Vánoční povyražení

Nebýt Arnieho, letošní vánoce by proběhly ve stejném duchu jako v posledních letech - slavnostní pokrmy, dárečky, procházky, filmy... Ale náš čtvernožec usoudil, že takovýto nezdravý způsob svátků pro nás není vhodný a rázně se postaral o změnu.

Předehra: První svátek vánoční dopoledne, dítka zkoumají dárky, my s Katkou dopíjíme kávu a rozhodujeme se vyrazit na krátkou (dvouhodinovou) vycházku před obědem. Jedeme asi 30 minut autem do Kounova, abychom nechodili pořád kolem domu a abychom vyzkoušeli novou GPSku na nějaké hezké keši.

Dějství prvé: Nad Kounovem je krásně. Vystoupáme na náhorní planinu, všude klid a mír. Asi na půl minuty zapomeneme na psa. Ze zapomnění nás vytrhává fistulový štěkot, kterým bígl oznamuje nález čerstvé stopy a to, že se vydává po ní. Činí tak v naději, že vyrazíme za ním a pronásledovaného jelena či srnce skolíme jednou ranou ze samostřílu. Zatím jsme to nikdy neudělali a zatím vždycky se nám podařilo našemu lovci to pronásledování rozmluvit. Tentokrát však reagujeme pozdě a Arnie mizí za hřebenem, mimo dosah hlasový i elektronický.

Dějství druhé: Čekáme, voláme, obcházíme. Během následujících 4 hodin obejdeme celou náhorní planinu, bez výsledku. V 16:00 přijíždějí Č. a za pomoci jejich dvou bíglů hledáme dál. V 17:00 se stmívá. Č. s Katkou odjíždějí, já s čelovkou obcházím dál. Probouzí se hlad a žízeň, od snídaně už uplynulo 8 hodin. Teplota klesá pod mrazu a začíná sněžit. Při ranní volbě oblečení jsem nějak nepočítal s celodenní bojovkou v tomhle počasí, a je to znát. V 19:30 přijíždí Katka s termoskou horkého čaje a s řízkem. Sláva. Ve 20:00 to vzdáváme, nechávíme na místě Katčinu bundu a misku s granulemi, dle literatury by se k ní měl uprchlík vrátit. Doma sním horkou zelňačku a ve 22:00 vyrážím s Adamem ještě jednou na kounovskou náhorní planinu, ale bez úspěchu. Doma pak s Katkou plánujeme zítřejší pátrací akci, tiskneme plakátky "Hledá se pes" a litujeme našeho chudáčka bloudícího někde v temném mrazivém lese.

Dějství třetí: Na Štěpána vyrážíme po rozednění ke Kounovu. Katka dle itineráře bude objíždět okolní vesnice, nádraží a samoty a vyvěšovat plakáty. Já vyrážím přes náhorní planinu do lesů na sever od ní, a taky věším plakátky. Menší verze plakátků pak vnutím každému turistovi, kterého potkám. Procházím lesy, křižuji chmelnice, stoupám na zříceniny hradů Pravda a Džbán, ale po psovi ani vidu ani slechu. Mám v nohách asi 18 km když mi Katka volá, že se ozval někdo, kdo ví o našem psovi. Nálezce chce vidět očkovací průkaz (proč?). Katka mě nabírá na jedné zapadlé okrsce, jedeme domů pro průkaz a pak se vracíme na smluvené místo do Kounova. Moc tomu nevěříme, ale opravdu se asi v půl páté shledáváme s naším psiskem. Nálezce na něj natrefil na lesní silnici, prý tam stál a přemýšlel kudy kam. Předpokládám, že to bylo tak 10 minut potom, co se nám ztratil. Nálezce se zřejmě Arniemu zamlouval a tak se vydal s ním až k němu domů, kde dostal mísu žrádla a teplý pelech, na kterém pak strávil zbytek dne (zatímco my jsme kroužili lesem), noc (zatímco já jsem mrznul hladový v lese) a následující den (zatímco my jsme křižovali krajinu).

Závěr: Následující den objíždím a obcházím všechna místa, kde visí naše plakátky. Rozvěsili jsme jich asi 70, takže to opravdu trvá celý den než se mi podaří větší část odstranit. Doma pak rekapituluji: Namísto vánočního obžerství jsme najezdili asi 600 km po okreskách, já jsem nachodil v mrazu asi 40 km, živen (pokud vůbec) horkým čajem a cereálními tyčinkami. Pes sice trochu přibral, na druhou stranu nám umožnil poznat dokonale krajinu, do které jsme se zatím moc nepodívali. A je tam opravdu hezky. Takže díky, Arnie. Ale pro jistotu z tebe už oka nezpustím.