PF 2009

Snad jsem poslal novoročenku na všechny emailové adresy v mém seznamu. Snad pronikla antispamovými filtry. Snad jste nezměnili email. Snad nemám nepořádek v adresách. No a pokud ano, tak tady je ještě jednou. Ať se vám daří jen dobře a krásně!

Silvestrovské bruslení

Večer na divadle dohodnuto, ráno na Silvestra zrealizováno. Co? No přece bruslení na lesním rybníčku Pánova louka, tedy Pánovka. Mrzne u nás už asi týden a led je dostatečně pevný na to, aby unesl i docela vzrostlé lyžaře. Stále ještě to neumím, ale baví mě to. Anička na rozdíl ode mě udělala od loňska velký pokrok a poskytovala mi morální oporu. A pokud jste to nevěděli, horký čaj, vánoční cukroví a meruňkovice chutnají nejlépe na ledu. Ne "on the rocks", ale na opravdovém placatém ledu :).

(fotogalerie)

Nevyléčitelní

Lánští ochotníci připravují každý rok na 30. prosince premiéru nového představení. Viděli jsme zatím tři (nebo čtyři?). Letos to byla hra "Nevyléčitelní". Přišli jsme na představení dost pozdě a zbylo na nás tudíž jen jedna z posledních řad. Navíc lánská sokolovna jaksi nedisponuje šikmým hledištěm, takže během celého představení jsme jen několikrát zahlédli hlavy herců. O jevištním pojetí hry můžeme tudíž jen spekulovat. Jako rozhlasová hra to ale nebylo špatné, nasazení hravě kompenzovalo případné herecké a inscenační nedostatky. Víc o hře tady, fotogalerie je tady.

Po představení jsme se spolu se Z. a se sousedy K. a L. v sokolovně zdrželi a dali si takovou menší přípravu na Silvestr. Bylo nás hodně, takže to chvilku trvalo, než se všichni vystřídali ve frontě u bufetu. No a logickým důsledkem toho bylo to, že cestou domů nám vůbec nebylo zima ač noc byla dost mrazivá.

Kolem Amerik na Karlštejn

Před Silvestrem k nám už tradičně zavítali Z. Abychom se jen neváleli, vymyslel jsem turistický pochod z Mořiny kolem lomů Velká Amerika, Mexiko a Malá Amerika na Karlštejn. Tam jsme zařadili krátkou svařákovou zastávku a obloukem jsme se vrátili zpátky. Vycházka to byla příjemná, obcházení lomů mírně dobrodružné, ale pes se neztratil, takže toho adrenalinu zase tak moc nebylo :).
(fotogalerie)

Vánoční povyražení

Nebýt Arnieho, letošní vánoce by proběhly ve stejném duchu jako v posledních letech - slavnostní pokrmy, dárečky, procházky, filmy... Ale náš čtvernožec usoudil, že takovýto nezdravý způsob svátků pro nás není vhodný a rázně se postaral o změnu.

Předehra: První svátek vánoční dopoledne, dítka zkoumají dárky, my s Katkou dopíjíme kávu a rozhodujeme se vyrazit na krátkou (dvouhodinovou) vycházku před obědem. Jedeme asi 30 minut autem do Kounova, abychom nechodili pořád kolem domu a abychom vyzkoušeli novou GPSku na nějaké hezké keši.

Dějství prvé: Nad Kounovem je krásně. Vystoupáme na náhorní planinu, všude klid a mír. Asi na půl minuty zapomeneme na psa. Ze zapomnění nás vytrhává fistulový štěkot, kterým bígl oznamuje nález čerstvé stopy a to, že se vydává po ní. Činí tak v naději, že vyrazíme za ním a pronásledovaného jelena či srnce skolíme jednou ranou ze samostřílu. Zatím jsme to nikdy neudělali a zatím vždycky se nám podařilo našemu lovci to pronásledování rozmluvit. Tentokrát však reagujeme pozdě a Arnie mizí za hřebenem, mimo dosah hlasový i elektronický.

