Opět koncert....

Fotky z USA

Týden po návratu se mi podařilo dát dohromady fotky z naší cesty po jihozápadě USA. Je jich hodně (364), stejně jako bylo hodně zážitků a navštívených míst. Dalších asi 2000 fotek jsem vyřadil, ale pokud by někdo měl zájem, rád ho unudím k smrti :).

Tady je odkaz na album RV2010.

Yosemity

Národní parky byly a jsou naším hlavním cílem. Už víme, že když v USA něco vyhlásí za národní park, tak je to prostě výjimečný kout přírody. Yosemity takovým koutem jsou samozřejmě taky. Obrovské kolmé žulové stěny, ty nejvyšší dosahující výšky přes 1 km. Tím nemyslím nadmořskou výšku, jen prosté převýšení nad údolím pod nimi. A z těchto žulových stěn se řítí desítky vodopádů malých i obrovských, aby se dole spojily v malebnou řeku klikatící se borovicovými a sekvojovými lesy na dně údolí. Dnes jsme si udělali touhle nádhernou krajinou výšlap kolem vodopádů Vernal a Nevada, a protože nejsme žádné srágory, tak jsme vylezli až nad vodopád Nevada, který je snad pátý (nebo sedmý?) největší na světě. Viděl jsem Niagáru, viděl jsem vodopády v Yellowstone i jinde, ale žádný z nich na mě tak nezapůsobil jako ty Yosemitské. Je to kombinace malebnosti a mohutnosti, navíc celou dobu jsou na dosah ruky, protože stezka se klikatí v jejich těsné blízkosti. Místy jsme procházeli tak hustou tříští, že jsme byli mokří do poslední nitky. V dnešním horkém dni to však byl jen příjemný bonus. Stačilo zajít za záhyb stezky a žár slunce nad námi a žulové stěny pod námi veškerou vlhkost hbitě vyluxoval. Krásné to bylo, ale nějak těch pár set metrů převýšení cítím v nohách. Jak rád teď sedím ve stinném kempu a popíjím speciální letní ležák Samuel Adams. Až vám někdo bude říkat, že všechny americká piva jsou hnusná, nevěřte mu. Anebo je to tím horkem a spolykaným prachem?

San Francisco

Dva dny jsme věnovali tomuto slavnému městu, a zcela určitě si to zasloužilo. Ano, absolvovali jsme většinou turistických atrakcí, včetně jízdy historickou lanovkou-tramvají, večeře na molu v přístavu a dokonce jsem několikrát náš autobus protáhl oněmi slavnými stupňovitými ulicemi, po kterých v akčních filmech tak krásně poskakují auta padouchů i policajtů. Naše RV sice neposkakovalo, nicméně rozjíždět to monstrum do snad 45° svahu byl zážitek. Zvlášť, když všude trčí cedule „Zákaz vjezdu automobilům nad 3 tuny“, což jsme myslím hravě překonali. Nějak jsem se ale z toho města vymotat musel!

Hlavní zážitkem byl cyklovýlet po městě. 4. července se v Americe slaví mocně Independence Day, tedy Den nezávislosti. Pikniky, vycházky – i rodinné výlety, včetně těch cyklistických. Zařadili jsme se do svátečně naladěného davu, zapůjčili bicykly a vyrazili podél pobřeží s cílem pokořit kolmo Golden Gate Bridge, další filmovou ikonu. Pohled na něj je úchvatný, na pohlednicích stejně jako v reálu bývá zahalený v bílém obláčku. Tak to je ovšem jen zdálky. Zblízka to byla byla jen nechutná mlha, hnaná skrz gigantickou ocelovou knostrukci silným větrem. Proudění vzduchu výrazně zesiluje kolem hlavních mostních pilířů. Anička byla při pokusu objet první mostní pilíř prostě a jednoduše zastavena na místě a shozena s kola. Vypadalo to, jako kdyby vrazila do neviditelné zdi. Odehrávalo se to naštěstí na vyhrazené cyklostezce. Nečekaně adrenalinový zážitek! Most jsme však překonali bez úhony tam i zpět, a pak již klidněji si projeli milionářské čtvrti nad podbřežím a skrz stupňvité ulice zpátky do přístavu. Z plánovaného výletu se vyklubal docela sportovní výkon – 42 km v kopcovitém městě nám stačilo. Ale stálo to za to!
Dohrou již jen pro mě byl návrat z města, kdy jsem hranatou přídí našeho vehiklu čeřil davy, které se neustále hrnuly do města na večerní oslavy a ohňostroj.

