Poslední březnovou sobotu jsme obcházeli hory a doly na Kladensku. Hora byla asi jenom jedna - vylezli jsme na kopec nad Libušínem odkud prý kněžna Libuše věštila slávu Prahy (tedy žádný Vyšehrad!). Důl byl taky vlastně jen jeden, ale stál za to: Skanzen Mayrau. Hornických muzeí jsme viděli spoustu - uhelné v Belgii, solné v Rakousku, rudné na Slovensku, ale tohle se nějak vymykalo představě o skanzenu. Vše působilo dojmem, jako by právě vyfárala poslední směna a vše nechali tak, jak jim to vypadlo z ruky. Žádné kašírované budovy a provozy, žádná imitace uhelného mouru černým nátěrem, špína byla opravdová (krom precizně zrestaurovaných historických strojů). Nebylo to ale na závadu, působilo to autentičtějším dojmem. Navíc sbírka předmětů, nástrojů a strojů byla víc než zajímavá. Vše bylo okořeněno výkladem průvodce - stále aktivního důlního záchranáře. Jak trefně poznamenal Adam, seznámil nás s historií každého krumpáče včetně toho, jestli s ním naposledy kopal Tonda nebo Pepík. Původě jsme si na prohlídku vyhradili hodinu, nakonec jsme tam ale strávili víc než tři hodiny - a to jsme ještě prchli před záchranářem, který nás na závěr hnal do kinosálu na poutavý snímek o historii hornictví na Kladensku. A samozřejmě jsme nezapomněli hledat cache :)
(fotogalerie)
sobota 29. března 2008
Ráno u Dunaje
Minulý týden jsem byl na skok v Budapešti. Poslední den jsem si přivstal a zamířil k Dunaji, abych před jednáním trochu setřásl vydatnou večeři z předchozího dne a protáhl si zdřevěnělé tělo. Podél Dunaje jsem došel k Margit híd (Markétin most), z něj na Markétin ostrov, kde se mimo jiné nachází malá zoo a o kus dál hrobka královny a světice Markéty. Příjemná oáza klidu v rušném městě. Ocenil jsem i běžecký okruh se speciálním pružným povrchem kolem celého ostrova, hned bych se rozběhl nebýt toho kolena a polobotek na nohou.
pondělí 24. března 2008
Velikonoční pondělí
Zasněžené svátky jara nás nějak neinspirovaly k udržování lidových tradic, i když H.P. coby jediný koledník dorazil už v půl osmé a Aničku vyhnal z postele. Po snídani jsme zamířili i se psem ku Praze, směřovali jsme k prarodičům na odpolední dort a kávu. Zastavili jsme se u Svárova objevit dvě cache (Sv. Vojtěch a Málkova rozhledna), u té druhé jsme měli za úkol změřit výšku 200 let staré Svárovské lípy což pro staré táborníky nebyl problém. Popis měření je v logu. Dál jsme stihli umazat se od bahna, skvěle se naobědvat v pivovaru Chýně a umýt auto, které po mnohých cestách za dobrodružstvím připomínalo spíše traktor než automobil určený k přepravě osob. Odpolední posezení (přijeli J+R z Frankfurtu) bylo příjemné, oříškový dort výborný.
neděle 23. března 2008
O Velikonocích k zaniklým dolům
Na Velikonoční neděli jsme se s Katkou a Arniem (děti odmítly vystrčit nos) vypravili na místo, kde Fürstenbergové v polovině 19. století těžili černé uhlí. Je to asi 2 km za Lány směrem na Beroun. Impulsem byla nedávno založená cache Zaniklé doly. Na místě toho už k vidění moc není, přesto je zajímavá představa, že na místě dnešního hlubokého lesa byla před 150 lety průmyslová krajina. Krásně jsme se prošli v hlubokém sněhu, cestu zpátky nám zpříjemnilo husté sněžení. Ať žijí svátky jara!