Dějství druhé: Čekáme, voláme, obcházíme. Během následujících 4 hodin obejdeme celou náhorní planinu, bez výsledku. V 16:00 přijíždějí Č. a za pomoci jejich dvou bíglů hledáme dál. V 17:00 se stmívá. Č. s Katkou odjíždějí, já s čelovkou obcházím dál. Probouzí se hlad a žízeň, od snídaně už uplynulo 8 hodin. Teplota klesá pod mrazu a začíná sněžit. Při ranní volbě oblečení jsem nějak nepočítal s celodenní bojovkou v tomhle počasí, a je to znát. V 19:30 přijíždí Katka s termoskou horkého čaje a s řízkem. Sláva. Ve 20:00 to vzdáváme, nechávíme na místě Katčinu bundu a misku s granulemi, dle literatury by se k ní měl uprchlík vrátit. Doma sním horkou zelňačku a ve 22:00 vyrážím s Adamem ještě jednou na kounovskou náhorní planinu, ale bez úspěchu. Doma pak s Katkou plánujeme zítřejší pátrací akci, tiskneme plakátky "Hledá se pes" a litujeme našeho chudáčka bloudícího někde v temném mrazivém lese.

Dějství třetí: Na Štěpána vyrážíme po rozednění ke Kounovu. Katka dle itineráře bude objíždět okolní vesnice, nádraží a samoty a vyvěšovat plakáty. Já vyrážím přes náhorní planinu do lesů na sever od ní, a taky věším plakátky. Menší verze plakátků pak vnutím každému turistovi, kterého potkám. Procházím lesy, křižuji chmelnice, stoupám na zříceniny hradů Pravda a Džbán, ale po psovi ani vidu ani slechu. Mám v nohách asi 18 km když mi Katka volá, že se ozval někdo, kdo ví o našem psovi. Nálezce chce vidět očkovací průkaz (proč?). Katka mě nabírá na jedné zapadlé okrsce, jedeme domů pro průkaz a pak se vracíme na smluvené místo do Kounova. Moc tomu nevěříme, ale opravdu se asi v půl páté shledáváme s naším psiskem. Nálezce na něj natrefil na lesní silnici, prý tam stál a přemýšlel kudy kam. Předpokládám, že to bylo tak 10 minut potom, co se nám ztratil. Nálezce se zřejmě Arniemu zamlouval a tak se vydal s ním až k němu domů, kde dostal mísu žrádla a teplý pelech, na kterém pak strávil zbytek dne (zatímco my jsme kroužili lesem), noc (zatímco já jsem mrznul hladový v lese) a následující den (zatímco my jsme křižovali krajinu).

Závěr: Následující den objíždím a obcházím všechna místa, kde visí naše plakátky. Rozvěsili jsme jich asi 70, takže to opravdu trvá celý den než se mi podaří větší část odstranit. Doma pak rekapituluji: Namísto vánočního obžerství jsme najezdili asi 600 km po okreskách, já jsem nachodil v mrazu asi 40 km, živen (pokud vůbec) horkým čajem a cereálními tyčinkami. Pes sice trochu přibral, na druhou stranu nám umožnil poznat dokonale krajinu, do které jsme se zatím moc nepodívali. A je tam opravdu hezky. Takže díky, Arnie. Ale pro jistotu z tebe už oka nezpustím.

Geoskořápky 2008

Poslední adventní neděli jsme se zúčastnili geoeventu. Geoevent je setkání geocacherů. Tento byl samozřejmě vánočně laděn - měli jsme za úkol přinést si vlastnoručně vyrobenou lodičku se zasazenou svíčkou a tu pak na Kampě vypustit do Čertovky. Pro přípravy se mi podařilo získat pouze Aničku, společně jsme vystrouhali dvě plavidla, Anička je vyzdobila, pečlivě jsme je zabalili, nezapomněli jsme na svíčky a byli jsme připraveni vyrazit. Do Prahy jsme se vydali už po poledni, abychom si to užili. Obloukem jsme se vyhnuli všem vánočním trhům, prošli se po Starém městě, po nábřeží a přes Letnou a Hrad až na Malou Stranu. Arnie byl s námi, naprosto nadšen tou přemírou pachů - lidských, psích i jiných. Jen se mu nelíbily pojízdné schody.