Fotoalbum RV2010

Santa Barbara

Příjemné přímořské letovisko, které netvoří jen pláže, bary a surfaři, ale taky na Ameriku nevídaný kus historie. Prohlédli jsme si klášter, po kterém je město pojmenované. Téměř neamerická oáza klidu. Až tady jsem se dozvěděl, jak vypadala předkolumbovská historie Kalifornie, jak mezi mírumilovné indiánské kmeny postupně pronikli špenělští misionáři, založili podél celého probřeží misie a kláštery. Všechna ta města San (Francisco, Antonio, José...) a Santa (Monica, Barbara...) mají stejné kořeny, dokonce i ono tak severoamerické Los Angeles vzešlo ze španělské misie. Časy misionářů jsou pryč, stejně tak i následující mexické časy – ale dodnes v celé Kalifornii přežívá ta zvláštní hispánsko-americká směs, která z ní spolu s pohodovým počasím činí velmi příjemný kout USA.

Z L.A. na sever

Velmi rušný den. Stihli jsme toho dost: 1) spořádat gigantickou snídani, 2) najít několik krabiček (nejlepší byla ta kousek od prahu jedné z přistávacích drah losangeleského letiště - řvoucí jumbo jet 50 metrů nad hlavou je docela zážitek), 2) vyzvednout naše RV (hezké, zánovní), 3) propasírovat se neskutečným provozem do Santa Barbary, 4) uskutečnit jeden velenákup a 5) vykoupat se v Tichém oceánu. Ovšem nečekaným zážitkem číslo jedna byla cesta z hotelu do půjčovny RV. Když jsem rezervoval taxi u concierge, zdůraznil jsem, že je nás 5 a že máme pět velikých batohů. Ochotný chlapík – Ramón se jmenoval – prohlásil „No problem“, ale nezapomněl podotknout, že nás to bude stát o 10 dolarů víc. S tím jsem počítal, takže všechno v pořádku. V 11:00 sedíme v hotelové recepci když tu ke vchodu zajíždí dlooouuuhatánská černá limuzína s tmavými skly. Ode dveří kyne Ramón – vaše taxi je připraveno. Ve výpravě to vzbudí nezřízené nadšení. Dítka naskáčou do kůží polstrovaného obýváku, provedou inventuru minibaru, vyzkouší si světelné interiérové efekty, prozkoumají umyvadlo, telefon, modrými diodami posetý strop a v okamžiku, kdy začínají s demontáží sofistikovaných výdechů klimatizace, dorážíme do půjčovny. V pravý čas!

Dlouhá středa

Ač středa, nepracuji. Začaly mi (nám všem) prázdniny! Dovolená! Včera jsem shrnul ze stolu poslední pracovní úkoly, některé poctivě splnil, jiné jen zahrnul pod koberec doufaje, že se nevyhrabou zpět na světlo boží jen co se vrátím. Teď na to nemyslím. Sedíme v letadle Aeroflotu někde vysoko nad Grónskem a na monitoru na stěně před námi bliká krásně v azbuce vyvedený cíl cesty LOS ANDŽELES. Cesta probíhá hladce, největší komplikací bylo vysvětlování našich časových skoků Aničce: V 9:30 ráno jsme odstartovali z Prahy abychom po asi dvouapůlhodinovém letu přistáli v 14:00 v Moskvě. Odtud jsme odletěli v 16:05, takže asi v 18:00 budeme v LA, to vše v jednom dni. Sám sebe přesvědčuji, že je vše v pořádku. Na hodinkách mám od startu nastavený pacifický čas (momentálně 9:48) a snažím se zapomenout na to, že kromě snídaně mám v sobě už dva obědy. Na Aničce je ovšem časový zmatek znát a jen čekám, kdy se sledováním filmů a hrami na monitoru unaví natolik, že sklouzne do spánkového bezvědomí. Nechci ovšem vidět to zmatení až se probudí a on bude pořád ten samý bílý den v plné síle!

Sólo pro Aničku

Dnes se nám Anička postarala o kulturní zážitek: S Katkou jsme navštívili žákovský koncert ZUŠ Rakovník. Aniččin sólový výstup sklidil zasloužený potlesk - posuďte sami. Varování: Jak paní učitelka řekla, byl to nejdelší štyk celého koncertu :).