sobota 22. března 2008
Geocaching kolem Týřova
Na Bílou sobotu jsme se vypravili na hrad Týřov. Počasí bylo šedivé a větrné, ke zřícenině se nám však šlapalo dobře. Odlovili jsme dvě cache - earthcache u mostu, která nás přiměla dozvědět se něco o trilobitech, a pak samozřejmě Týřov. Krásné vyhlídky, stráně fialové kvetoucími jaterníky, liduprázdno, příjemno. Arniemu se líbilo v ústí Oupořského potoka. Proháněl se po rašící zelené travičce, přeskakoval a podlézal padlé kmeny. Nejvíc ho potěšilo, že jsme ho nechali napít z potoka. Oběd byl tentokrát v Roztokách v penzionu u mostu. Dobrá hospodská minutka zahnala hlad i potěšila mlsné jazyky.
(fotogalerie)
(fotogalerie)
čtvrtek 20. března 2008
Republikou Makedonie za 1,5 dne
Minulou neděli jsem po dlouhé době vyrazila na služební cestu. Destinace byla neotřelá – Skopje v Republice Makedonie a jejím hlavním cílem bylo nalákat do Rakony co největší množství studentů místní Univerzity Sv. Cyrila a Metoděje. Protože akce na universitě začínala až v úterý, měla jsem část neděle a pondělí na objevování krás této balkánské země.
Na letišti mě čekal můj makedonský kolega A.M.se svojí temperamentní ženou B. Po krátké zastávce v hotelu spojené s letním posezením na terase, jsme vyrazili na prohlídku jezera Matka na řece Treska, vzdáleném 15 km od Skopje. Je to oblíbené výletní místo obyvatelů hlavního města. Někteří projevují na balkánský národ nevídané turistické choutky a pochodují ve strmém terénu strání kolem řeky. Jiní využívají asfaltový chodník podél řeky vedoucí ke klášteru Sveta Bogorodica a dále ke hrázi jezera, louskajíce přitom dýňová semínka. Ti zbylí táboří na břehu řeky a grilují různé pochoutky. Všichni po sobě zanechávají haldy všudepřítomných odpadků. My jsme se přidali k prostřední skupině, došli jsme na hráz a dokonce kousek za ni. Když se ale asfaltový chodník proměnil v úzkou stezku pro kozy nad strmým břehem kaňonu vyžadujícím značný smysl pro rovnováhu, odmítla B. jít dál a já jsem se ani moc nezlobila. Náš „sportovní“ výkon byl po zásluze odměněn pohledem na sluncem a vodou zalitý kaňon.
Ale to už jsme opět seděli v malém Fiatu, uháněli jsme zpět do Skopje a šplhali jsme serpentýnami na horu Vodno, abychom se mohli kochat nádherným výhledem na město obklopené zasněženými pohořími. Posilněni první rakijí a šopským salátem ve výletní restauraci, která je součástí kláštera Sveti Pantelejmon, jsme sjížděli zpět do centra města a na potemnělou cestu nám svítil Kříž tisíletí. Po bohaté večeři v malé restauraci s makedonskými specialitami spojené s konzumací rakije a piva Skopsko, jsme se už všichni těšili na pondělní výlet k jezeru Ohrid.
Odjezd z hotelu byl naplánován na 7:00, moji průvodci dorazili s balkánskou přesností v 7.20, ale zato s pro mne připravenou teplou kávou v kelímku. Cesta ze Skopje ubíhala rychle, jeli jsme po dálnici. Na přibližně 40 km dálnice jsme čtyřikrát platili mýto, za osobní auto 40 makedonských denáru (0.7 Euro). A. dal k dobru historku jak před několika lety odhalili velkou korupční aféru s placením mýtného. Výběrčí totiž nedávali řidičům lístky a peníze si strkali do kapsy. Tím se z těchto pracovních míst staly jedny z nejvyhledávanějších a zájemci o ně museli platit příslušným orgánům všimné ve výši i 100 Euro/den. Všichni zůčastnění byli s tímto systémem spokojeni, dokud je nenachytali na „švestkách“. Od této aféry jsou všude v Makedonii povinné registrační pokladny a bez lístku z pokladny zákazník nemusí útratu zaplatit.
