Svatba

Uplynulý víkend jsme měli to potěšení být na svatbě Katčiny sestry J. a R. Do Prahy jsme přiletěli v pátek ráno, vyřídili pár formalit, převzali dům v Lánech a ponořili se do svatební nálady. Pátek byl ještě poklidný, vše vypuklo až v sobotu. Navlékl jsem hodobožový oblek, Adama jsem přiměl obléknout si bílou košili (a zout zelené tenisky) a jal se vykonávat úlohu svatebního fotografa. Adam dělal náhradního fotografa, Anička byla jedinou družičkou, Katka si jen užívala. Celá svatba proběhla v hotelu Praha, kde jsme i bydleli, takže vše bylo nadmíru pohodové. Nevěstě to moc slušelo, ženichovi ovšem taky. Obřad pod širým nebem s výhledem na Pražský hrad byl hezký (a krátký). Svatení oběd se taky vydařil a právě když jsem po kafíčku přemítal zda bude lepší pít červené či bílé víno, dolehl ke mně poplašný křik. Družička Anička, neposedná jako vždy, si u fontány rozsekla čelo. Dlouho jsem tomu nevěřil, až dokud jsem v hotelové hale neuviděl krvavou stopu táhnoucí se od terasy na dámské záchody. Byla to pravda. Díky nekonzumujícímu švagrovi M. jsme se během několika minut přesunuli do Motola, kde Aničce ránu zaštupovali a přelepili úhlednou bandáží. Svatební veselí pak dále pokračovalo dortem, tancem (ano, i na mě došlo), grilováním a nakonec posezením u nás na pokoji. Moc hezká akce to byla. Fotky jsou tady.

Skotsko

Předevčírem jsme přijeli z dovolené. Po několika letech, kdy jsme jezdili na jih za mořem a za potápěním, jsme znovu vyrazili do hor, do skotské vysočiny. Máme samozřejmě spoustu fotek, dokonce jsem je během včerejška a dneška stačil zpracovat a utřídit, výběr je tady. Pár zážitků:

Scottish Borders
Cesta do Skotska autem je daleká i z Belgie, a tak jsme si na ni vyhradili dva dny. Přespali jsme na severu Anglie u Lancasteru v malém bed & breakfast. Užili jsme si hezkého podvečera na břehu moře a posezení v malému pubu u plavebního kanálu. Následující den jsme objížděli ruiny středověkých opatství v idylické krajině jižního Skotska (Scottish Borders). Krásná krajina + zajímavé památky + nádherné počasí = velmi slibný začátek dovolené. Viděli jsme opatství Melrose a Dryburgh, prošli jsme se kolem řeky Tweed, zastavili na vyhlídce Waltera Scotta a jeli bydlet do Ediburghu.

Edinburgh
Dvě edinburghské noci jsme strávili v B&B Aynetree. Edinburgh je město zajímavé a tudíž turistické. Povinností byla prohlídka hradu, procházka po hlavní ulici Royal Mile a vstup na Scottův památník. Celkem hezká byla sto let stará atrakce Camera Obscura. V tmavé místnosti nám tam průvodkyně promítala na bílý stůl záběry z města pořízené jednoduchou optikou z věžičky na střeše budovy. Před sto lety to muselo být něco ohromujícího, naše dítka však nechápala mé nadšení - web kamera přece přenese živý obraz z druhého konce zeměkoule, a nemusím kvůli tomu vstávat od stolu. Městský ruch nás brzy unavil a tak jsme pěšky prošli 7 km lesnatým údolím do přístavu Leith, pochutnali si na grilovaných rybách a vrátili se zcela vysílení městským autobusem zpět.

Falkirk Wheel
Jedna z nejzajímavějších technických atrakcí co pamatuju. Jedná se o moderní výtah na lodě spojující dva plavební kanály. Geniálně jednoduchá konstrukce ve velmi velmi elegantním provedení. Přečetl jsem si, že celý mechanismus zdviže při zdvihání či spouštění lodí spotřebovává jen tolik energie jako 8 varných konvic. Tip pro příště: Kolem kanálu vede krásná cyklostezka do Edinburghu.
Tentýž den jsme navštívili ještě hrad Stirling, jeden z nejvýznamnějších ve Skotsku. Zajímavý, i když mnohé české hrady ho překonají.