Víkend na Božím Daru

S Adamem jsme se vydali na Boží Dar, kde jsme spolu s kolegy z práce (a jejich rodinami) strávili příjemný víkend. Sobotní výprava na běžkách v mizerném počasí, nedělní pak už pod modrým slunečným nebem. Adam samozřejmě neběžkoval, testoval nové lyže na sjezdovce. Fotky jsou tady.

Fotky 2009

Během uplynulého týdne jsem překonal svou lenost a uspořádal jsem fotky z roku 2009. Zároveň jsem dal dohromady historické verze Rodinných zápisků a všechny je spojil na těchto stránkách. Jsou to bohužel jen texty, fotky starší než 2009 jsem musel všechny smazat z webu. Tady je odkaz na novou fotogalerii.

Zase jedna cestovní historka

Neuplynul ani měsíc a pracovní povinnosti mě zase ženou za oceán. Prý veledůležité jednání. No co se dá dělat, koneckonců mě za to platí.

04:00 (pondělí) Vstávám. Napadlo 10 cm nového sněhu a pořád padá, teplota -8°C. Špatné znamení. Přes telefon nahlédnu na web pražského letiště, vše se zdá být v pořádku. Proházím si cestu sněhem, sedám do auta a jedu na letiště. Silnice i dálnice jsou kupodivu dobře sjízdné.

06:30 Přijíždím na letiště. Vše probíhá hladce, za pár minut mám všechny kontroly za sebou a můžu si vychutnat ranní kávu. Čekám na let do Paříže, letiště Charles de Gaulle (CDG) a odtud pak poletím do Cincinnati. V 7 hodin oznamují zpoždění letu o půl hodiny kvůli "hustému provozu nad Paříží". Celkem běžný úkaz. Naštěstí mám na přestup 3 hodiny.

10:00 Přistáváme v Paříži s hodinovým zpožděním. Autobusy pro vykládku cestujících přijíždějí po 10 minutách. Z nějakého důvodu tady neradi používaji nástupně-výstupní tunely.

10:30 Náš autobus se nepodaří znovu nastartovat. Čekáme 15 minut na další. Začínám být nervózní, letadlo do Cincinnati by mělo odlétat v 11:50.

11:00 Přijíždíme k terminálu 2D. Hbitě zdolávám sérii překážek a pastí vymyšlených stavitelem letiště a dovedených k dokonalosti jeho provozovatelem. Díky znalosti místa nemusím luštit zmatené orientační cedule a najisto běžím ke stanovišti autobusů pendlujících mezi terminály.

11:15 Přijíždíme k terminálu 2E. Další pasti, fronty a bezpečnostní kontroly. Do odletové haly se vřítím právě když oznamují 45minutové zpoždění mého letu.

11:30 Rozporuplné údaje na informačních tabulích. Některé tvrdí, že let je opožděn o 45 minut, jiné ukazují 3 hodiny. Dotaz na informacích potvrzuje tu horší variantu. Dalo se to čekat, i tady sněží. Venku je skoro 1 cm čerstvého sněhu. V narvaném salonku vybojuji tiché místo v koutě, otevírám počítač, odlovím přijatelné bezdrátové připojení a začínám vyřizovat poštu a telefonáty. Uprostřed jednoho hovoru zaregistruji druhým uchem výzvu k nástupu pro let do Cincinnati. Cože? Ale proč ne, konečně dobrá zpráva. Balím a běžím do nástupního prostoru. Ano, opravdu nastupujeme.

12:30 Sedím na svém místě v letadle. Sláva! Ani mi nevadí, že mě sousedka polila sektem. Otevírám časopis a okamžitě usínám.

14:00 Probouzím se. To už jsou dvě hodiny? To byl tedy hladký start! Ale... Ne, pořád ještě sedíme na zemi. Kapitán letadla (letím s americkou Deltou) nás vyzývá ke kontrole pásů neboť za chvilinku startujeme.

14:30 Stále sedíme na zemi, výzva se opakuje. Ano, můj pás je utažený. Možná až moc. Dostávám hlad.

15:00 Stejná situace, jenom hlad mám větší. Kapitán se snaží vysvětlit proč je půl palce sněhu v Paříži větší problém než 20 palců v Minnesotě.