Event samotný stál opravdu za to. Jak jsme se postupně blížili k souřadnicím srazu, narůstala koncentrace kolemjdoucích ve sportovních větrovkách a s batohy na zádech. Zpod bundy mnohým vyčuhovala anténa GPSky, všichni pak měli "vědoucí" výraz. Ano, taky tam jdeme. Sešlo se nás tam moc, až to vypadalo, že ten prostor pod Karlovým mostem bude pro nás malý. Dav se naštěstí choval velmi kulturně. Bez problémů jsme vystáli s Aničkou frontu na schůdkách k Čertovce, úspěšně jsme vypustili naše plavidla a pak jsme se připojili ke zbytku výpravy abychom pozorovali světýlka malebně se kolébající mezi středověkými domy. Nadšení byli všichni, geocacheři stejně jako nic netušící turisté. Podívaná to byla jedinečná.

(fotogalerie)

Věneček

Pokud byste to náhodou nevěděli, pak "věneček" je to, čemu se na jižní Moravě říká "prodloužená", a na severní Moravě "kolona". Tedy "galavečer" ukončující taneční kurs. Ano, už se nás to opět týká. Adam (s velkým nadšením!) absolvoval své taneční hodiny a my jsme měli možnost posoudit nakolik se mistrovi podařilo vpravit mu do těla alespoň základní pohybovou koordinaci. Kupdivu mu to šlo, spokojeně brázdil parket, i když v jednu chvíli zmizel z dohledu a máme podezření, že spolu s kamarády a kamarádkami zkoumal v baru účinky nápoje od nepaměti zvaného "zelená". Tyto účinky byly naštěstí mírné až neznatelné, a proto jsme si i my s Katkou mohli v klidu několikrát zatančit náš oblíbený tanec "na medvěda".

Geoautobus

Všední prosincové ráno, pár minut před půl sedmou, tma. Před chvíli jsem opustil pohodlí vyhřátého automobilu a podupávám na chodníku. Není divu, je mírně pod nulou a prší, navíc pustou ulicí na periferii Prahy profukuje ledový vítr, který tu lezavou zimu vhání do všech škvír oděvu. Co tady proboha dělám? No samozřejmě, lovím geocache, tentokrát poněkud netradiční - je dostupná pouze v některé dny a jen v tuhle nelidskou hodinu. Naštěstí nejsem sám takto postižený, k pomyslnému kříži na chodníku se trousí postavy se podivnými "telefony" v rukou. Studenti i důchodci, pracující i nepracující, všichni hnáni vidinou nevšedního nálezu. Prohodíme pár slov, zasmějeme se vlastnímu bláznovství a čekáme. V půl sedmé se TO stane. U chodníku zastaví krásný vyhřátý autobus s logem geocachingu za sklem, řidič v nátělníku je jako zjevení z jiného světa. Nastoupíme a jedeme. Nikdo neví kam, máme důvěru v neznámého autora, který celou tuhle taškařici zorganizoval. Zanedlouho příjemná idyla končí a jsme vyhnáni znovu do mrazivé reality. Kde to proboha jsme? Neztratíme se: Přístroje nás navádějí klikatou cestou k vytoužené krabičce a netrvá to dlouho a spokojeně logujeme nález. Trochu neradi se rozcházíme, povinnosti volají. Před osmou jsem už zase v domácí kanceláři a začínám pracovní den, stejný jako ten včerejší i ten zítřejší, ale přece jen úplně jiný.

