Geoautobus

Všední prosincové ráno, pár minut před půl sedmou, tma. Před chvíli jsem opustil pohodlí vyhřátého automobilu a podupávám na chodníku. Není divu, je mírně pod nulou a prší, navíc pustou ulicí na periferii Prahy profukuje ledový vítr, který tu lezavou zimu vhání do všech škvír oděvu. Co tady proboha dělám? No samozřejmě, lovím geocache, tentokrát poněkud netradiční - je dostupná pouze v některé dny a jen v tuhle nelidskou hodinu. Naštěstí nejsem sám takto postižený, k pomyslnému kříži na chodníku se trousí postavy se podivnými "telefony" v rukou. Studenti i důchodci, pracující i nepracující, všichni hnáni vidinou nevšedního nálezu. Prohodíme pár slov, zasmějeme se vlastnímu bláznovství a čekáme. V půl sedmé se TO stane. U chodníku zastaví krásný vyhřátý autobus s logem geocachingu za sklem, řidič v nátělníku je jako zjevení z jiného světa. Nastoupíme a jedeme. Nikdo neví kam, máme důvěru v neznámého autora, který celou tuhle taškařici zorganizoval. Zanedlouho příjemná idyla končí a jsme vyhnáni znovu do mrazivé reality. Kde to proboha jsme? Neztratíme se: Přístroje nás navádějí klikatou cestou k vytoužené krabičce a netrvá to dlouho a spokojeně logujeme nález. Trochu neradi se rozcházíme, povinnosti volají. Před osmou jsem už zase v domácí kanceláři a začínám pracovní den, stejný jako ten včerejší i ten zítřejší, ale přece jen úplně jiný.