Glencoe
Skoro týden jsme kempovali v údolí řeky Coe, tedy v Glencoe. Počasí se samořejmě zkazilo, hodně pršelo, túry do hor se nám podařily jen dvě - viz níže. Turistická infrastruktura ve Skotsku s nepřízní počasí samozřejmě počítá a tak jsme se nenudili. Absolvovali jsme výlet k Neptunovým schodům (devítistupňové zdymadlo na Caledonian Canal), výlet parním vlakem krajinou, kterou jezdí Harry Potter do Bradavic (včetně mostu s 21 oblouky, který se objevuje v každém díle filmu), velké akvárium zaměřené na život pod hladinou místních jezer - lochů. Perlička: Po jedné obzvlášť deštivé noci se nám pod stanem usadila myší rodinka. Během dne, kdy jsme byli pryč, stačily vybudovat dvě hnízda a vrhnout (nebo nastěhovat) asi osm malých myšiček. Spát se na tom dost dobře nedalo, museli jsme se tedy stěhovat. Myši byly velmi rozladěné, zlikvidovat jim tak krásně suchý útulek.

Highland Games
Skvělým zážitkem byla návštěva her horalů ve vesnici Lochalin. Vždycky jsem chtěl vidět pořízky v kiltech házející čtyřmetrovou kládou, a tady se mi to splnilo. S obavami jsme čekali umělou turistickou atrakci, ale díky odlehlosti vesnice se jednalo o velmi příjemnou akci pořádanou hlavně pro místní, nás turistů nebylo moc. Do Lochalinu vede jediná cesta přívozem přes Loch Linnhe a pak dvacet mil uzounkou silničkou přes hory, a už to byl zážitek. Hry připomínaly trochu moravské hody. Na místním fotbalovo-ragbyovém hřišti vyhrávala kapela dudáků, místní siláci házeli vším možným, ženy a děti závodily v běhu a skoku vysokém a dalekém, umělec sochal dřevěné sochy motorovou pilou, a pilo se pivo, hodně piva. Vrcholem byla disciplína v hodu kládou. Jen několi borců ji dokázalo uzvednout nastojato, a jen tři ji dokázali hodit tak, aby ve vzduchu vykonala předepsanou otočku.

První túra v Glencoe
Pohádkově zelenou krajinou s vodopády téměř na každém kroku jsme se vydrápali do sedla nad Loch Etive. Pohlednicové výhledy nám kompenzovaly strastiplnou cestu. Celé údolí bylo silně podmáčené a notně jsme se bořili. Dobře namazané pohorky nás uchránily od nejhoršího, jen Anička při svém hopkavém pojetí cesty několikrát podcenila terém a těsně pod vrcholem zapadla až do půli lýtek. Svačina to spravila a zpáteční cesta naštěstí (a taky díky mému navigačnímu omylu) vedla po horské silničce.
Postřeh první: Celá ta malebná vysočina je z větší části jeden zhroucený ekosystém. Od středověku se kácelo, nejvíc v době rozmachu britského impéria kdy se budovalo obchodní a válečné loďstvo. Pak přicházeli pastevci s ovcemi, těm padla za oběť nižší vegetace. A pak stačilo jen pár desítek, někde stovek let, vydatné deště a eroze vykonaly své. Dnes je vrstva zeminy velmi tenká, zcela promáčená, stromy a keře se tu neudrží. Výsledkem je mokrá poušť, na mnoha místech nežije nic jiného než žáby v bažinatých travinách. Je patrná snaha napravit stav věcí, za pár set let se to možná podaří.
Postřeh druhý: Ač průvodce varuje před návštěvou hor v oblasti Glencoe během letních prázdnin kdy prý jsou davy návštěvníků na všech stezkách, my jsme si užívali liduprázdných kopců. Během celodenní túry jsme potkali jen 5 lidí. To se ve Vysokých Tatrách nebo i v Alpách opravdu nepodaří.
Postřeh třetí: Turistické značení neexistuje. Šipka u silnice směřující někam do údolí je maximum co lze očekávat.