Podzimní lyžování

Během sousedského posezení o lánském posvícení vznikl nápad otestovat lyže o něco dříve než obvykle. Prodloužený víkend byl k tomu ideální příležitostí: T. zamluvil ubytování - no a v pátek 14. listopadu večer jsme se se sousedy z ulice K. a P. sešli v solnohradském Mittersilu nad půllitrem kvasnicového piva. Máme poslední dobou štěstí na počasí - i tento víkend bylo nádherně. Lyžovali jsme nad Kaprunem ve výšce 2500 - 3000 metrů pod krásně modrým nebem. Náladu trochu kazily davy lyžařů - bodejť by ne, jediný sníh široko daleko. Zalyžovali jsme si přesto výborně a zároveň utužili sousedské vztahy společnou konzumací rakouských pokrmů i nápojů. Zde stojí za zmínku seznámení s "obstlerem", tedy ovocnou pálenkou neidentifikovatelné chuti i původu. Moc příjemně strávený víkend.
(fotogalerie)

Nedělní geovýprava

Pod záminkou mnohých zážitků a s příslibem vydatného oběda v restauraci (to druhé hlavně pro Adama) jsem vylákal famílii na hledání krabiček v místech, kde jsme zatím ještě nebyli - na Lounsko. Už v sobotu se nám tam vydařilo jedno pěkné místo, v neděli jsme chtěli poznat další. Slunečné ráno mělo dokonalou výletovou podobu, proto jsme už časně ráno uháněli na sever. U Slaného se bohužel slunce schovalo do husté mlhy a tam zůstalo po celou dobu, co jsme se pohybovali v této oblasti. Navštívili jsme pro nás dosud neobjevenou a nepoznanou stavbu gotického chrámu, Žerotínové se do stavby pustili v Panenském Týnci a nějak jim to nevyšlo. I tak se jedná o velmi působivé místo.

Mlha nemizela, a tak jsme byl přehlasován a sám rád dobrovolně jsme výpravu převezl na slunečnější místo - do Krušovic. Tam jsme nalezli novou školní keš, prošli se po polích nad vesnicí, užili si větru a dalekých výhledů a výlet zakončili v restauraci U Lípy.

(fotogalerie)

Podzimní Tatry

Úterního státního svátku jsme využili k tomu, abychom si udělali prodloužený víkend a strávili pár dní ve Vysokých Tatrách. Základnou nám byla tradičně Tatranská Lomnica. Výjimečné počasí nám umožnilo podniknout několik krásných túr. V sobotu jsme se potloukali po okolí Tatranské Lomnice, zašli na hřbitov, hledali krabičky, svezli se do Smokovce. V neděli jsme nezaregistrovali nástup zimního času a tudíž jsme nastupovali na túru už v 7:15. Z Tatranské Lomnice jsme vystoupali asi 1200 metrů až na Zbojnickou chatu a pak dolů do Smokovce. V pondělí jsme se mastňácky vyvezli na Skalnaté pleaso a přes Velkou Svišťovku přešli do doliny Zeleného plesa. V úterý jsme prozkoumali dolní část Javorové doliny a pár míst v okolí.

Anička i Arnie zdolali své výstupové rekordy. Slunili jsme se na skalnatých hřebenech nad mraky. Mrzli jsme na zasněžených stezkách v údolích. Dopřávali jsme si kapustnice a pirohů na horských chatách. Chodili jsme spát v osm večer. Našli jsme 10 keší. Dobře bylo.

(fotogalerie)

Plečnik v Lánech

Po nocích jsem dal dohromady listing další skrýše. Tématem jsou Plečnikovy stavby v Lánech. Nápad jsem měl v hlavě už od května, jen ten čas jaksi chyběl. Konečně teď se zadařilo, krabička je v provozu a líbí se. Možná jsem někomu rozšířil obzory, možná jsem někoho vytáhl na procházku, každopádně jsem pročetl pár zajímavých knih a dozvěděl se spoustu nových věcí o místě, kde bydlím. Tady je odkaz.