16:00 Stejná situace. Kapitán konečně dostává potvrzení času našeho startu. Ve 20:00, to je za 4 hodiny. Ano. Taková prodleva znamená překročení povolených hodin ve službě pro posádku a let musí být zrušen. Delta samozřejmě nemá v Paříži náhradní posádku. Objednávají autobusy, které nás odvezou zpět k terminálu. Opravdu tady nemají rádi ty tunely. Podezírám je, že chtějí udržet stálou zaměstnanost řidičů autobusů a tím se vyhnout potížím s odbory. Autobusy tu mají být do 15 minut. Okénkem je vidět řada letadel na stojánkách ve stejné situaci.

17:00 Stále čekáme na autobusy. V kabině je slyšet vzrušená konverzace mezi piloty a kontrolní věží. Část pasažérů se bouří a požaduje na letuškách otevření dveří. Chtějí vyskočit ven a dojít do letištní budovy pěšky. Kapitán uklidňuje vášně dobrou zprávou: Bude se podávat večeře. Vracíme se na místa.

18:30 Večeře o třech chodech je snězena, nádobí uklizeno. Autobusy stále nikde.

19:00 Oznámení: Autobusy tu budou za 5 min.

19:30 Kapitán se omlouvá. Neřekl nám, že těch 5 minut bude 5 "CDG" minut. Posádka Delty začíná odhazovat diplomatické zábrany a je velmi sarkastická.

19:45 Přijíždí minibus aby vyzvedl rodiny s malými dětmi. Připomíná to scénu z Titaniku.

20:00 Přijíždí jeden normální autobus. Normálně je zapotřebí tří nebo čtyř takových autobusů k vyklizení letadla této velikosti. Všichni se však vejdeme do tohoto jediného vozidla. Velmi blízce se seznámím s několika spolucestujícími.

20:30 Na letišti panuje obrovský zmatek. Těch zrušených letů je asi hodně. Fronty k transferovým přepážkám jsou přes 100 metrů dlouhé. Každý cestující však u přepážky dostává plnou péči. Pro vyřízení každého z nich je zapotřebí několika telefonátů doplněných konzultacemi mezi jednotlivými úředníky. Vybavuji si „six sigma“ teorii a začínám měřit čas zpracování. Vychází mi průměr 12 minut na cestujícícho, směrodatná odchylka je však velká protože počet pozorování (tj. vyřízených cestujících) je bohužel velmi nízký. V hale je nás určitě víc než tisíc.

21:00 K jedné přepážce přichází "obtížná“ cestující. Dožaduje se nalezení a vydání svého podaného zavazadla. To je náročný úkol vyžadující spolupráci všech úředníků a úřednic. Všechny fronty se zastaví.

21:30 Dvě důležitá oznámení. 1) Není dostatek míst na zítřejších letech do USA. 2) Většina transferových přepážek za půl hodiny zavírá, končí jim směna. Tak. Je čas odtud vypadnout. Cestou k východu vyslechnu několik zábavných konverzací v jadrné americké angličtině.

22:00 Zjištění: Nejsou žádné volné hotelové pokoje, žádné taxíky, žádné autobusy, nikdo nedokáře sdělit jakoukoliv informaci. Cestující zabírají místa na podlaze v hale a na chodbách a chystají se k bivaku. Do toho se mi nechce. Mířím k vlakovému nádraží.

23:00 Stojím před nádražím Gare du Nord v centru Paříže. Kolem je spousta malých hotýlků. Ve druhém mají volný pokoj, v baru hraje jazzové trio, ochotný číšník přináší studené pivo a na tlusto nakrájenou ardenskou šunku s hranolkami. Paříž vypadá najednou nějak líp.

07:00 (úterý) Přijíždím na letiště právě když ho zavírají. Zdá se, že někdo zapomněl v koutě tašku, budovu je třeba vyklidit a zjistit zda se jedná o bombu či nikoliv. Dav kolem je nečekaně tichý. Většina kolemstojících očividně strávila noc na podlaze letištní haly.

08:00 Budova letiště je znovu otevřená. Jakožto veterán mnoha front jsem odměněn palubní vstupenkou na nejbližší let do Prahy.

10:00 Dvouhodinové zpoždění letu je naprosto nedůležité. Nechápu, proč se někteří cestující rozčilují.