Druhá túra
Poučeni předchozí zkušeností jsme zvolili jednodušší cestu vedoucí po staré armádní cestě k mostu přes řeku Ba. Terén byl tentokráte v normě, počasí však zlobilo, došlo i na pláštěnky. Zaznamenali jsme útok pověstných mušek - moru skotské vyočiny. Ty nás sice štípaly už celý týden, ale u řeky Ba byly obzvláště vyhladovělé. Naštěstí jsme uposlechli rady průvodce a nosili s sebou "industrial strength insect repelent" a tak jsme o vlásek unikli sežrání neodbytným hmyzem. Krajina byla opět velmi dekorativní, i dítka byla spokojená.

Okružní cesta zpět
Po týdnu v Glencoe jsme se vydali na sever údolím Great Glen. První zastávka byla u hradu Urquhart na břehu jezera Loch Ness. Malebná zřícenina, davy turistů, příšera se nevynořila a tudíž jsme po dvou hodinách jeli dál. Stihli jsme ještě navštívit vojenskou pevnost z 18. století Fort George. Impozantní stavba, stále užívaná armádou. Přespali jsme v B&B u silnice a poslední den jsme zajeli do historické palírny whisky Dallas Dhu v oblasti Speyside, v krajině zaslíbené tomuto posvátnému nápoji. Už názvy vesnic mi vyvolávaly velmi příjemné asociace - Glenfiddich, Glenlivet, Cardhu... Hezké to bylo, škoda jen, že jsem měl před sebou 1250 km za volantem. Domů jsme přijeli kolem druhé ráno bez komplikací.

A pro jistotu ještě jednou připojuji odkaz na kompletní fotoalbum.

Niagara

Po dlouhé době jsem si připsal nově navštívenou zemi - Kanadu. První týden v červenci jsem pobyl v Torontu. Tentokrát jsem se rozhodl, že pracovní strasti (neděle strávená v letadle + několikadenní jednání v konferenční místnosti bez oken) budu kompenzovat alespoň nějakou slastí. Před zpátečním letem mi zbylo něco přes půl dne času a toho jsem využil k návštěvě Niagary. Mazda z půjčovny mě tam s Garminovou pomocí dopravila za dvě hodinky. Pršelo, ale pro návštěvu tohoto přírodního zázraku počasí nehraje moc velkou roli. V okolí vodopádu totiž prší pořád, vodní tříšť padá velmi hustě a ze všech směrů. Po exkurzi za vodopád (pro turisty vykopaná štola umožňující vidět vodopád zezadu), procházce po nábřeží a hlavně po projížďce lodí pod vodopády jsem byl promočený do poslední nitky. Naštěstí bylo do čeho se převléknout, takže jsem si mohl užít i zpáteční okružní cesty autem k jezeru Ontario. Netušil jsem, že Kanada má vinařskou oblast. Má, a dokonce velmi malebnou. Mistní Merlot se výborně hodil ke steaku, který mi připravili v evropsky vypadající restauraci v Niagara on the Lake. Mňam!
Pár šedivých fotek je tady, zážitek však lépe zprostředkuje tohle minivideo pořízené mým potápěcím foťáčkem:

Railbikes ve Falaen

Víkend mezi služebními cestami (platí pro mě) uběhl velmi rychle. Včera jsem si připsal kladné body nejprve úspěšnou výpravou pro sůl do změkčovače vody a poté dobrovolným nákupním výjezdem s Katkou. Adam si balil věci na školní výlet a jeho vzorná matka zjistila, že nemá všechny položky předepsané školním seznamem. To bylo nutno okamžitě napravit a v Leuven se opět několik obchodníků zaradovalo.

