Vítej zpátky

Anička coby malé dítko chodí před osmou do postele. Nedávno však unikla rodičovskému oku a shlédla dokument o leteckých katastrofách. Bylo na ní vidět, jak jí to vrtá v hlavě a upřesňující otázky na sebe nenechaly dlouho čekat:
"To letadlo letělo z Bruselu?"
"Ne, to bylo někde v Americe."
"Tam co jezdí táta?"
"Ne, to bylo někde jinde."
"A stejná letadla z Bruselu létají?"
"No, podobná..."
"A taky se jim můžou samy otevřít dveře?"
"Ne, to se nestává."
"A kdy zase někam poletíte?"
"Máma poletí zítra, ale jenom na dva dny."
"Aha..."
Červík pochybnosti ale očividně zůstal a tak, když se Katka vrátila z cesty, čekal ji na okně u dveří uvítací plakát, v skrytu vytvořený a nenápadně vylepený: "Vítej spatky!"

Pantomonium!

Sobotní odpoledne bylo už dlouho dopředu vyhrazeno pro návštěvu divadelního představení Pantomonium. Divadelní soubor pedagogů, zaměstnanců a spřízněných duší naší školy (říkají si "BSB Pantoloons") dá každý rok dohromady jedno představení. To letošní nás zavedlo do království Pantoland, kde se Ďábelský Kouzelník zbaběle pokouší převzít vládu nad zemí. Hrdinný Žabí Princ Robert spolu s milovanou Amélií Slaďoučkou mu však jeho plány překazí. Byla to zábavná slátanina pohádek prošpikovaná narážkami na reálie zdejšího života - např. kouzelníka v závěru odsoudí k povinným hodinám vlámštiny s nevrlou úřednicí tervurenské pošty. Nejlepší na tom bylo nadšení jednotlivých herců. Mám pocit, že ochotnická divadla jako třeba tohle školní nebo to lánské mě baví víc než profesionální soubory.

Adam se velmi neochotně vydal z dosahu počítače, jen kombinace pohrůžek fyzického násilí, věčného zatracení a týdenního zákazu počítače ho přesvědčila. Během představení na svou nevrlost docela zapomněl a upřímně se bavil se námi. O Aniččině nadšení není potřeba se ani zmiňovat, to je automatické. Dobrá nálada celé rodiny přežila i dlouhou zpáteční cestu, šli jsme pěšky přes park v klasickém belgickém lijáku.

Fotky z představení jsou na školních stránkách.

Virtuálně reálný zážitek

Čtvrtek a pátek jsem strávil v Londýně. Jednání bylo sice přínosné, popisovat jej by však bylo dost nezáživné. Za zmínku stojí jedna zkušenost: V pátek odpoledne jsme se díky kontaktům britského kolegy propašovali na speciální pracoviště našeho chlebodárce. V nenápadných prostorách na předměstí Londýna tam zkoumají, jak naše výrobky působí na zákazníky v obchodech. Děje se to samozřejmě velmi sofistikovaným způsobem, pracovat jednoduše už dávno neumíme. Pracoviště se sestává z několika místností nabitých technologií. Vyzkoušeli jsme si několik high-tech hračiček, nejzajímavější byl třírozměrný simulátor. Stejné zařízení bylo k vidění ve filmu Minority Report. Možná si vzpomenete na scénu, kdy Tom Cruise pomocí speciálních rukavic prochází prostorovou počítačovou databází, probírá složky s daty, odkládá si stranou to, co ho zajímá, dotýká se ve vzduchu virtuálních tlačítek a podobně. Já jsem se v databázi nepohyboval, zato ale jsem měl možnost projít se virtuálním pohádkovým městečkem. Díky vlastní nešikovnosti jsem spadl z mostu do potoka - dost jsem se přitom lekl, uklidnilo mě jen to, že mi do bot nenatekla studená voda :). Pak jsem se trochu proletěl nad strašidelným hradem; dojem byl neskutečně reálný, měl jsem takovou závrať, že jsem málem celé zařízení znečistil. Nakonec jsme si vyzkoušeli to, k čemu je zařízení opravdu určeno. Prošli jsme se ve virtuálním hypermarketu, prohlédli si police se vzorně vyrovnanými výrobky, některé krabice se dokonce daly vzít do ruky a prostudovat.

Opravdu moc hezká hračička pro návrháře. Už se těším, až podobné budou stát v každém obýváku - pak už opravdu nebude důvod vycházet z domu či dokonce mluvit s reálnými lidmi. První komerční aplikace jsou myslím jasné: Hry (Adama nadchla představa 3D stříleček) a zábava. Jistý typ zábavy napadl každého z nás poté, co jsme se setkali s prodavačkou ve virtuálním obchodě; vypadala velmi plasticky a velmi přítulně, stačilo by pár datových knihoven pro nadefinování jiného prostředí a chování a byl by zde zcela nový typ zážitku. Trochu mě vyděsilo, jak reálně blízko tato sci-fi představa je. Uvidíme čeho se ještě dožijeme...

Konference

Středa, 24. ledna. Byl jsem na konferenci o logistických systémech. Celkem příjemné vytržení z pracovní rutiny a to i přes to, že mě pořádající firma zlanařila coby jednoho z přednášejících. Nechtělo se mi, ale nakonec proč ne. Není nad to budovat si kontaky v oboru, člověk nikdy neví, co ho čeká ;) A tak jsem trousil moudra, poslouchal referáty a o cizích problémech, seznamoval se a dopřával si dobrot.

Pohoda, klídek a tabáček

Předevčírem jsem zažil nečekanou relaxaci na dálnici. Měl jsem celodenní jednání ve Frankfurtu, a protože mám letadel a letišť plné zuby, a protože je to skoro za rohem, vydal jsem se autem. Ráno moc pohodové nebylo. Vstal jsem o něco později než jsem chtěl, pršelo, doprava vázla a musel jsem se urputně probojovávat houstnoucím provozem abych přijel na schůzi včas. U Kolína (nad Rýnem) mě zastihla ranní špička a začalo narůstat zpoždění. Trvalo snad půl hodiny než se mi podařilo město objet a než jsem mohl znovu šlápnout na plyn. Auto poslušně zrychlilo a krajina se zase proměnila v rozmazaný pruh. Vzdálenost k cílové konferenční místnosti se začala rapidně zkracovat, dalo se to ještě stihnout - až najednou STOP. Proud aut se zastavil. Ručička tachometru opustila rysku s označením "200", sklouzla k nule a tam se opřela o zarážku. Moje plechová krabice stála obklopená mnoha podobnými, stejně nepohyblivými krabicemi. Všude řidiči nervózně natahující krky, pohledy na hodinky a odhady "kdy konečně se to rozjede". Pak přišlo poznání, že to hned tak nebude. Postupně pohasla brzdová světla - jak se zatahovaly ruční brzdy, utichaly motory, otvírala se dvířka. Nejbližší sjezd byl 15 km daleko, nedalo se nic, ale vůbec nic dělat. Kolegovi ve Frankfurtu jsem zavolal aby se mnou na první část jednání nepočítal - a najednou byl klid. Mraky se protrhly a vyšlo slunce. Naklonil jsem s si sedačku dozadu, popíjel kávu z kelímku, do přehrávače založil cédéčko a poslouchal:

Polevim z vysokejch otáček
Pohoda, klídek a tabáček
Půl dne noviny číst a pak cigáro
Pohoda, klídek a leháro
A nejspíš jsem jenom línej čím dál víc

Když jsme se po třičtvrtěhodině hodině rozjeli, vůbec se mi nechtělo z místa. Na schůzi jsem přijel pozdě, ale o nic jsem nepřišel. Hezky jsem si odpočinul a nic mi nechybělo. Proč vlastně jsem se ráno tak hnal? Asi si budu dopřávat "pohodu, klídek a leháro" při každé delší cestě :)

