PF 2009

Snad jsem poslal novoročenku na všechny emailové adresy v mém seznamu. Snad pronikla antispamovými filtry. Snad jste nezměnili email. Snad nemám nepořádek v adresách. No a pokud ano, tak tady je ještě jednou. Ať se vám daří jen dobře a krásně!

Silvestrovské bruslení

Večer na divadle dohodnuto, ráno na Silvestra zrealizováno. Co? No přece bruslení na lesním rybníčku Pánova louka, tedy Pánovka. Mrzne u nás už asi týden a led je dostatečně pevný na to, aby unesl i docela vzrostlé lyžaře. Stále ještě to neumím, ale baví mě to. Anička na rozdíl ode mě udělala od loňska velký pokrok a poskytovala mi morální oporu. A pokud jste to nevěděli, horký čaj, vánoční cukroví a meruňkovice chutnají nejlépe na ledu. Ne "on the rocks", ale na opravdovém placatém ledu :).

(fotogalerie)

Nevyléčitelní

Lánští ochotníci připravují každý rok na 30. prosince premiéru nového představení. Viděli jsme zatím tři (nebo čtyři?). Letos to byla hra "Nevyléčitelní". Přišli jsme na představení dost pozdě a zbylo na nás tudíž jen jedna z posledních řad. Navíc lánská sokolovna jaksi nedisponuje šikmým hledištěm, takže během celého představení jsme jen několikrát zahlédli hlavy herců. O jevištním pojetí hry můžeme tudíž jen spekulovat. Jako rozhlasová hra to ale nebylo špatné, nasazení hravě kompenzovalo případné herecké a inscenační nedostatky. Víc o hře tady, fotogalerie je tady.

Po představení jsme se spolu se Z. a se sousedy K. a L. v sokolovně zdrželi a dali si takovou menší přípravu na Silvestr. Bylo nás hodně, takže to chvilku trvalo, než se všichni vystřídali ve frontě u bufetu. No a logickým důsledkem toho bylo to, že cestou domů nám vůbec nebylo zima ač noc byla dost mrazivá.

Kolem Amerik na Karlštejn

Před Silvestrem k nám už tradičně zavítali Z. Abychom se jen neváleli, vymyslel jsem turistický pochod z Mořiny kolem lomů Velká Amerika, Mexiko a Malá Amerika na Karlštejn. Tam jsme zařadili krátkou svařákovou zastávku a obloukem jsme se vrátili zpátky. Vycházka to byla příjemná, obcházení lomů mírně dobrodružné, ale pes se neztratil, takže toho adrenalinu zase tak moc nebylo :).
(fotogalerie)

Vánoční povyražení

Nebýt Arnieho, letošní vánoce by proběhly ve stejném duchu jako v posledních letech - slavnostní pokrmy, dárečky, procházky, filmy... Ale náš čtvernožec usoudil, že takovýto nezdravý způsob svátků pro nás není vhodný a rázně se postaral o změnu.

Předehra: První svátek vánoční dopoledne, dítka zkoumají dárky, my s Katkou dopíjíme kávu a rozhodujeme se vyrazit na krátkou (dvouhodinovou) vycházku před obědem. Jedeme asi 30 minut autem do Kounova, abychom nechodili pořád kolem domu a abychom vyzkoušeli novou GPSku na nějaké hezké keši.

Dějství prvé: Nad Kounovem je krásně. Vystoupáme na náhorní planinu, všude klid a mír. Asi na půl minuty zapomeneme na psa. Ze zapomnění nás vytrhává fistulový štěkot, kterým bígl oznamuje nález čerstvé stopy a to, že se vydává po ní. Činí tak v naději, že vyrazíme za ním a pronásledovaného jelena či srnce skolíme jednou ranou ze samostřílu. Zatím jsme to nikdy neudělali a zatím vždycky se nám podařilo našemu lovci to pronásledování rozmluvit. Tentokrát však reagujeme pozdě a Arnie mizí za hřebenem, mimo dosah hlasový i elektronický.

Dějství druhé: Čekáme, voláme, obcházíme. Během následujících 4 hodin obejdeme celou náhorní planinu, bez výsledku. V 16:00 přijíždějí Č. a za pomoci jejich dvou bíglů hledáme dál. V 17:00 se stmívá. Č. s Katkou odjíždějí, já s čelovkou obcházím dál. Probouzí se hlad a žízeň, od snídaně už uplynulo 8 hodin. Teplota klesá pod mrazu a začíná sněžit. Při ranní volbě oblečení jsem nějak nepočítal s celodenní bojovkou v tomhle počasí, a je to znát. V 19:30 přijíždí Katka s termoskou horkého čaje a s řízkem. Sláva. Ve 20:00 to vzdáváme, nechávíme na místě Katčinu bundu a misku s granulemi, dle literatury by se k ní měl uprchlík vrátit. Doma sním horkou zelňačku a ve 22:00 vyrážím s Adamem ještě jednou na kounovskou náhorní planinu, ale bez úspěchu. Doma pak s Katkou plánujeme zítřejší pátrací akci, tiskneme plakátky "Hledá se pes" a litujeme našeho chudáčka bloudícího někde v temném mrazivém lese.

Dějství třetí: Na Štěpána vyrážíme po rozednění ke Kounovu. Katka dle itineráře bude objíždět okolní vesnice, nádraží a samoty a vyvěšovat plakáty. Já vyrážím přes náhorní planinu do lesů na sever od ní, a taky věším plakátky. Menší verze plakátků pak vnutím každému turistovi, kterého potkám. Procházím lesy, křižuji chmelnice, stoupám na zříceniny hradů Pravda a Džbán, ale po psovi ani vidu ani slechu. Mám v nohách asi 18 km když mi Katka volá, že se ozval někdo, kdo ví o našem psovi. Nálezce chce vidět očkovací průkaz (proč?). Katka mě nabírá na jedné zapadlé okrsce, jedeme domů pro průkaz a pak se vracíme na smluvené místo do Kounova. Moc tomu nevěříme, ale opravdu se asi v půl páté shledáváme s naším psiskem. Nálezce na něj natrefil na lesní silnici, prý tam stál a přemýšlel kudy kam. Předpokládám, že to bylo tak 10 minut potom, co se nám ztratil. Nálezce se zřejmě Arniemu zamlouval a tak se vydal s ním až k němu domů, kde dostal mísu žrádla a teplý pelech, na kterém pak strávil zbytek dne (zatímco my jsme kroužili lesem), noc (zatímco já jsem mrznul hladový v lese) a následující den (zatímco my jsme křižovali krajinu).

Závěr: Následující den objíždím a obcházím všechna místa, kde visí naše plakátky. Rozvěsili jsme jich asi 70, takže to opravdu trvá celý den než se mi podaří větší část odstranit. Doma pak rekapituluji: Namísto vánočního obžerství jsme najezdili asi 600 km po okreskách, já jsem nachodil v mrazu asi 40 km, živen (pokud vůbec) horkým čajem a cereálními tyčinkami. Pes sice trochu přibral, na druhou stranu nám umožnil poznat dokonale krajinu, do které jsme se zatím moc nepodívali. A je tam opravdu hezky. Takže díky, Arnie. Ale pro jistotu z tebe už oka nezpustím.

Geoskořápky 2008

Poslední adventní neděli jsme se zúčastnili geoeventu. Geoevent je setkání geocacherů. Tento byl samozřejmě vánočně laděn - měli jsme za úkol přinést si vlastnoručně vyrobenou lodičku se zasazenou svíčkou a tu pak na Kampě vypustit do Čertovky. Pro přípravy se mi podařilo získat pouze Aničku, společně jsme vystrouhali dvě plavidla, Anička je vyzdobila, pečlivě jsme je zabalili, nezapomněli jsme na svíčky a byli jsme připraveni vyrazit. Do Prahy jsme se vydali už po poledni, abychom si to užili. Obloukem jsme se vyhnuli všem vánočním trhům, prošli se po Starém městě, po nábřeží a přes Letnou a Hrad až na Malou Stranu. Arnie byl s námi, naprosto nadšen tou přemírou pachů - lidských, psích i jiných. Jen se mu nelíbily pojízdné schody.