Protože A. ví o naší rodinné zálibě v lyžování, rozhodl se udělat odbočku do lyžařského centra Mavrovo. Na lyžování už to tam bohužel nebylo, jen tu a tam leželi špinavé ostrůvky sněhu a celé středisko bylo naprosto opuštěné. Jak poznamenal číšník v hotelu, když jsme si objednávali kávu, zbyl tam pouze on a policie. Ale i tak ta odbočka stálo za to. Mavrovo nejsou jen hory v zimě, ale i nádherná přehrada uprostřed hor určená ke koupání, chytání ryb, projížďkám na loďkách i vodních lyžích, tedy k letní rekreaci. O tom svědčí i množství chat na jeho březích. Kdyby jen těch odpadků bylo méně...
Z Mavrova jsme už plnou rychlostí (a že nebyla na té klikaté silnici malá) řítili k jezeru Ohrid, ležící v údolí mezi mezi městy Ohrid a Struga, ve výšce 695 m.n.m. na hranici Makedonie s Albánií. Plocha jezera je 350 km2, pobřeží je 87.5 km dlouhé. Nejhlubší místo má 289 m a průměrná hloubka je 164 m. Jezero je nejstarším evropským jezerem, vzniklo před 4 až 10 miliony let. Voda v něm je nesmírně čistá, údajně díky tomu, že na jeho dně leží oči 14000 vojáků cara Samuila, zakladatele prvního makedonského středověkého státu. O oči vojáky připravil byzantský vládce Vasil II. Makedonská (a balkánská) historie je plná podobných morbidních historek.
První zastávka u jezera byla v klášeře Sv. Nauma. Po krátké meditaci na tomto klidném místě jsme v centru Ohridu navštívili klenotnictví, protože jak bych mohla odjet bez ohridských perel, vyráběných podle tajného know-how pouze dvěma místními rodinami. A potom už v rychlém sledu následoval výstup z centra města ke klášteru Sv. Jovana Kaneo s nádherným výhledem na jezero, přes klášter Sv. Klimenta a Pantalejmon až k pevnosti cara Samuila. Unaveni tímto výkonem jsme přes antický amfiteátr sestoupili k nejbližší restauraci a dali si vzhlášeného ohridského pstruha na grilu. To byla lahůdka!
Cesta zpět do Skopje utekla ani nevím jak, protože jsem její větší část prospala.
Od úterního rána byl zbytek mého pobytu v Republice Makedonie věnován pracovním povinnostem. Ráda se sem ale ještě někdy vrátím, k náramku a prstýnku s ohridskými perlami mi totiž ještě chybí naušnice.
Na letišti mě čekal můj makedonský kolega A.M.se svojí temperamentní ženou B. Po krátké zastávce v hotelu spojené s letním posezením na terase, jsme vyrazili na prohlídku jezera Matka na řece Treska, vzdáleném 15 km od Skopje. Je to oblíbené výletní místo obyvatelů hlavního města. Někteří projevují na balkánský národ nevídané turistické choutky a pochodují ve strmém terénu strání kolem řeky. Jiní využívají asfaltový chodník podél řeky vedoucí ke klášteru Sveta Bogorodica a dále ke hrázi jezera, louskajíce přitom dýňová semínka. Ti zbylí táboří na břehu řeky a grilují různé pochoutky. Všichni po sobě zanechávají haldy všudepřítomných odpadků. My jsme se přidali k prostřední skupině, došli jsme na hráz a dokonce kousek za ni. Když se ale asfaltový chodník proměnil v úzkou stezku pro kozy nad strmým břehem kaňonu vyžadujícím značný smysl pro rovnováhu, odmítla B. jít dál a já jsem se ani moc nezlobila. Náš „sportovní“ výkon byl po zásluze odměněn pohledem na sluncem a vodou zalitý kaňon.
