Republikou Makedonie za 1,5 dne

Minulou neděli jsem po dlouhé době vyrazila na služební cestu. Destinace byla neotřelá – Skopje v Republice Makedonie a jejím hlavním cílem bylo nalákat do Rakony co největší množství studentů místní Univerzity Sv. Cyrila a Metoděje. Protože akce na universitě začínala až v úterý, měla jsem část neděle a pondělí na objevování krás této balkánské země.

Na letišti mě čekal můj makedonský kolega A.M.se svojí temperamentní ženou B. Po krátké zastávce v hotelu spojené s letním posezením na terase, jsme vyrazili na prohlídku jezera Matka na řece Treska, vzdáleném 15 km od Skopje. Je to oblíbené výletní místo obyvatelů hlavního města. Někteří projevují na balkánský národ nevídané turistické choutky a pochodují ve strmém terénu strání kolem řeky. Jiní využívají asfaltový chodník podél řeky vedoucí ke klášteru Sveta Bogorodica a dále ke hrázi jezera, louskajíce přitom dýňová semínka. Ti zbylí táboří na břehu řeky a grilují různé pochoutky. Všichni po sobě zanechávají haldy všudepřítomných odpadků. My jsme se přidali k prostřední skupině, došli jsme na hráz a dokonce kousek za ni. Když se ale asfaltový chodník proměnil v úzkou stezku pro kozy nad strmým břehem kaňonu vyžadujícím značný smysl pro rovnováhu, odmítla B. jít dál a já jsem se ani moc nezlobila. Náš „sportovní“ výkon byl po zásluze odměněn pohledem na sluncem a vodou zalitý kaňon.

Ale to už jsme opět seděli v malém Fiatu, uháněli jsme zpět do Skopje a šplhali jsme serpentýnami na horu Vodno, abychom se mohli kochat nádherným výhledem na město obklopené zasněženými pohořími. Posilněni první rakijí a šopským salátem ve výletní restauraci, která je součástí kláštera Sveti Pantelejmon, jsme sjížděli zpět do centra města a na potemnělou cestu nám svítil Kříž tisíletí. Po bohaté večeři v malé restauraci s makedonskými specialitami spojené s konzumací rakije a piva Skopsko, jsme se už všichni těšili na pondělní výlet k jezeru Ohrid.

Odjezd z hotelu byl naplánován na 7:00, moji průvodci dorazili s balkánskou přesností v 7.20, ale zato s pro mne připravenou teplou kávou v kelímku. Cesta ze Skopje ubíhala rychle, jeli jsme po dálnici. Na přibližně 40 km dálnice jsme čtyřikrát platili mýto, za osobní auto 40 makedonských denáru (0.7 Euro). A. dal k dobru historku jak před několika lety odhalili velkou korupční aféru s placením mýtného. Výběrčí totiž nedávali řidičům lístky a peníze si strkali do kapsy. Tím se z těchto pracovních míst staly jedny z nejvyhledávanějších a zájemci o ně museli platit příslušným orgánům všimné ve výši i 100 Euro/den. Všichni zůčastnění byli s tímto systémem spokojeni, dokud je nenachytali na „švestkách“. Od této aféry jsou všude v Makedonii povinné registrační pokladny a bez lístku z pokladny zákazník nemusí útratu zaplatit.
Protože A. ví o naší rodinné zálibě v lyžování, rozhodl se udělat odbočku do lyžařského centra Mavrovo. Na lyžování už to tam bohužel nebylo, jen tu a tam leželi špinavé ostrůvky sněhu a celé středisko bylo naprosto opuštěné. Jak poznamenal číšník v hotelu, když jsme si objednávali kávu, zbyl tam pouze on a policie. Ale i tak ta odbočka stálo za to. Mavrovo nejsou jen hory v zimě, ale i nádherná přehrada uprostřed hor určená ke koupání, chytání ryb, projížďkám na loďkách i vodních lyžích, tedy k letní rekreaci. O tom svědčí i množství chat na jeho březích. Kdyby jen těch odpadků bylo méně...
Z Mavrova jsme už plnou rychlostí (a že nebyla na té klikaté silnici malá) řítili k jezeru Ohrid, ležící v údolí mezi mezi městy Ohrid a Struga, ve výšce 695 m.n.m. na hranici Makedonie s Albánií. Plocha jezera je 350 km2, pobřeží je 87.5 km dlouhé. Nejhlubší místo má 289 m a průměrná hloubka je 164 m. Jezero je nejstarším evropským jezerem, vzniklo před 4 až 10 miliony let. Voda v něm je nesmírně čistá, údajně díky tomu, že na jeho dně leží oči 14000 vojáků cara Samuila, zakladatele prvního makedonského středověkého státu. O oči vojáky připravil byzantský vládce Vasil II. Makedonská (a balkánská) historie je plná podobných morbidních historek.
První zastávka u jezera byla v klášeře Sv. Nauma. Po krátké meditaci na tomto klidném místě jsme v centru Ohridu navštívili klenotnictví, protože jak bych mohla odjet bez ohridských perel, vyráběných podle tajného know-how pouze dvěma místními rodinami. A potom už v rychlém sledu následoval výstup z centra města ke klášteru Sv. Jovana Kaneo s nádherným výhledem na jezero, přes klášter Sv. Klimenta a Pantalejmon až k pevnosti cara Samuila. Unaveni tímto výkonem jsme přes antický amfiteátr sestoupili k nejbližší restauraci a dali si vzhlášeného ohridského pstruha na grilu. To byla lahůdka!
Cesta zpět do Skopje utekla ani nevím jak, protože jsem její větší část prospala.

Od úterního rána byl zbytek mého pobytu v Republice Makedonie věnován pracovním povinnostem. Ráda se sem ale ještě někdy vrátím, k náramku a prstýnku s ohridskými perlami mi totiž ještě chybí naušnice.

Katka