Předmikulášský víkend

Tento víkend byl belgický. Větší část soboty jsme strávili na nákupech v Leuven a večer jsme navštívili M. Nedělní dopoledne patřilo cyklistice (já) a pohádkám (zbytek). Odpoledne jsme pak byli na Mikulášské besídce u nás v práci. Anička se hrozně těšila, Adam už méně. Přežili jsme to ve zdraví, za zaznamenání stojí CocaCola, kterou si Anička vylila do klína, a můj pantomimický výstup: Během představení si mě vyhlédl klaun, dovlekl mě na pódium a tam jsem pro pobavení publika předváděl "salto mortale" s neviditelnou blechou. Příště si musím dát pozor, abych seděl v nějaké zadní řadě. Adam fotil, výstup s blechou však promeškal, naštěstí.

Jak jsem vynášel jablka

Už pár dní jsem zpátky doma. Rodina vypadá, že je ráda, já jsem taky rád, vše je tedy v pořádku. Jen si zvykám na šedivo a sychravo. Příhoda z dnešního rána měla značně aklimatizační účinky:

Do včerejška u nás byla na návštěvě babička krumvířská. Minulý týden opatrovala naše potomky zatímco já jsem se potloukal na druhé straně světa a Katka si užívala v širých blátivých stepích pod Moskvou. Hlídání dětí nemohlo naši babičku v žádném případě vytížit a tak mimo jiné posbírala na zahradě spadaná nahnilá jablka. Hned po svém návratu jsem byl informován o nutnosti nechat je odvézt v nejbližším možném termínu. Ten termín byl dnes. Shnilá jablka jsou bio-odpad. Bio-odpad se vyváží v papírových pytlích. Papírové pytle se rády rozmočí, zvlášť obsahují-li shnilé plody a venku celou noc prší. Abych se tomu vyhnul, nechal jsem si plnění pytlů až na dnešní ráno. Hodobožové kalhoty jsem nacpal do gumových holínek, parádní svetr od loňského Ježíška přikryl Katčinou bundou a vyčvachtal ven na zahradu. Hustý déšť, tma. Igelitový pytel sloužící coby dočasný útulek jablek byl jen těžko uchopitelný díky své hmotnosti a klouzavosti. Pche. Chlapsky jsem si ho hodil na rameno a vyrazil před dům, kde jsem měl připravené papírové pytle. Déšť bušil do pytle, voda kapala a stékala, po pár krocích jsem měl pocit že mám mokro snad i v botech. Že by pršelo až tolik? Abych si neumáčel ty pracovní kalhoty, táhlo mi hlavou... Za rohem domu jsem vstoupil do kužele pouličního osvětlení a zatrnulo mi. To nebyla dešťová voda. Igelitový pytel na mém rameni měl trhlinku, hned vedle mého ucha. Několik dní kvasící šťáva se řinula z pytle, líně stékala po Katčině bundě, řidší frakce se vsakovaly do mých kalhot, hustší mizely za obrubou holínek a zvolna oblepovaly ponožky, plnily prostor mezi prsty a kolem kotníků... Zanadával jsem, shodil pytel na zem, ale moc mi to nepomohlo. Igelit praskl úplně a jablka - alespoň ta dosud kulatá a pohyblivá - se rozeběhla po chodníku. Revizí svého zevnějšku jsem zjistil, že není co zachraňovat, shrabal rukama jablka, narval je do papíráků a v calvadosovém oparu šel domů. V garáži jsem ze sebe slepoval jednu vrstvu oblečení za druhou a zjišťoval, že všechny, úplně všechny součástky mé garderoby jsou prosáknuté jablečným burčákem. V nejlepším mě zastihla má choť a byla tak šokovaná, že neměla pro mě ani žádné životní ponaučení. Kdo ji zná tak ví, že taková situace nenastává často! Nečekal jsem až vyjde z úžasu, nahý přeťapkal do koupelny, zopakoval si ranní hygienu, našel nové oblečení a pak teprve mohl nastat všední den. Ať žije podzim a všechny jeho plody!

Sao Paulo

Další megaměsto. Docela příjemně mě překvapilo. O slumy ani tady není nouze, vypadá ale čistěji a snad i bezpečněji než Mexico City. Je tu patrný mnohem silnější evropský vliv díky silným imigračním vlnám před druhou světovou válkou (uprchlíci před fašismem) a po ní (uprchlí fašisté). Brazílie je všechny pohltila a přetavila. Dnes se zdá, že na minulost zapomněli.