13:00 Praha vypadá z výšky nádherně, celá v bílém. Na ruzyňském letišti vládne nuda, hotový balzám na nervy.

14:45 Přijíždím domů, rychle připojuji počítač, přihlašuji se k LiveMeetingu a vytáčím číslo konferenčního serveru. Jednání v Cincinnati právě začíná. Stihnul jsem to včas!

Milešovka

Je po svátcích a není třeba propadat depresi (i když já trochu propadám protože v pondělí v 6:40 ráno letím do Cincinnati a vůbec se mi nechce). Ale v sobotu ráno bylo krásně a Katka přišla s návrhem zdolat nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku. Já jsem byl nadšen, dítka neprotestovala - hádejte co je větší div. Dle doporučení jsme výstup zahájili v obci Bílka, nahoře jsme byli za chvilku. Podle německého přírodovědce Humboldta je výhled z Milešovky třetí nejkrásnější na světě. Nevím, které jsou ty první dva, ale z Milešovky to opravdu stojí za to. Cesta dolů byla trošku krkolomnější neb to pěkně klouzalo, ale zvládli jsme to. Musíme se naučit chodit s trekkingovými holemi, a hlavně nezapomínat je vzít s sebou. Fotogalerie.

Nalezené cache: Thunder Mountain, Cesta přátelství

PF 2009

Snad jsem poslal novoročenku na všechny emailové adresy v mém seznamu. Snad pronikla antispamovými filtry. Snad jste nezměnili email. Snad nemám nepořádek v adresách. No a pokud ano, tak tady je ještě jednou. Ať se vám daří jen dobře a krásně!

Silvestrovské bruslení

Večer na divadle dohodnuto, ráno na Silvestra zrealizováno. Co? No přece bruslení na lesním rybníčku Pánova louka, tedy Pánovka. Mrzne u nás už asi týden a led je dostatečně pevný na to, aby unesl i docela vzrostlé lyžaře. Stále ještě to neumím, ale baví mě to. Anička na rozdíl ode mě udělala od loňska velký pokrok a poskytovala mi morální oporu. A pokud jste to nevěděli, horký čaj, vánoční cukroví a meruňkovice chutnají nejlépe na ledu. Ne "on the rocks", ale na opravdovém placatém ledu :).

(fotogalerie)

Nevyléčitelní

Lánští ochotníci připravují každý rok na 30. prosince premiéru nového představení. Viděli jsme zatím tři (nebo čtyři?). Letos to byla hra "Nevyléčitelní". Přišli jsme na představení dost pozdě a zbylo na nás tudíž jen jedna z posledních řad. Navíc lánská sokolovna jaksi nedisponuje šikmým hledištěm, takže během celého představení jsme jen několikrát zahlédli hlavy herců. O jevištním pojetí hry můžeme tudíž jen spekulovat. Jako rozhlasová hra to ale nebylo špatné, nasazení hravě kompenzovalo případné herecké a inscenační nedostatky. Víc o hře tady, fotogalerie je tady.

Po představení jsme se spolu se Z. a se sousedy K. a L. v sokolovně zdrželi a dali si takovou menší přípravu na Silvestr. Bylo nás hodně, takže to chvilku trvalo, než se všichni vystřídali ve frontě u bufetu. No a logickým důsledkem toho bylo to, že cestou domů nám vůbec nebylo zima ač noc byla dost mrazivá.

Kolem Amerik na Karlštejn

Před Silvestrem k nám už tradičně zavítali Z. Abychom se jen neváleli, vymyslel jsem turistický pochod z Mořiny kolem lomů Velká Amerika, Mexiko a Malá Amerika na Karlštejn. Tam jsme zařadili krátkou svařákovou zastávku a obloukem jsme se vrátili zpátky. Vycházka to byla příjemná, obcházení lomů mírně dobrodružné, ale pes se neztratil, takže toho adrenalinu zase tak moc nebylo :).
(fotogalerie)

Vánoční povyražení

Nebýt Arnieho, letošní vánoce by proběhly ve stejném duchu jako v posledních letech - slavnostní pokrmy, dárečky, procházky, filmy... Ale náš čtvernožec usoudil, že takovýto nezdravý způsob svátků pro nás není vhodný a rázně se postaral o změnu.

