Týden je za mnou ani nevím jak. Můj odhad konferenční místnosti bez oken se ukázal jako naprosto správný, a bylo to opravdu od rána do večera. Přece tady nebudu chleba, vlastně tortilly, jen tak zbůhdarma užírat, to bych se nevyplatil. Ach jo. Pár dojmů:Megapolis. Už první nadechnutí po vystoupení z letadla dává tušit kolosálnost tohoto místa. Vlhká a kořeněná vůně se mísí se štiplavým závanem smogu a jemňoučkého prachu, stejně jako v podobně přerostlých jihoasijských nebo středovýchodních velkoměstech. Žije tu 18 miliónů lidí, a skoro všichni jezdí autem. Desetiproudé bulváry jsou spolehlivě ucpané.
Nadmořská výška. To, že se nacházím téměř na úrovni Lomnického štítu (konkrétně nějakých 2300 m n.m.) jsem si uvědomil první ráno, když jsem otevřel lahvičku s gelem po holení. Uvnitř uzavřený nížinný tlak z Cincinnati vyrazil ven s takovou razancí, že půlka gelu skončila na mé košili a mohl jsem se jít převlékat.
Nebezpečnost. Nikde jinde jsem neviděl tak vysoké zdi kolem domů, vylepšené koly žiletkového drátu, kamerami a všemožnou signalizací. Nikde jinde mi místní kolegové nevyprávěli tak hrůzostrašné historky. Logistického manažera zmlátili ve vlastní garáži, ukradli auto a mobil, jenom, naštěstí. Neměl - naivka - dvojitá vrata. Mexická pobočka Chlebodárce utratí ročně miliony dolarů za ozbrojený doprovod kamionů. Výhoda je, že při přejezdu hor je doprovod potřeba jen do nejvyššího sedla. Jakmile se kamion rozjede z kopce, už ho nikdo a nic nezastaví.
Mexičani. Usměvaví, veselí, elegantní (ti trochu bohatší), Mexičanky navíc i pohledné.
Jídlo. Vynikající, pálivé, nápadité. Trochu mě zaskočily jen bonbóny. Ty, co jsem ochutnal, byly vyrobeny z chili papriček smíchaných se sušeným citronem. Mňam. Drobné cestovatelské potíže přehlížím, toaletního papíru je v koupelně dost.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat