Pohoda, klídek a tabáček

Předevčírem jsem zažil nečekanou relaxaci na dálnici. Měl jsem celodenní jednání ve Frankfurtu, a protože mám letadel a letišť plné zuby, a protože je to skoro za rohem, vydal jsem se autem. Ráno moc pohodové nebylo. Vstal jsem o něco později než jsem chtěl, pršelo, doprava vázla a musel jsem se urputně probojovávat houstnoucím provozem abych přijel na schůzi včas. U Kolína (nad Rýnem) mě zastihla ranní špička a začalo narůstat zpoždění. Trvalo snad půl hodiny než se mi podařilo město objet a než jsem mohl znovu šlápnout na plyn. Auto poslušně zrychlilo a krajina se zase proměnila v rozmazaný pruh. Vzdálenost k cílové konferenční místnosti se začala rapidně zkracovat, dalo se to ještě stihnout - až najednou STOP. Proud aut se zastavil. Ručička tachometru opustila rysku s označením "200", sklouzla k nule a tam se opřela o zarážku. Moje plechová krabice stála obklopená mnoha podobnými, stejně nepohyblivými krabicemi. Všude řidiči nervózně natahující krky, pohledy na hodinky a odhady "kdy konečně se to rozjede". Pak přišlo poznání, že to hned tak nebude. Postupně pohasla brzdová světla - jak se zatahovaly ruční brzdy, utichaly motory, otvírala se dvířka. Nejbližší sjezd byl 15 km daleko, nedalo se nic, ale vůbec nic dělat. Kolegovi ve Frankfurtu jsem zavolal aby se mnou na první část jednání nepočítal - a najednou byl klid. Mraky se protrhly a vyšlo slunce. Naklonil jsem s si sedačku dozadu, popíjel kávu z kelímku, do přehrávače založil cédéčko a poslouchal:

Polevim z vysokejch otáček
Pohoda, klídek a tabáček
Půl dne noviny číst a pak cigáro
Pohoda, klídek a leháro
A nejspíš jsem jenom línej čím dál víc

Když jsme se po třičtvrtěhodině hodině rozjeli, vůbec se mi nechtělo z místa. Na schůzi jsem přijel pozdě, ale o nic jsem nepřišel. Hezky jsem si odpočinul a nic mi nechybělo. Proč vlastně jsem se ráno tak hnal? Asi si budu dopřávat "pohodu, klídek a leháro" při každé delší cestě :)