Předehra: První svátek vánoční dopoledne, dítka zkoumají dárky, my s Katkou dopíjíme kávu a rozhodujeme se vyrazit na krátkou (dvouhodinovou) vycházku před obědem. Jedeme asi 30 minut autem do Kounova, abychom nechodili pořád kolem domu a abychom vyzkoušeli novou GPSku na nějaké hezké keši.

Dějství prvé: Nad Kounovem je krásně. Vystoupáme na náhorní planinu, všude klid a mír. Asi na půl minuty zapomeneme na psa. Ze zapomnění nás vytrhává fistulový štěkot, kterým bígl oznamuje nález čerstvé stopy a to, že se vydává po ní. Činí tak v naději, že vyrazíme za ním a pronásledovaného jelena či srnce skolíme jednou ranou ze samostřílu. Zatím jsme to nikdy neudělali a zatím vždycky se nám podařilo našemu lovci to pronásledování rozmluvit. Tentokrát však reagujeme pozdě a Arnie mizí za hřebenem, mimo dosah hlasový i elektronický.

Dějství druhé: Čekáme, voláme, obcházíme. Během následujících 4 hodin obejdeme celou náhorní planinu, bez výsledku. V 16:00 přijíždějí Č. a za pomoci jejich dvou bíglů hledáme dál. V 17:00 se stmívá. Č. s Katkou odjíždějí, já s čelovkou obcházím dál. Probouzí se hlad a žízeň, od snídaně už uplynulo 8 hodin. Teplota klesá pod mrazu a začíná sněžit. Při ranní volbě oblečení jsem nějak nepočítal s celodenní bojovkou v tomhle počasí, a je to znát. V 19:30 přijíždí Katka s termoskou horkého čaje a s řízkem. Sláva. Ve 20:00 to vzdáváme, nechávíme na místě Katčinu bundu a misku s granulemi, dle literatury by se k ní měl uprchlík vrátit. Doma sním horkou zelňačku a ve 22:00 vyrážím s Adamem ještě jednou na kounovskou náhorní planinu, ale bez úspěchu. Doma pak s Katkou plánujeme zítřejší pátrací akci, tiskneme plakátky "Hledá se pes" a litujeme našeho chudáčka bloudícího někde v temném mrazivém lese.

Dějství třetí: Na Štěpána vyrážíme po rozednění ke Kounovu. Katka dle itineráře bude objíždět okolní vesnice, nádraží a samoty a vyvěšovat plakáty. Já vyrážím přes náhorní planinu do lesů na sever od ní, a taky věším plakátky. Menší verze plakátků pak vnutím každému turistovi, kterého potkám. Procházím lesy, křižuji chmelnice, stoupám na zříceniny hradů Pravda a Džbán, ale po psovi ani vidu ani slechu. Mám v nohách asi 18 km když mi Katka volá, že se ozval někdo, kdo ví o našem psovi. Nálezce chce vidět očkovací průkaz (proč?). Katka mě nabírá na jedné zapadlé okrsce, jedeme domů pro průkaz a pak se vracíme na smluvené místo do Kounova. Moc tomu nevěříme, ale opravdu se asi v půl páté shledáváme s naším psiskem. Nálezce na něj natrefil na lesní silnici, prý tam stál a přemýšlel kudy kam. Předpokládám, že to bylo tak 10 minut potom, co se nám ztratil. Nálezce se zřejmě Arniemu zamlouval a tak se vydal s ním až k němu domů, kde dostal mísu žrádla a teplý pelech, na kterém pak strávil zbytek dne (zatímco my jsme kroužili lesem), noc (zatímco já jsem mrznul hladový v lese) a následující den (zatímco my jsme křižovali krajinu).

Závěr: Následující den objíždím a obcházím všechna místa, kde visí naše plakátky. Rozvěsili jsme jich asi 70, takže to opravdu trvá celý den než se mi podaří větší část odstranit. Doma pak rekapituluji: Namísto vánočního obžerství jsme najezdili asi 600 km po okreskách, já jsem nachodil v mrazu asi 40 km, živen (pokud vůbec) horkým čajem a cereálními tyčinkami. Pes sice trochu přibral, na druhou stranu nám umožnil poznat dokonale krajinu, do které jsme se zatím moc nepodívali. A je tam opravdu hezky. Takže díky, Arnie. Ale pro jistotu z tebe už oka nezpustím.