Bohužel jsem neměl moc času na objevování, pohyboval jsem se po klasické křivce letiště - hotel - kancelář - letiště. Musím jednoznačně pochválit kvalitu restaurací, kvalitou jídla, obsluhy i prostředí překonávají naprostou většinu podniků v jiných částech světa. To vše za ceny srovnatelné s Prahou. Nejprve jsem si zcela odrovnal žaludek neboť jsem sežral (doslova) snad kilo masa v typické brazilské restauraci Fogo de Chao (oheň na podlaze). Nešlo odolat - desítky číšníků kroužících kolem s rožni plnými křehoučkých bifteků, steaků, šunčiček, párečků... Den poté přišla stejně vynikající restaurace, opatrně jsem zvolil rybu, ale bohužel na nás zaútočila caipirinha a množství zkonzumované třtinové pálenky s příměsí čerstvých ovocných šťáv žaludku moc nepomohlo... No a k vrcholům patřila návštěva japonské restaurace (ano, i japonských emigrantů jsou tady statisíce), kde syrové rybí maso už jen zalepilo šrámy v útrobách. Ale dost už o obžerství.

O práci psát nebudu, příjemným vytržením byla středeční akce kdy jsme vyrazili budovat tým. Není nad putování džunglí v polovině listopadu, kdy si středozápadní Evropa užívá plískanic a mlhy. Bylo docela zajímavé pozorovat své kolegy daleko od klávesnice. Hezky se projevily národní odlišnosti: Španěl a Číňan jen s velkým supěním šplhali do mírných kopečků, Američanka se děsila z toho, že nemusela podepisovat prohlášení o tom, že vše podniká na vlastní nebezpečí a při zdolávání lanové dráhy nebyl nikdo nablíž, kdo by jí zaklapnul karabinu. Brazilec velmi dramaticky prožíval chvíle na raftu kdy jsme se pohupovali jen na mírných vlnkách. Angličan před vykročením ze stínu pomazal svou miminkovskou pleť tlustou vrstvou krému s ochranným faktorem 40 a pro jistotu se celý pokryl oblečením. Německý kolega bez zaváhání zdolal úsek lan v korunách stromů a teprve na zemi se přiznal, že trpí hroznou závratí. Mexičan na akci vůbec nedorazil neboť večer před tím to přehnal. Skot v ragbyovém triku zdolal vše s úsměvem. No a Moravák to vše pozoroval a spokojeně fotil :) Hezky jsme si to užili, mám dobré kolegy.

Museo Nacional de Antropología

Poslední den v Mexiku jsem se nejprve důkladně vyspal, pak důkladně nasnídal, poskypoval s domovem a vydal se do Národního antropologického muzea. Nezklamalo, je zajímavá budova obsahující ještě zajímavější expozice. Mimochodem, postavil ho architekt Pedro Ramírez de Vázquez, který má na svědomí i obří katedrálu Panny Marie Gudaloupské. V muzeu lze spatřit množství předmětů, soch, expozicí ze všech časů a ze všech koutů Mexika. Zaujaly mě nespočetné sošky bohů a nebo třeba kamenné kruhy, které plnily úlohu košů při pradávném basketbalu (dnešní trenéři by se mohli přiučit tehdejším motivačním metodám – poražený tým vždy spáchal přímo na hřišti rituální sebevraždu).

Murphy zařídil, že v okamžiku, kdy jsem vykročil ven z muzea, tak se slunečné počasí proměnilo v bouřkové. Přes to jsem vydržel venku neboť kousek před muzeem předváděli indáni z kmene Totonac neuvěřitelný obřad voladores. Vylezou na asi 20m stožár, kolem vrcholu omotají provazy, konec si uvážou kolem pasu, skočí a jak se provaz odmotává, tak rotují hlavou dolů kolem stožáru až na zem. Celkem si to užívají, navíc jsou přitom schopni hrát na flétnu a bubínek. Rád jsem za takovou podívanou přispěl do klobouku.

No a nakonec jsem odhalil tajemství Avenue Presidente Masaryk. Této výstavní třídy plné luxusních obchodů jsem si všiml už první den, ale až dnes se moje podezření potvrdilo – skutečně je pojmenovaná po našem Masarykovi.

Končím, nade mnou na displeji bliká „Sao Paulo – Go To Gate“. Tak jdu.

Jo, všechny fotky z dneška jsou tady.

