Večeře u C.

Sobotní ráno, netradičně klidné. Stále dlím v Cinci. Pracovní týden profrčel ani nevím jak, netřeba se k němu vracet. Na páteční večeři jsem byl pozvaný ke kolegovi, byla to příjemná změna proti hotelovým a jiným stravovnám. Kolega je čerstvě ženatý, je vidět, že si ještě užívá líbánek. Jeho žena pracuje jako letuška u Delty, tvrdila že má fotografickou paměť na lidi. Hned jak jsem vstoupil do bytu tak prohlásila, že můj obličej je jí "super-familiar" a zeptala se mě, jestli jsem v půlce června neletěl z Bruselu do New Yorku, což jsem po chvilce přemýšlení musel potvrdit. Že by na té její paměti něco bylo? Nebo že bych páchal nějaké výtržnosti na palubě? Já jsem si ji každopádně nepamatoval a to i přes to, že byla velmi pohledná. Večeře byla celá "super" - víno bylo "super-tasty", zmrzlina "super-sweet" a můj kolega byl "super-kind". Roztomilé. Méně roztomilé byly historky ze zákulisí provozu na palubě letadla. Dozvěděl jsem se například, že lidi se naučili hrozně moc pít. Když dojde voda v lahvích, tak přece jí ještě zbývá dost v zásobnících na toaletách, ne? A přece nenechají chudáky pasažéry žíznit? Nebo nedej bože si stěžovat na špatný servis? Hlavní je všechno servírovat s úsměvem...