Geoskořápky 2008

Poslední adventní neděli jsme se zúčastnili geoeventu. Geoevent je setkání geocacherů. Tento byl samozřejmě vánočně laděn - měli jsme za úkol přinést si vlastnoručně vyrobenou lodičku se zasazenou svíčkou a tu pak na Kampě vypustit do Čertovky. Pro přípravy se mi podařilo získat pouze Aničku, společně jsme vystrouhali dvě plavidla, Anička je vyzdobila, pečlivě jsme je zabalili, nezapomněli jsme na svíčky a byli jsme připraveni vyrazit. Do Prahy jsme se vydali už po poledni, abychom si to užili. Obloukem jsme se vyhnuli všem vánočním trhům, prošli se po Starém městě, po nábřeží a přes Letnou a Hrad až na Malou Stranu. Arnie byl s námi, naprosto nadšen tou přemírou pachů - lidských, psích i jiných. Jen se mu nelíbily pojízdné schody.

Event samotný stál opravdu za to. Jak jsme se postupně blížili k souřadnicím srazu, narůstala koncentrace kolemjdoucích ve sportovních větrovkách a s batohy na zádech. Zpod bundy mnohým vyčuhovala anténa GPSky, všichni pak měli "vědoucí" výraz. Ano, taky tam jdeme. Sešlo se nás tam moc, až to vypadalo, že ten prostor pod Karlovým mostem bude pro nás malý. Dav se naštěstí choval velmi kulturně. Bez problémů jsme vystáli s Aničkou frontu na schůdkách k Čertovce, úspěšně jsme vypustili naše plavidla a pak jsme se připojili ke zbytku výpravy abychom pozorovali světýlka malebně se kolébající mezi středověkými domy. Nadšení byli všichni, geocacheři stejně jako nic netušící turisté. Podívaná to byla jedinečná.

(fotogalerie)

Věneček

Pokud byste to náhodou nevěděli, pak "věneček" je to, čemu se na jižní Moravě říká "prodloužená", a na severní Moravě "kolona". Tedy "galavečer" ukončující taneční kurs. Ano, už se nás to opět týká. Adam (s velkým nadšením!) absolvoval své taneční hodiny a my jsme měli možnost posoudit nakolik se mistrovi podařilo vpravit mu do těla alespoň základní pohybovou koordinaci. Kupdivu mu to šlo, spokojeně brázdil parket, i když v jednu chvíli zmizel z dohledu a máme podezření, že spolu s kamarády a kamarádkami zkoumal v baru účinky nápoje od nepaměti zvaného "zelená". Tyto účinky byly naštěstí mírné až neznatelné, a proto jsme si i my s Katkou mohli v klidu několikrát zatančit náš oblíbený tanec "na medvěda".

Geoautobus

Všední prosincové ráno, pár minut před půl sedmou, tma. Před chvíli jsem opustil pohodlí vyhřátého automobilu a podupávám na chodníku. Není divu, je mírně pod nulou a prší, navíc pustou ulicí na periferii Prahy profukuje ledový vítr, který tu lezavou zimu vhání do všech škvír oděvu. Co tady proboha dělám? No samozřejmě, lovím geocache, tentokrát poněkud netradiční - je dostupná pouze v některé dny a jen v tuhle nelidskou hodinu. Naštěstí nejsem sám takto postižený, k pomyslnému kříži na chodníku se trousí postavy se podivnými "telefony" v rukou. Studenti i důchodci, pracující i nepracující, všichni hnáni vidinou nevšedního nálezu. Prohodíme pár slov, zasmějeme se vlastnímu bláznovství a čekáme. V půl sedmé se TO stane. U chodníku zastaví krásný vyhřátý autobus s logem geocachingu za sklem, řidič v nátělníku je jako zjevení z jiného světa. Nastoupíme a jedeme. Nikdo neví kam, máme důvěru v neznámého autora, který celou tuhle taškařici zorganizoval. Zanedlouho příjemná idyla končí a jsme vyhnáni znovu do mrazivé reality. Kde to proboha jsme? Neztratíme se: Přístroje nás navádějí klikatou cestou k vytoužené krabičce a netrvá to dlouho a spokojeně logujeme nález. Trochu neradi se rozcházíme, povinnosti volají. Před osmou jsem už zase v domácí kanceláři a začínám pracovní den, stejný jako ten včerejší i ten zítřejší, ale přece jen úplně jiný.