Teotihuacán

Dnes jsem byl v Teotihuacánu. Město bohů, jak se mu taky říká, se nachází asi 50 km na severovýchod od Mexico City. Dominují mu dvě pyramidy - pyramida Slunce (70 m, dokončena 150 n.l., třetí největší na světě) a pyramida Měsíce (o něco menší, dokončena 300 n.l.). Celá oblast působí velkolepě i dnes, kdy jsou k vidění jen ruiny. Mezi lety 250 - 600 tu žilo 125 tisíc lidí, a Teotihuacán ovládal většinu Mexika plus Guatemalu a kus Hondurasu. Impérium po čase zahltilo samo sebe. Štafetu převzali Májové, pak Toltékové, pak Aztékové, pak Španělé a nakonec dnešní Mexičani, kteří jsou směsí všeho předchozího. Předávání moci bylo vždycky náležitě krvavé, jak už to v těchto končinách chodí. K tomu zástup krvelačných bohů, které jednotlivé národy po sobě dědily. Nejvíc se bohům chtěli zavděčit Aztékové, poskytovali jim lidské oběti v masovém měřítku.

Kromě ruin jsem stihl nahlédnout do dílny na obsidiánové předměty, na tkaní ponč, výrobu stříbrných šperků. Docela zajímavé, majitelé příjemní, i stopečku tequily nabídli. Cestou zpátky jsem se ještě zastavil v chrámu Panny Marie Guadalupské (v roce 1531 se zjevila aztéckému pastýři, prozradila mu kde v zimě najít rozkvetlé růže, navíc se mu její obraz obtiskl na pončo). Je to nejuctívanější světice v Mexiku, jezdí sem křesťané z celého světa. Můžu potvrdit, byl jsem tam v předvečer výročí zjevení a obrovský chrám praskal ve švech.

Fotky jsou tady.

Mexico City

Týden je za mnou ani nevím jak. Můj odhad konferenční místnosti bez oken se ukázal jako naprosto správný, a bylo to opravdu od rána do večera. Přece tady nebudu chleba, vlastně tortilly, jen tak zbůhdarma užírat, to bych se nevyplatil. Ach jo. Pár dojmů:

Megapolis. Už první nadechnutí po vystoupení z letadla dává tušit kolosálnost tohoto místa. Vlhká a kořeněná vůně se mísí se štiplavým závanem smogu a jemňoučkého prachu, stejně jako v podobně přerostlých jihoasijských nebo středovýchodních velkoměstech. Žije tu 18 miliónů lidí, a skoro všichni jezdí autem. Desetiproudé bulváry jsou spolehlivě ucpané.

Nadmořská výška. To, že se nacházím téměř na úrovni Lomnického štítu (konkrétně nějakých 2300 m n.m.) jsem si uvědomil první ráno, když jsem otevřel lahvičku s gelem po holení. Uvnitř uzavřený nížinný tlak z Cincinnati vyrazil ven s takovou razancí, že půlka gelu skončila na mé košili a mohl jsem se jít převlékat.

Nebezpečnost. Nikde jinde jsem neviděl tak vysoké zdi kolem domů, vylepšené koly žiletkového drátu, kamerami a všemožnou signalizací. Nikde jinde mi místní kolegové nevyprávěli tak hrůzostrašné historky. Logistického manažera zmlátili ve vlastní garáži, ukradli auto a mobil, jenom, naštěstí. Neměl - naivka - dvojitá vrata. Mexická pobočka Chlebodárce utratí ročně miliony dolarů za ozbrojený doprovod kamionů. Výhoda je, že při přejezdu hor je doprovod potřeba jen do nejvyššího sedla. Jakmile se kamion rozjede z kopce, už ho nikdo a nic nezastaví.

Mexičani. Usměvaví, veselí, elegantní (ti trochu bohatší), Mexičanky navíc i pohledné.

Jídlo. Vynikající, pálivé, nápadité. Trochu mě zaskočily jen bonbóny. Ty, co jsem ochutnal, byly vyrobeny z chili papriček smíchaných se sušeným citronem. Mňam. Drobné cestovatelské potíže přehlížím, toaletního papíru je v koupelně dost.

O kus dál

Listopad pokročil, dětem skončily prázdniny. Podle pravidelných refrerátů si to všichni užili, absolvovali několik výletů. Adam fotil, tak se snad vzchopí a představí svoje obrázky. Já jsem se mezitím přesunul o pár rovnoběžek na jih, do Mexico City. Cesta ušla, až na to, že jsem vstával ve 4 ráno. Moudrý počítač americké TSA (Transport Security Agency? Administration?) mě už potřetí za sebou vybral k osobní prohlídce. Zase mi vatičkou vytírali boty jestli náhodou nemám v ponožkách nasypaný Semtex nebo perník, nahlíželi do zákoutí batohu, nadzvedávali mezerník u klávesnice... Že by ta pověst o zlatých českých ručičkách dolétla až sem? No nevím. Každopádně jsem byl prolustrován ke všeobecné spokojenosti. Tady v Mexico City mají jiný systém: Každý cestující si musí zmáčknou tlačítko. Zelená, můžeš jít, červená - šacování. Je to spravedlivé, i když možná méně sofistikované. Dostal jsem zelenou, naštěstí.
Čekají mě teď tři dny schůzování, předpokládám, že v konferenční místnosti bez oken. To bude zase kratochvíle! Navíc ještě nemám hotovou prezentaci, budu ji smolit dnes večer. Teď ale balím saky paky, odcházím na večeři budovat vztahy s business partners, hlavně ale užít si opravdové mexické kuchyně.
(foto wiki)

