Trick-Or-Treat

Je večer, 31. října a venku, v obytné čtvrti na druhé straně ulice, se mihotají oranžová světélka, září fialové a zelené reflektory a dýmají dýmovnice. Amerika slaví Halloween. Jsem docela rád, že můžu posoudit tuhle tradici v plném rozkvětu. V Belgii se Halloween začíná taky trochu projevovat, živen samozřejmě snahami obchodníků, v Čechách se zatím neuchytil. Tady je to však velká událost. Obchody jsou tu v oranžovo-černém už od mého příjezdu, někde jsou i prodavači v kostýmech, a potřebné rekvizity se prodávají na každém rohu. Dnes ráno mě kolegové v práci přivítali pozdravem "Happy Halloween", oranžové dýně nám poblikávaly na chodbách a už od třetí hodiny odpolední nápadně utichal pracovní ruch a zejména matky se postupně vytrácely aby připravily svá dítka na večerní akci. Když jsem se zmínil při obědě, že se asi večer zajdu projít mezi domy abych trochu pochytil atmosféru, tak se všichni upřímně vyděsili. Procházet se sám mezi malými "koledníky"? To bych byl velmi "weird". Sedět v autě na ulici? Ještě víc "weird" a do půl hodiny by na mě určitě některý z rodičů zavolal policajty. Rozdávat dětem cukrátka na ulici? WEIRD! Ve strachu o mou budoucnost se mě ujala S., která se chystala dělat s baterkou bezpečnostní doprovod svým dětem. Neváhal jsem a připojil se. Vyrazila dřív, před mým příjezdem stačila navléknout potomky do dost děsivých kostýmů. Otevřel mi starší syn, kterému vytékal celkem autentický hnis ze šilhajícího oka. Díky zabudovanému motorku se oko nepravidelně koulelo - DOST hnusné. Dcerušce upírce zase odkapávala z brady krev na bílé šatičky. Cestou jsme přibrali ještě sousedovy děti a zábava mohla začít. Děti šly od domu k domu, my jsme je s odstupem sledovali. Nevynechali jsme snad ani jeden osvícený dům, majitelé zhasnutých usedlostí dávali najevo svůj nezájem a tudíž byli obejiti. Trochu se to podobalo našim Velikonocům: Zvonek, po otevření dveří huronský řev "trick or treat?", domácí chvilku předstírají zděšení a pak rozdají "treat", tedy sladkosti, aby se vyhnuli "trick", tedy neblahému působení duchů na svoji domácnost. A hurá k dalšímu domu. Po půl hodině už náklad nebyl k unesení, nezbývalo než jít domů, vše vysypat a znovu ven. Celé sousedství se hemžilo čarodějnicemi, zakletými princeznami, kostlivci, piráty... Všechno blikalo, svítilo. Hezký zážitek to byl, asi se už nebudu dívat tak kriticky na narůstající Halloweenovou tradici v Evropě. (...) Tak, jdu si otevřít pivo, v televizi začíná horor.

Pracovní neděle

Dneska jsem vcelku pilně doháněl pracovní skluzy. Kolega D. mě sice zval na utkání amerického fotbalu, ale nešel jsem. Trochu jsem váhal, protože na normálním fotbale jsem už jednou byl, na hokeji taky jednou a tenhle sport jsem ještě neviděl, ale nakonec pracovní morálka zvítězila. Celý den jsem civěl do počítače, jen jsem si zajel na oběd do nedalekého "Fusion Restaurantu". Je to podnik typu "sněz co můžeš", nedělní menu je za 10 dolarů a dobrot jsou tam tuny. Podnik vedou Číňani, nabízejí jídla původem sice čínská, ale přizpůsobená co do chuti a množství americkým zvyklostem. Ocenil jsem zvlášť vypečená vepřová žebírka v medové omáčce. Restaurace byla celkem příhodně vybavena masivním sedacím nábytkem, rozměry mých spolustolovníků si to přímo vyžadovaly.

Během dne jsme ještě uspořádali rodinnou videokonferenci. P., kteří byli u nás návštěvě už odjeli, Katka s A+A si byli dnes užívat podzimu v dětském areálu u Leuven. Zítra dětem začínají prázdniny, a já musím pracovat. Bůů...

