Red River Gorge

Po dvou týdnech jsem měl už dost americké velkoměstské civilizace. Potřeboval jsem se vyvětrat. Okolí Cincinnati je příliš obydlené a příliš placaté, a tudíž jsem se začal ohlížet po vzdálenějším okolí. Dva ze tří kolegů doporučovali rezervaci Red River Gorge, tedy Soutěsku Červené řeky. V podstatě co by kamenem dohodil - pouhé tři hodiny jízdy autem. Název zněl dostatečně romanticky, proč ne. Bral jsem to i jako příležitost proniknout o kousíček dál do americké mentality, zjistit, jak pojímají výlety do přírody, jestli i národní parky jsou drive-in stejně jako restaurace, lékárny, banky a další životní potřebnosti.

Dnes ráno jsem vstal za tmy, odrápal led z předního skla, v recepci popadl jeden muffin a kelímek kafe k snídani a vyrazil. Dole v „downtown“ jsem byl coby dup, přejel řeku Ohio a už mi pod koly ubíhalo Kentucky. Kentucky… Pod tímhle jménem se mi vybaví hned několik věcí. Asi nejdřív ze všeho bourbon – například Four Roses nebo Jim Beam. Pak taky koně a dostihy, však jsem taky pár francisovek přečetl. A nakonec bluegrass a country muzika. Kořalku si můžu koupit doma, koně jsem plánovitě vynechal, modrá tráva byla pokrytá jinovatkou. Ještě že alespoň to country vyhrávalo z rádia. Cesta ubíhala rychle díky širokánské dálnici, trochu výstražně lemované pozůstatky jelenů, kteří nepřežili setkání s civilizací. Bylo jich tolik asi jako u nás přejetých zajíců nebo ježků. Žádný kopytník mi naštěstí pod kola neskočil a v pohodě jsem dojel až na Red River Scenic Byway. Celá oblast připomíná Český ráj, jen je větší a chybí tam vesnice, chalupáři a hospody. Obešel jsem si tři kratší a jednu delší trasu. Nejdřív jsem zamířil k Angel Windows a pak se pokochal opravdu malebným Sky Bridge. Poté jsem se zastavil v informačním centru Gladie, kde mě místní rangerka velmi důrazně poučila o tom, jak se mám vyhnout medvědům a jak nemám odhazovat nikde jídlo. Pak jsem nechal auto kousek za Suspension Bridge, vydrápal se k romantickému Princess Arche a odtud přešel k nádherné vyhlídce z Chimney Top Rock. A pak zpátky. Na parkovišti jsem si ještě všiml důmyslných protimedvědích odpadkových košů. Při vyhazování obalu od svačiny jsem si všiml šrámů způsobených pořádnými drápy. Chlupáč asi zatoužil po odhozeném salámu, ale do plechové kisny se neprobojoval. Chudáček. Se vzpomínkou na něj jsem si ještě cestou zpět u dálničního odpočívadla dopřál velmi nezdravý, ale velmi chutný hamburger. Opravdu je tady umí.

Jo a jak je to s Američany a jejich výlety do přírody? Stejně jako u nás jsou místa, kam se dá pohodlně zajet autem a udělat si malou vycházku, a hodně lidí u toho zůstane. Narazil jsem ale na hezkých pár pravověrných „hikers“ s batohy na zádech. U pumpy si koupí za pár šupů povolenku, zaparkují u cesty, povolenku pověsí na zrcátko auta a zmizí v lese. Až na malá omezení se může stanovat a rozdělávat oheň téměř kdekoliv. Je to o dost dobrodružnější než u nás – večer se nepřespává v kempu ani ve stohu za vesnicí, ale v lese, vlastně v pralese, kde široko daleko není ani živáčka. Žádná hospoda, žádný konzum, k jídlu jen to, co si člověk přinese (nebo uloví) a uvaří. K tomu ti medvědi… Českým trempíkům by se o takové romantice mohlo jenom zdát. Asi by jim tu ale chyběly zakouřené hospody, kde se večer u piva tak hezky huláká „... pod tou skálou, kde proud řeky syčí a kde ční červený kamení….“.

Všechny fotky jsou tady.