Ale to už jsme opět seděli v malém Fiatu, uháněli jsme zpět do Skopje a šplhali jsme serpentýnami na horu Vodno, abychom se mohli kochat nádherným výhledem na město obklopené zasněženými pohořími. Posilněni první rakijí a šopským salátem ve výletní restauraci, která je součástí kláštera Sveti Pantelejmon, jsme sjížděli zpět do centra města a na potemnělou cestu nám svítil Kříž tisíletí. Po bohaté večeři v malé restauraci s makedonskými specialitami spojené s konzumací rakije a piva Skopsko, jsme se už všichni těšili na pondělní výlet k jezeru Ohrid.
Odjezd z hotelu byl naplánován na 7:00, moji průvodci dorazili s balkánskou přesností v 7.20, ale zato s pro mne připravenou teplou kávou v kelímku. Cesta ze Skopje ubíhala rychle, jeli jsme po dálnici. Na přibližně 40 km dálnice jsme čtyřikrát platili mýto, za osobní auto 40 makedonských denáru (0.7 Euro). A. dal k dobru historku jak před několika lety odhalili velkou korupční aféru s placením mýtného. Výběrčí totiž nedávali řidičům lístky a peníze si strkali do kapsy. Tím se z těchto pracovních míst staly jedny z nejvyhledávanějších a zájemci o ně museli platit příslušným orgánům všimné ve výši i 100 Euro/den. Všichni zůčastnění byli s tímto systémem spokojeni, dokud je nenachytali na „švestkách“. Od této aféry jsou všude v Makedonii povinné registrační pokladny a bez lístku z pokladny zákazník nemusí útratu zaplatit.
Protože A. ví o naší rodinné zálibě v lyžování, rozhodl se udělat odbočku do lyžařského centra Mavrovo. Na lyžování už to tam bohužel nebylo, jen tu a tam leželi špinavé ostrůvky sněhu a celé středisko bylo naprosto opuštěné. Jak poznamenal číšník v hotelu, když jsme si objednávali kávu, zbyl tam pouze on a policie. Ale i tak ta odbočka stálo za to. Mavrovo nejsou jen hory v zimě, ale i nádherná přehrada uprostřed hor určená ke koupání, chytání ryb, projížďkám na loďkách i vodních lyžích, tedy k letní rekreaci. O tom svědčí i množství chat na jeho březích. Kdyby jen těch odpadků bylo méně...
Z Mavrova jsme už plnou rychlostí (a že nebyla na té klikaté silnici malá) řítili k jezeru Ohrid, ležící v údolí mezi mezi městy Ohrid a Struga, ve výšce 695 m.n.m. na hranici Makedonie s Albánií. Plocha jezera je 350 km2, pobřeží je 87.5 km dlouhé. Nejhlubší místo má 289 m a průměrná hloubka je 164 m. Jezero je nejstarším evropským jezerem, vzniklo před 4 až 10 miliony let. Voda v něm je nesmírně čistá, údajně díky tomu, že na jeho dně leží oči 14000 vojáků cara Samuila, zakladatele prvního makedonského středověkého státu. O oči vojáky připravil byzantský vládce Vasil II. Makedonská (a balkánská) historie je plná podobných morbidních historek.
První zastávka u jezera byla v klášeře Sv. Nauma. Po krátké meditaci na tomto klidném místě jsme v centru Ohridu navštívili klenotnictví, protože jak bych mohla odjet bez ohridských perel, vyráběných podle tajného know-how pouze dvěma místními rodinami. A potom už v rychlém sledu následoval výstup z centra města ke klášteru Sv. Jovana Kaneo s nádherným výhledem na jezero, přes klášter Sv. Klimenta a Pantalejmon až k pevnosti cara Samuila. Unaveni tímto výkonem jsme přes antický amfiteátr sestoupili k nejbližší restauraci a dali si vzhlášeného ohridského pstruha na grilu. To byla lahůdka!
