Jak jsem vynášel jablka

Už pár dní jsem zpátky doma. Rodina vypadá, že je ráda, já jsem taky rád, vše je tedy v pořádku. Jen si zvykám na šedivo a sychravo. Příhoda z dnešního rána měla značně aklimatizační účinky:

Do včerejška u nás byla na návštěvě babička krumvířská. Minulý týden opatrovala naše potomky zatímco já jsem se potloukal na druhé straně světa a Katka si užívala v širých blátivých stepích pod Moskvou. Hlídání dětí nemohlo naši babičku v žádném případě vytížit a tak mimo jiné posbírala na zahradě spadaná nahnilá jablka. Hned po svém návratu jsem byl informován o nutnosti nechat je odvézt v nejbližším možném termínu. Ten termín byl dnes. Shnilá jablka jsou bio-odpad. Bio-odpad se vyváží v papírových pytlích. Papírové pytle se rády rozmočí, zvlášť obsahují-li shnilé plody a venku celou noc prší. Abych se tomu vyhnul, nechal jsem si plnění pytlů až na dnešní ráno. Hodobožové kalhoty jsem nacpal do gumových holínek, parádní svetr od loňského Ježíška přikryl Katčinou bundou a vyčvachtal ven na zahradu. Hustý déšť, tma. Igelitový pytel sloužící coby dočasný útulek jablek byl jen těžko uchopitelný díky své hmotnosti a klouzavosti. Pche. Chlapsky jsem si ho hodil na rameno a vyrazil před dům, kde jsem měl připravené papírové pytle. Déšť bušil do pytle, voda kapala a stékala, po pár krocích jsem měl pocit že mám mokro snad i v botech. Že by pršelo až tolik? Abych si neumáčel ty pracovní kalhoty, táhlo mi hlavou... Za rohem domu jsem vstoupil do kužele pouličního osvětlení a zatrnulo mi. To nebyla dešťová voda. Igelitový pytel na mém rameni měl trhlinku, hned vedle mého ucha. Několik dní kvasící šťáva se řinula z pytle, líně stékala po Katčině bundě, řidší frakce se vsakovaly do mých kalhot, hustší mizely za obrubou holínek a zvolna oblepovaly ponožky, plnily prostor mezi prsty a kolem kotníků... Zanadával jsem, shodil pytel na zem, ale moc mi to nepomohlo. Igelit praskl úplně a jablka - alespoň ta dosud kulatá a pohyblivá - se rozeběhla po chodníku. Revizí svého zevnějšku jsem zjistil, že není co zachraňovat, shrabal rukama jablka, narval je do papíráků a v calvadosovém oparu šel domů. V garáži jsem ze sebe slepoval jednu vrstvu oblečení za druhou a zjišťoval, že všechny, úplně všechny součástky mé garderoby jsou prosáknuté jablečným burčákem. V nejlepším mě zastihla má choť a byla tak šokovaná, že neměla pro mě ani žádné životní ponaučení. Kdo ji zná tak ví, že taková situace nenastává často! Nečekal jsem až vyjde z úžasu, nahý přeťapkal do koupelny, zopakoval si ranní hygienu, našel nové oblečení a pak teprve mohl nastat všední den. Ať žije podzim a všechny jeho plody!