Gringo a papričky

Ještě se vracím k Mexiku a jeho pochoutkám. Jeden den jsme zašli na večeři do restaurace na Avenue de presidente Masaryk (ano, náš Masaryk). Jídlo bylo samozřejmě vynikající. U druhého chodu nás číšník upozorňoval na nenápadně vyhlížející papričku: "Pozor, to je toreador!". Všechny kolegyně - seděl jsem tam se čtyřmi ženskými - opatrně papričku odsunuly na okraj. Já jsem ovšem chtěl ochutnat neb papriky mám rád, i jalapeňos si občas kupuju. Paprička zřejmě získala jméno po toreadorově meči, opravdu ostrá, ale stále ještě poživatelná. U třetího chodu byla opět miska s papričkami, tentokrát bez upozornění. První zelenavou papričku jsem otestoval, ale po toreadorovi mi přišla jen mírně pikantní. Dochroupal jsem ji a bezmyšlenkovitě jsem sáhnul po další, tentokrát žluté. Ukousnul jsem půlku, polknul - a OHEŇ!!! Něco tak pálivého jsem ještě nezažil. Slzavé proudy, rudý obličej, lapání po dechu - to vše naznačovalo kolegyním, že něco není v pořádku. Mexičanky se zděsily když zahlédly zbytek žluté papriky na mém talíři. To je přece habanero! K jídlu se dává jen aby předalo část své chuti pokrmu, ale rozhodně se nejí! Ani číšník na takovou samozřejmost nemusí upozorňovat! Jen já, buran z Česka, se do habanera zakousnu jako do mrkve. Požár v horní části zažívacího traktu ještě dlouho nechtěl uhasnout, až po dezertu (chladivý sorbet) jsem byl opět schopen konverzace. Na habanero jsem si znovu vzpomněl až na druhý den. Na hotelové toaletě.