsme spolu konverzovali. Ležatá kola sbližují...

Kromě kola jsme se tento týden bavili návštěvami. Dnes u nás byli K., po roce se vrátili ze Španělska a tak jsme jim pomáhali s aklimatizací. Včera jsme byli u MW, a protože se tam sešly 4 děti ve věku 4-6 let a protože malý K. měl narozeniny, přesunuli jsme se na nedalekou koňskou farmu s cílem povozit dětičky na ponících. Systém tam mají opravdu zajímavý. V restauraci člověk zaplatí 5 euro, hodí mu na záda sedlo a ukážou ohradu ve svahu: "Poníka si chyť a osedlej sám!" No nazdar. Už se začínalo smrákat když jsme rozmotali řetěz u vstupní brány a nejistým krokem se vydali ke skupince poníků u nedalekého žlabu. Překvapeně zvedli hlavu a bylo jasné, co si myslí: "Sedla? Teď večer? To se snad pomátli!" Jen jsme se trochu přiblížili, poníci nechali oves ovsem a rozprchli se po ohradě, která měla rozlohu asi tak dvou fotbalových hřišť. Měl jsem sto chutí sedlo hodit zpátky do restaurace, dát si jednu Stellu a jít domů. Při pohledu na rozdychtěná dítka a odhodlané matky mi však bylo jasné, že tato možnost nepřichází v úvahu. No co, to nebude problém, jihomoravský venkov se přece hemží stády divokých koní a já jsem strávil mládí v sedle. Nebo jsem o tom jenom četl ve Vinnetuovi? Každopádně jsem se vydal s uzdou v ruce na lov. Poníci mi sahali sice jen do pasu, ale běhali rychleji než Hatátitlá s Ilčim dohromady. Jeden se mi zdál trochu flegmatičtější a na toho jsem upjal svou pozornost. Počkal jsem až se zastaví u šťavnatého trsu trávy a tam jsem ho dostihl. Tráva byla dobrá, nechtělo se mu pryč a tak si nechal nasadit uzdu a namontovat sedlo. Úspěch! Vítězoslavně jsem ho odvlekl k bráně a šel pomáhat druhému otci (byli jsme jen dva na čtyři matky, proto varianta "pivo" neměla šanci). Zbylí poníci však viděli osud svého kamaráda a vzali si z toho ponaučení. Nejen že nás nenechali k sobě přiblížit, ale dokonce začali sveřepě útočit. Poník je malý, ale jeho žluté zuby vypadají pořád dost mohutně. Pokud si na vás minikoníček naběhne v půlkruhu, v poslední chvíli se stočí a vyhodí zadními, i ta minikopýtka mají nebezpečnou razanaci. Horní úvrať výkopu se navíc nacházela nebezpečně nízko pod pasem, což nám moc chuti nepřidalo. Chvilku jsme bojovali, ale bylo jasné, že nemáme navrch. Spása přišla v podobě rodinky vracející osedlaného poníka. S radostí jsme se na něj vrhli a ač se nešťastník bránil, vyvlekli jsme ho spolu s tím prvně uloveným na cestu k lesu. Putování bylo klopotné. Dva a dva rodiče vlekli poníky od ohrady, zbylí dva vyměňovali dítka v sedlech. Westernová pohoda. Ale jen k nejbližšímu návrší. Tam se poníci rozhodli, že dál opravdu nepůjdou. Chvilku jsme bojovali, chvilku jsme se na sebe dívali, a nakonec jsme se všichni shodli, že vlastně jsme se už docela hezky prošli a že radši půjdeme zpátky. Poníci to moudré rozhodnutí ocenili a svižně zamířili zpátky na farmu. Ještě jsme jim párkrát prohodili jezdce jásající blahem, pak u ohrady odmontovali sedla a tažná zařízení (uzdy) a konečně je vypustili mezi kamarády. Celkem vděčně jsem celý uklopýtaný a usmolený usedl do auta. Nikdy více! Anička však byla velmi spokojená: "To byla ta nejlepší narozeninová oslava! Pojedeme sem znovu." Ach jo.