U.S. Air Force muzeum

Přes veliké odhodlání věnovat sobotu likvidaci pracovních restů jsem neodolal a udělal si výlet do nedalekého Daytonu, do muzea americké Air Force. Je to nejstarší a největší letecké muzeum na světě. Do padesátých let to bývala vojenská základna, a ještě před tím zde fungovali bratři Wrightové. Pro připomenutí: To jsou ti, co jako první na světě vzlétli s letadlem těžším než vzduch. Stalo se tak 17. prosince 1903. Wrightové pocházeli z Daytonu, patřil jim podnik na výrobu bicyklů a na konstrukci jejich letadla to je znát. Milovníci historie si o nich můžou přečíst víc třeba tady.
Muzeum je opravdu zajímavé, spousta exponátů ve vynikajícím stavu, na prohlídku by to chtělo tak dva dny. Co mi utkvělo v paměti:

• precizně zrekonstruované originály a repliky letadel z počátků létání
• rozsáhlá sbírka letadel z druhé světové války, včetně letadla, které shodilo atomovou bombu na Nagasaki
• malůvky na nosech letadel, tzv. Nose Art
• přehlídka současných atomových bomb - nedovedu si představit, že by některé evropské muzeum něco podobného vystavovalo
• nejmodernější současná letadla včetně neviditelného bombardéru, taktických střel s plochou dráhou letu a bezpilotních letounů
• velmi zajímavý výklad průvodce - pilota veterána z vietnamské a korejské války. O letadlech věděl hodně, jeho pohled na historii byl však typicky americký - jednoznačný výklad, jednoznačně správné americké činy
• návštěvníci prodchnutí vlasteneckým patosem. Byl jsem svědkem toho, jak po výkladu jeden z návštěvníků (tipoval bych ho tak na řidiče náklaďáku) třásl průvodci rukou a děkoval mu za to, že bojoval za americkou svobodu.
• Film "The Magic of Flying" v místním IMAX kinu

Pár fotek je tady, lepší je ale podívat se na stránky muzea.

Večeře u C.

Sobotní ráno, netradičně klidné. Stále dlím v Cinci. Pracovní týden profrčel ani nevím jak, netřeba se k němu vracet. Na páteční večeři jsem byl pozvaný ke kolegovi, byla to příjemná změna proti hotelovým a jiným stravovnám. Kolega je čerstvě ženatý, je vidět, že si ještě užívá líbánek. Jeho žena pracuje jako letuška u Delty, tvrdila že má fotografickou paměť na lidi. Hned jak jsem vstoupil do bytu tak prohlásila, že můj obličej je jí "super-familiar" a zeptala se mě, jestli jsem v půlce června neletěl z Bruselu do New Yorku, což jsem po chvilce přemýšlení musel potvrdit. Že by na té její paměti něco bylo? Nebo že bych páchal nějaké výtržnosti na palubě? Já jsem si ji každopádně nepamatoval a to i přes to, že byla velmi pohledná. Večeře byla celá "super" - víno bylo "super-tasty", zmrzlina "super-sweet" a můj kolega byl "super-kind". Roztomilé. Méně roztomilé byly historky ze zákulisí provozu na palubě letadla. Dozvěděl jsem se například, že lidi se naučili hrozně moc pít. Když dojde voda v lahvích, tak přece jí ještě zbývá dost v zásobnících na toaletách, ne? A přece nenechají chudáky pasažéry žíznit? Nebo nedej bože si stěžovat na špatný servis? Hlavní je všechno servírovat s úsměvem...

Na cestách

Poslední dva zápisky jsem psal ve vzduchu, totiž v letadle. Můj chlebodárce mě opět povolal do pupku světa - do Cincinnati. Cesta proběhla bez zádrhelů - letový řád se dodržoval, halasní cestující se nevyskytovali, baterie v notebooku brzo došla - objektivní příčina pro nepracování. S klidným svědomím jsem mohl číst, hodovat a popíjet argentinský merlot. V příjemném oparu jsem se mile usmíval (myslím) i na posunovačku lidí u pasové kontroly. Pokyny typu "I need you to stand RIGHT HERE!" a "DON'T MOVE until I tell you!" jsem už před časem zařadil do kategorie roztomilého amerického koloritu, asi proto, že mě úřední šiml zatím považuje za osobu ani potencionálně neohrožující národní bezpečnost. Co by taky mohli ode mě čekat. Večer jsem ještě vyrazil do ulic, zašel - vlastně zajel, chodit se tu nedá - do knihkupectví (hned u vchodu plný regál bedekrů doporučujících Prahu a Česko), pak do sámošky (do hodně velké sámošky) pro pochutiny, zakoupil mimo jiné kartónek Prazdroje a s velmi domáckým pocitem šel bydlet. Na zdraví!