Dnes brzy ráno jsem odvezl Adama na nádraží. Vůbec jsem učitelkám nezáviděl ten dav 14náctiletých individuí. Doufám jen, že si nezapomněly zabalit důtky. Po návratu z nádraží jsem zjistil, že obě dámy mají ještě půlnoc a tak jsem si objel nový okruh na kole. V 11 hodin byly už obě při smyslech (i když dosud v pyžamu) a plánovaly výlet. Anička rozhodla, že se vypravíme na railbikes, tedy šlapací drezíny na nepoužívané trati za Namurem. Katka má natrénováno ze spinningu, já z lehocipedu, a bylo to znát. Drezína s námi jen svištěla, předpokládám, že jsme pokořili traťový rekord. Zážitek byl podpořen vychlazenou třetinkou místního piva Maredsous a grilovanými dobrotami.

Introducing the book

Uplynulý týden jsem strávil na periferii Frankfurtu. Užil jsem si pracovního vypětí, parných dní, červnových bouřek a weissbeer. Přijel jsem bohatší o tip na skvělou scénku norské televize (v původním znění s anglickými titulky). Je z ní zřejmé, že helpdesk to neměl jednoduché ani ve středověku:

Na skok v Paříži

Potřeboval jsem narychlo vyřídit vízum do Kanady, a nejjednodušší bylo zajet si pro ně do Paříže (kanadská ambasáda v Bruselu nemá vízové oddělení). Vstal jsem dnes za ranního kuropění a prvním rychlovlakem jsem se za necelou jeden-a-půl-hodinu přesunul do centra Paříže. Za dalších 15 minut mě metro vyklopilo kousek od ambasády, kde jsem musel vytrpět krátkou frontu. Ošacovali mě na naškodného taťku nepředstavujícího žádné riziko pro kanadskou bezpečnost ani sociální systém a vízum mi nalepili aniž by cítili potřebu sondovat mé skryté úmysly. Za slabou hodinku jsem stál na chodníku a přemýšlel co se čtyřmi hodinami zbývajícími do odjezdy zpátečního vlaku. Kafe a croissant v kavárně pod stromy - 10 minut. Procházka po Champs Elysées k náměstí Concorde - 15 minut. Diskuse se snědou dívkou přesvědčující mě, že jsem ztratil zlatý prsten, a když neztratil tak že bych ho od ní měl koupit za supercenu - 5 minut. Času zbývalo pořád spousta, a tak jsem přes Seinu zamířil do muzea d'Orsay. Impresionismus mám rád, lákala mě i budova bývalého nádraží prý skvěle přestavěného na galerii. Obojí dostálo své pověsti, prohlídku jsem si užil stejně jako závěrečnou svačinku v kavárně ve věži odkud je nádherný výhled skrz prosklené hodiny na Seinu a Montmartre. Pár zrnitých fotek pořízených mobilem je tady.

Víkendový poklid

Víkend uplynul trochu pracovně, trochu odpočinkově. Adam strávil sobotu u kamaráda, já jsem krabicoval nepořádek v garáži, Katka rozdýchávala návrat z Dubaje, babička vařila a Anička všem asistovala. Odpoledne jsme vyrazili na malou procházku centrem Bruselu, nemohl samozřejmě chybět čurající chlapeček, třešňové pivo ani Grand Place. Mimochodem, konečně jsem si nastudoval teorie spojené s čurajícím chlapečkem. Je to dvouletý vévoda Godfrey II Leuvenský, který ve 12. století ze zavěšeného košíku počural nepřátelské grimbergenské vojáky a tím způsobil jejich porážku. Nebo to je měšťanský synek Juliaanske ze 14. století, který uhasil svým pramínkem doutnák nálože připravené nepřáteli k destrukci městských hradeb. Nebo taky někdo úplně jiný. Přečtěte si o něm sami. V sobotu měl na sobě skotský kilt, ale byl jen obtížně spatřitelný pro davy turistů toužících zvěčnit se v jeho blízkosti.

V neděli jsem oslavil malé jubileum - ráno padla druhá tisícovka kilometrů na lehokole. Odpoledne někteří hráli badminton, Anička sklízela úrodu třešní (trhala je ještě žluté protože nám je nevídaným tempem kradou straky a kosi) a pekli jsme klobásy. Všechny fotky jsou tady.