Event samotný stál opravdu za to. Jak jsme se postupně blížili k souřadnicím srazu, narůstala koncentrace kolemjdoucích ve sportovních větrovkách a s batohy na zádech. Zpod bundy mnohým vyčuhovala anténa GPSky, všichni pak měli "vědoucí" výraz. Ano, taky tam jdeme. Sešlo se nás tam moc, až to vypadalo, že ten prostor pod Karlovým mostem bude pro nás malý. Dav se naštěstí choval velmi kulturně. Bez problémů jsme vystáli s Aničkou frontu na schůdkách k Čertovce, úspěšně jsme vypustili naše plavidla a pak jsme se připojili ke zbytku výpravy abychom pozorovali světýlka malebně se kolébající mezi středověkými domy. Nadšení byli všichni, geocacheři stejně jako nic netušící turisté. Podívaná to byla jedinečná.

(fotogalerie)

Věneček

Pokud byste to náhodou nevěděli, pak "věneček" je to, čemu se na jižní Moravě říká "prodloužená", a na severní Moravě "kolona". Tedy "galavečer" ukončující taneční kurs. Ano, už se nás to opět týká. Adam (s velkým nadšením!) absolvoval své taneční hodiny a my jsme měli možnost posoudit nakolik se mistrovi podařilo vpravit mu do těla alespoň základní pohybovou koordinaci. Kupdivu mu to šlo, spokojeně brázdil parket, i když v jednu chvíli zmizel z dohledu a máme podezření, že spolu s kamarády a kamarádkami zkoumal v baru účinky nápoje od nepaměti zvaného "zelená". Tyto účinky byly naštěstí mírné až neznatelné, a proto jsme si i my s Katkou mohli v klidu několikrát zatančit náš oblíbený tanec "na medvěda".

Geoautobus

Všední prosincové ráno, pár minut před půl sedmou, tma. Před chvíli jsem opustil pohodlí vyhřátého automobilu a podupávám na chodníku. Není divu, je mírně pod nulou a prší, navíc pustou ulicí na periferii Prahy profukuje ledový vítr, který tu lezavou zimu vhání do všech škvír oděvu. Co tady proboha dělám? No samozřejmě, lovím geocache, tentokrát poněkud netradiční - je dostupná pouze v některé dny a jen v tuhle nelidskou hodinu. Naštěstí nejsem sám takto postižený, k pomyslnému kříži na chodníku se trousí postavy se podivnými "telefony" v rukou. Studenti i důchodci, pracující i nepracující, všichni hnáni vidinou nevšedního nálezu. Prohodíme pár slov, zasmějeme se vlastnímu bláznovství a čekáme. V půl sedmé se TO stane. U chodníku zastaví krásný vyhřátý autobus s logem geocachingu za sklem, řidič v nátělníku je jako zjevení z jiného světa. Nastoupíme a jedeme. Nikdo neví kam, máme důvěru v neznámého autora, který celou tuhle taškařici zorganizoval. Zanedlouho příjemná idyla končí a jsme vyhnáni znovu do mrazivé reality. Kde to proboha jsme? Neztratíme se: Přístroje nás navádějí klikatou cestou k vytoužené krabičce a netrvá to dlouho a spokojeně logujeme nález. Trochu neradi se rozcházíme, povinnosti volají. Před osmou jsem už zase v domácí kanceláři a začínám pracovní den, stejný jako ten včerejší i ten zítřejší, ale přece jen úplně jiný.