La Roche

V neděli jsme byli v Ardenách, tradiční podzimní návštěva v La Roche. Zaparkovali jsme nad městečkem u Parc de Gibier a obešli asi 10 km okruh přes sedlo Col de Haussire. No, sedlo… Je to trochu hrdý název pro místo kde se lesní (asfaltová) cesta po delším mírném stoupání na chvilku vyrovná a po chvíli začíná klesat. Na cestě mezi Lány a Rakovníkem je takových „sedel“ asi šest, ale nebudeme Belgičanům pomlouvat jejich geografické termíny a kazit radost z horské krajiny. Je vidět jak jsou na ni pyšní - cestou jsme potkávali jen opravdové horaly vzešlé z nizozemských končin a velmi drsné bikery s velbloudími vaky na zádech. Pokochali jsme se výhledy na zlátnoucí lesy (připomínají okolí Křivoklátu), pojedli svačinu, dali si kafe v zahradní restauraci a jeli domů. Fotku jsou tady. Po návratu jsme ještě stihli uklidit pozůstatky léta z terasy (židle, badmintonové rakety, osvětlení, …), vyčistit okapy a zamést příjezdovou cestu. Zima může přijít.

Satelitní souboj

V minulých dnech se mi nějak nechtělo psát. Co jsme vlastně dělali? V pátek se vrátila Katka z cest, s uspokojením konstatovala naši neschopnost udržet domácnost v aseptickém stavu a jala se napravovat stav věcí.
V sobotu jsem usiloval o kladné body pokusem o přenastavení satelitního příjmu TV, avšak bez úspěchu. Empirickými pokusy jsem dospěl k poznání, že na vině není nastavení antény, ani anténní rozvody, ani přijímač, ani televize, ale asi kombinace všech těchto prvků dohromady, neboť náš přijímač zapojený u M. bez problémů funguje, a přijímač vypůjčený od M. zase krásně funguje u nás. Vydal jsem se tedy do města zakoupit nový satelitní přijímač v naději, že se mu bude u nás líbit více než stávajícímu přístroji. Po návštěvě asi 6 specializovaných obchodů jsem si potvrdil další zatím jen tušené belgické specifikum: Satelitní příjem televize je tu věcí téměř neznámou, v každém z navštívených obchodů se na mě dívali jako kdybych po nich chtěl radiolokátor Tamara. Země protkaná kabelovými rozvody a bez jediné televizní stanice šířené satelitem asi nenabízí moc velký trh pro satelitní techniku. Náš problém s televizí tedy zůstává nevyřešen. Stěžuje si pouze Katka protože nemá možnost sledovat vynikající české seriály. Jako kompenzaci jsme si spolu s I.M. udělali filmové odpoledne, na DVD vyšla Šifra mistra Leonarda. Počáteční nedůvěra vyvolaná negativními kritikami byla zbytečná. Film se líbil, doporučujeme.

Léčba stresu

Dneska mě to v práci nějak opotřebilo. S vypětím všech sil jsem před šestou zaklapl víko notebooku a vyrazil neidylickým podvečerním provozem pro Aničku. Tik v pravém oku spolehlivě hlásil potřebu zahájit víkend. Škoda, že je teprve středa. Dětičky jsem nasytil a nastrkal přes koupelnu do postelí, protesty nepomohly. Katka je na služebce a tudíž ve ztichlém domě upíjím Trautenbergův ryzlink a poslouchám Dylana. Mimochodem, jeho poslední deska Modern Times se mu docela povedla. K tomu ještě brouzdám po webu, asi nemám toho klikání za celý den dost. A - jako by mě velký Internet chtěl odškodnit za celodenní příkoří - doklikal jsem se na stránku, kterou jsem přesně potřeboval. Dokonalý lék na rozpouštění stresu! Vyzkoušejte sami!

Autíčko

Posezení u M. včera bylo tradičně příjemné. Táborák sice nebyl, množství lahůdek však ano. IM nám věnovala ilustrovanou poému, kterou u nich Anička stvořila během jednoho odpoledne - viz obrázek. Dílo je je to velkolepé, navíc sepsané kombinací staroslověnštiny a angličtiny: YeNOH PYeKNĚH DNE SE AWŤIČKO ROZOĎLO VÍET VEN A GDIŠ SE ROSYELO ZACALO PRSET.

Dnes jsme jeli v plné rodinné sestavě na cyklovýlet. Počasí nám přálo, dojeli jsme až k rybníkům u Leuven, poobědvali a oklikou se vrátili zpátky. Celkem 43 km. Fotky bohužel nejsou, foťák si při prvním pokusu o snímek vyžádal výměnu baterií (jiné jsem samozřejmě neměl) a bez rozloučení pohasnul. Škoda, bylo opravdu hezky.