Red River Gorge

Po dvou týdnech jsem měl už dost americké velkoměstské civilizace. Potřeboval jsem se vyvětrat. Okolí Cincinnati je příliš obydlené a příliš placaté, a tudíž jsem se začal ohlížet po vzdálenějším okolí. Dva ze tří kolegů doporučovali rezervaci Red River Gorge, tedy Soutěsku Červené řeky. V podstatě co by kamenem dohodil - pouhé tři hodiny jízdy autem. Název zněl dostatečně romanticky, proč ne. Bral jsem to i jako příležitost proniknout o kousíček dál do americké mentality, zjistit, jak pojímají výlety do přírody, jestli i národní parky jsou drive-in stejně jako restaurace, lékárny, banky a další životní potřebnosti.

Dnes ráno jsem vstal za tmy, odrápal led z předního skla, v recepci popadl jeden muffin a kelímek kafe k snídani a vyrazil. Dole v „downtown“ jsem byl coby dup, přejel řeku Ohio a už mi pod koly ubíhalo Kentucky. Kentucky… Pod tímhle jménem se mi vybaví hned několik věcí. Asi nejdřív ze všeho bourbon – například Four Roses nebo Jim Beam. Pak taky koně a dostihy, však jsem taky pár francisovek přečetl. A nakonec bluegrass a country muzika. Kořalku si můžu koupit doma, koně jsem plánovitě vynechal, modrá tráva byla pokrytá jinovatkou. Ještě že alespoň to country vyhrávalo z rádia. Cesta ubíhala rychle díky širokánské dálnici, trochu výstražně lemované pozůstatky jelenů, kteří nepřežili setkání s civilizací. Bylo jich tolik asi jako u nás přejetých zajíců nebo ježků. Žádný kopytník mi naštěstí pod kola neskočil a v pohodě jsem dojel až na Red River Scenic Byway. Celá oblast připomíná Český ráj, jen je větší a chybí tam vesnice, chalupáři a hospody. Obešel jsem si tři kratší a jednu delší trasu. Nejdřív jsem zamířil k Angel Windows a pak se pokochal opravdu malebným Sky Bridge. Poté jsem se zastavil v informačním centru Gladie, kde mě místní rangerka velmi důrazně poučila o tom, jak se mám vyhnout medvědům a jak nemám odhazovat nikde jídlo. Pak jsem nechal auto kousek za Suspension Bridge, vydrápal se k romantickému Princess Arche a odtud přešel k nádherné vyhlídce z Chimney Top Rock. A pak zpátky. Na parkovišti jsem si ještě všiml důmyslných protimedvědích odpadkových košů. Při vyhazování obalu od svačiny jsem si všiml šrámů způsobených pořádnými drápy. Chlupáč asi zatoužil po odhozeném salámu, ale do plechové kisny se neprobojoval. Chudáček. Se vzpomínkou na něj jsem si ještě cestou zpět u dálničního odpočívadla dopřál velmi nezdravý, ale velmi chutný hamburger. Opravdu je tady umí.

Jo a jak je to s Američany a jejich výlety do přírody? Stejně jako u nás jsou místa, kam se dá pohodlně zajet autem a udělat si malou vycházku, a hodně lidí u toho zůstane. Narazil jsem ale na hezkých pár pravověrných „hikers“ s batohy na zádech. U pumpy si koupí za pár šupů povolenku, zaparkují u cesty, povolenku pověsí na zrcátko auta a zmizí v lese. Až na malá omezení se může stanovat a rozdělávat oheň téměř kdekoliv. Je to o dost dobrodružnější než u nás – večer se nepřespává v kempu ani ve stohu za vesnicí, ale v lese, vlastně v pralese, kde široko daleko není ani živáčka. Žádná hospoda, žádný konzum, k jídlu jen to, co si člověk přinese (nebo uloví) a uvaří. K tomu ti medvědi… Českým trempíkům by se o takové romantice mohlo jenom zdát. Asi by jim tu ale chyběly zakouřené hospody, kde se večer u piva tak hezky huláká „... pod tou skálou, kde proud řeky syčí a kde ční červený kamení….“.

Všechny fotky jsou tady.