Galerie "U Aničky"

Anička má výtvarné sklony. Alespoň v něčem nemá snahu kopírovat svého bratra. Toho totiž pastelky, fixy ani vodovky nikdy moc neinspirovaly, s výjimkou období, kdy žil ve virtuálním světě Age of Empires. Tehdy tužkou kreslil rozsáhlé bojové scény s hradbami, rytíři, lučištníky, trebušetami a podobnými artefakty. Aniččiny výtvarné projevy jsou víc inspirované realitou. Má ráda klasickou malbu (před časem jsem tu vyvěsil její Autíčko), v poslední době však propadla počítačové grafice. Pár prací z posledního období je možno prohlédnout si zde. Ke shlédnutí doporučuji zejména kubistický obraz "I Love You", ponurý "Chop Chop Guys" či mírně depresivní "Neštasná Anička!!!!". Posledně zmiňovaný vytvořila poté, co jsem odmítl chatovat si s ní. To, že jsem v tom okamžiku vedl schůzi v Sao Paulu považovala za nejapnou výmluvu. Názvy jsou původní, nedovolil jsem si zasahovat do jejich podoby neboť jsou součástí autorčina výtvarného záměru.

Je sychravo...

Opravdu je tu sychravo. Ne chladno, ale nevlídno. Zdržujeme se pod střechou a bavíme se jak se dá. V pátek jsme zajeli do Aqualibi (narváno lidmi až po střechu, ale Anička si to užila). V sobotu jsem pokusně vyrazil na kolo, můj belgický anděl strážný měl ale zřejmě pocit, že bych se mohl přehřát. Proto po 10 km seslal osvěžující lednový deštíček, a po dalších 10 km jej proměnil v regulerní lijavec. Vzdal jsem to, otočil a jel domů. Díky tomu se mi podařilo odmazat další dlouhodobý rest - uspořádal jsem naši videotéku. Anička i Adam mi statečně pomáhali, tedy dokud je to bavilo. Pokud máte k nám namířeno, můžete si předem vybrat film k večernímu posezení :) Co ještě jsme dělali? Nic... Vlastně ještě čteme, já osobně jsem se tak zažral do Angels and Demons, že jsem se jen násilím přiměl odložit knihu včera, vlastně dnes, v půl páté ráno. Katka s dětmi ještě odstrojila vánoční stromeček a to už je úplně všechno. Zítra je první školní den po vánočních prázdninách, obě dítka se nezřízeně těší, a pro rodiče je připravena pravidelná dávka pracovních stresů. Hurá!

Silvestr

A máme tady poslední minisérii fotek roku - rodinná oslava Silvestra. Rodinná proto, že snad poporvé jsme slavili sami. Všichni naši známí odjeli mimo Belgii, pokud se tedy úplně neodstěhovali. Ani z Česka tentokrát nikdo nepřijel, ani nám se nechtělo nikam daleko jezdit, asi všichni pomalu lenivíme. Nebylo to ale špatné - pojali jsme to jako filmový marathon s občerstvovacími a tanečními přestávkami :), Adam fotil.

Všem přejeme vydařený rok 2007!

(P.D. - díky za obrázek)

Aquatopia

Včera panovalo obzvláště hnusné počasí. Celý den bylo takové šero, že i pouliční osvětlení zůstalo přes den rozsvícené. Vítr nakláněl proudy deště do téměř vodorovného směru. Brrr. Za iluzí tropické pohody jsme zajeli do muzea podmořského života Aquatopia v Antverpách. Pestrobarevné rybičky, chobotnice, žraloci - ale hlavně příjemné teplo. Adam fotil, ale protože disciplinovaně nechtěl strašit ryby bleskem, a stativ si nevzal, tak většina fotek je rozmazaných.