Už nesvítí

Počasí jsem včera přechválil. V sobotním ránu jsme se probudili do tradičního šediva. Během snídaně alespoň přestalo mrholit a tudíž jsem mohl spokojeně objet nový okruh na kole. Tentokrát bez Adama, sportovat dva dny po sobě by ho mohlo zlomit. Potkal jsem jen pár samotářů neb správný Belgičan v sobotu nakupuje. Dokonce i Tervurenský park zel prázdnotou. Po obědě jsem odmazal další dlouhodobý rest a vytiskl pár fotek které budu zítra rámovat. Už jsem se na to chystal zhruba rok. Jeden obrázek připojuji na ukázku, je to z loňského Mikuláše u nás v práci kdy Anička neodolala a vyzkoušela facepainting. No a za chvíli jedeme k M. se záměrem opékat buřty u ohně, pokud ovšem šedivo venku nepřejde zase do plačtiva.

Slunce svítí!

Pozimně-zimní konstantní počasí se zase na pár dnů (?) protrhlo, mlha se zvedla, plískanice ustaly a zase jsme spatřili slunce. Hezký podzimní den bylo škoda zabít celý klováním do klávesnice: Počkal jsem na Adamův příjezd ze školy a společně jsme vyrazili na jednu z našich oblíbených cyklotras. Cestou jsme testovali foťák v mém mobilu, ale obrázky stojí za houby. Bohužel jsem si nevzal opravdový fotoaparát, bylo to správné světlo a dobrá viditelnost. Trochu paradoxně se ve vzduchu vznášela vůně kvetoucí řepky, belgičtí sedláci ji sejí coby zelené hnojení. Hezká projížďka, zvládli jsme 26 km.

Alex Brychta

Jedna perlička ze školních lavic: Anička každý den nosí ze školy ilustrované knížečky Oxford Reading Tree - a čte. Čte ráda, a důvodem pro to jsou - kromě píle po mamince zděděné - i ilustrace Alexe Brychty. Jméno se nám už dřív zdálo poněkud ne-anglosaské, a opravdu: Alex Brychta je Čech, byť ve Velké Británii narozený. Příští týden přijede do naší školy coby host každoročního Book Week-u. Tak možná dají s Aničkou řeč. Mimochodem, paní učitelka Aničku přesvědčuje, že správná výslovnost jména je [bryčta]. Tož tak.

Vinobraní

Včera jsme se s Adamem vrátili z vinobraní. Katce se nechtělo cestovat tak daleko jen na víkend, Anička zase odmítla jet bez Katky. To nás s Adamem nemohlo odradit a tak jsme v pátek vyrazili. Cestou jsme nabrali u S. Romanovy gumovky, v Praze Romana a večer jsme byli v Krumvíři jako na koni. Malou chvíli po nás dorazili i P. a tudíž mohl být odstartován pravidelný zahřívací program v podobě čerstvých škvarků zapíjených burčákem. V sobotu jsme křepce vstali dle hesla „večer šohaj, ráno šohaj“, navlékli se do pracovního a v jasném ránu vyrazili do vinohradu. Vládla pohoda – bedny s ryzlinkem se hromadily, burčáku ubývalo, svačina chutnala jako každý rok. Večer jsme byli u Mirka ve sklepě, otestovali důkladně jeho víno, poplácali Trautenberga č. 1 a šli spát. V neděli jako obvykle presování a rozpuštění společnosti, i když my s Adamem jsme zůstali až do pondělí. Hezká akce, Trutenberg nám vzkvétá. Podívejte se na fotky.

Duny ve Westhoek

Na konci září u nás byli na návštěvě B. Přes týden jsme mnoho společného podniknout nestačili, a tak jsme alespoň v sobotu zajeli do Západních Flander do rezervace „Duny Westhoek“. Nachází se na nejjižnější části belgického pobřeží, mezi letoviskem De Panne a francouzskou hranicí. Rezervace určitě patří k nejhezčím místům na belgickém pobřeží, které je jinak zohyzděné téměř souvislou řadou betonových hotelů a domů s rekreačními byty. Paneláky nejsou z rezervace skoro vidět, navíc v sobotu ráno tam bylo velmi málo lidí a tak jsme si mohli užívat krásné přírodní scenerie. Samozřejmě jsme nemohli vynechat procházku po rozlehlé pláži a ochutnávku slaných (a studených) vod Severního moře :). Fotky jsou tady.