Cesta zpět do Skopje utekla ani nevím jak, protože jsem její větší část prospala.
Od úterního rána byl zbytek mého pobytu v Republice Makedonie věnován pracovním povinnostem. Ráda se sem ale ještě někdy vrátím, k náramku a prstýnku s ohridskými perlami mi totiž ještě chybí naušnice.
Katka
úterý 18. března 2008
Trautenberg 18,9
Minulý víkend jsme zajeli opět do Krumvíře, tentokrát v netradiční sestavě. Katku jsme nechali doma neboť vzápětí odjížděla na služební cestu do Makedonie. Namísto ní jsme na Moravu odvezli babičku, která u nás dohlížela na řemeslníky. Trefili jsme se právě do termínu konání krumvířského koštu (= oblastní výstavy vín). Mezi nominovanými vzorky byl i náš Trautenberg ročník 2006. Pro neznalé, Trautenberg je spolek J+R+H+já. Každý podzim si u Mirka předplatíme sud vína (sud máme vlastní!) a následující podzim jej vypijeme. A protože nám Mirek přeje, jedná se o víno výstavních parametrů.
Takže zpátky ke koštu. Moc hezká akce: Úderem druhé odpolední začínají proudit do místního kulturáku davy vinařů. Za dvě stovky člověk vyfasuje u vchodu skleničku, katalog a oprávnění postoupit do sálu. Ten je ze dvou stran obložený vzorky vín - letos se jich sešlo asi 600 - a kolem nich pobíhá vinařská omladina s úkolem nalévat vzorky. Vinaři zamyšleně listují v katalogu, vybírají, ochutnávají, chválí anebo vykřikují "takových šampiónů mám doma plný sklep!". Zakusuje se sýr, chleba, klobásy, diskutuje se u stolů a houfuje před vzorky. Postupem času seriozní koštování nabývá na veselosti a kolem osmé večerní už celý sál zpívá a cifruje při cimbálce. I my jsme se připojili ke všem těmto aktivitám (ne, nezpíval jsem). Trautenberg získal nejvyšší ocenění (18,9) mezi Mirkovými víny a dočkal se i diplomu. Ještě ho musím z Mirka vydolovat, ocenění patří samozřejmě spolku Trautenberg!!!
sobota 8. března 2008
Val di Fiemme
Dnes odpoledne jsme přijeli z hor. Letos padla volba na Itálii, údolí Val di Fiemme. Příjemné ubytování jsme našli v městečku Castello di Fiemme. Původně plánovaná výprava L+P+Z se smrskla jen na L+Z, P. nemohli jet kvůli nemocnému Honzovi. Týden utekl hrozně rychle. Užili jsme si celého spektra zimního počasí, od slunečných +8° přes husté sněžení, mrazivé dny slunečné i větrné, i na jeden pošmourný krápající došlo. Co jsme dělali?
Lyžovali jsme: Dnes jsem si zadal číslo své permanentky na webovou stránku střediska a zjistil jsem, že za těch 6 dní jsem najezdil asi 172 km a celkem sjel výškový rozdíl 32 km. Anička poprvé nebyla v lyžařské škole, jezdila celý týden s námi a to tak rychle, že jsme na ni nemuseli ani moc čekat.
Veselili jsme se. Pokud jsme tedy neodpadli únavou. Vydařený byl večer na téma "pějme iPod dokola". Mnozí z nás se do hry nebývale vložili :) - viz fotogalerie.
Sáňkovali jsme. Podnikli jsme večerní výpravu do nedalekého Obereggenu na noční sáňkování. Na 2.5 km dráze to pěkně svištělo, až moc - M. si v jedné zatáčce narazil kotník tak, že následující den nemohl lyžovat.
Ochutnávali jsme místní speciality. Úspěch mělo zejména bombardino.
Hledali jsme geocache. Sice jen jednu, ale našli.
Tak. Hory jsou za námi. Můžeme se těšit na jaro.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)