Za Berounkou

Arnie (a plastové krabičky) nás neustále motivují k dlouhým procházkám. V jednom krásném nedělním podzimním dni jsme se dostali i na druhou stranu Berounky, do lesnatého kraje téměř bez lidských sídel. Barevné listy,modré nebe, vítr, liduprázdno... Pár fotek z krásného dne je tady.

Smečka bíglů na Křivoklátě

Na první říjnovou neděli jsme domluvili s Č. společnou výpravu na Křivoklát. Pro Arnieho to byla příležitost znovu se shledat se svým příbuzenstvem, jmenovitě s matkou Arwen a bratrem Tracym. Příbuzenské vztahy už očividně vychladly, nicméně společnost dvou stejně velkých, stejně flekatých a stejně běhavých psů Arnieho naprosto nadchla. Bíglí minismečka rejdila kolem nás v čerstvě spadaném listí, hlasitě se navzájem upozorňovala na zajímavé stopy a svorně se vydávala zkoumat nejrůznější objekty - kravinci počínaje a výhybkou na nádraží konče. Měli jsme štěstí na ukázkové podzimní počasí. Vepřo-knedlo u Sýkory na Křivoklátě bylo taky ukázkové, mohli jsme tedy v závěru prohlásit výlet za velmi vydařený.

(fotogalerie)

Fotky z velkého srazu

V květnu jsme s Katkou byli na srazu VŠCHT FPBT (Vysoká škola chemicko-technologická, Fakulta potravinářské a biochemické technologie). Větší část ročníku promovala v roce 1988, tudíž to byl sraz po 20 letech, i když pro nás to je jen 19. Vcelku příjemná akce nedaleko Konopiště. Sám jsem nefotil a až teď jsem se dokopal k tomu abych si stáhnul pár fotek od pilnějších kolegů. Můj výběr (tradičně zmenšené fotky) je tady, komplet všech asi 300 fotek ve velkém rozlišení je zatím tady, ale asi tam nebude navždy.

Sraz Krkonoše 2008

Dnes jsme se vrátili ze srazu společenství Vltava. Tak jako vloni nás pohostinně přijal Megas s paní Megasovou ve Velké Úpě. Je nás čím dál víc a do jednoho penzionu se už nevejdeme. My jsme patřili ke skupině ubytované v sousedství, a to nám vytvořilo prostor pro první zážitky. Přijeli jsme v pátek kolem desáté večerní, zaparkovali u našeho penzionu a pěšky se vydali černočernou tmou k penzionu Megas. Mé navigační schopnosti bohužel selhaly a tak jsme si potmě vyšlápli sjezdovku, přebrodili potok, zdolali asi 60° hlinitý svah, zamotali Arníkovo vodítko do elektrického ohradníku (samozřejmě pod proudem) a vytvořili tak základ k nové historce, která bude s přibývajícími lety narůstat a košatět. Hlavní roli mi už nikdo neodpáře.
V sobotu jsme podnikli nádhernou tůru Modrým dolem k Richterovým boudám a pak přes Výrovku a Luční boudu ke Sněžce a Obřím dolem zpátky do Pece pod Sněžkou. Počasí bylo ideální, energii jsme doplňovali borůvkami které byly "velké jako třešně" jak nadšeně vykřikovala K. Arník navázal přátelský vztah s boxerem Bartem a retrívřicí Bady, která se cestou potápěla v potocích a lovila kameny. Arník ji tak obdivoval, že skoro překonal svůj odpor k vodě. Skoro...
Dnes v neděli jsme opět pod modrým nebem podnikli jen malý výšlap z Horní do Dolní Malé Úpy a zpět. My jsme ještě zůstali na oběd a pak jsem naplánoval vyhlídkovou cestu domů - Podkrkonoší, Maloskalsko, Český ráj, kolem Bezdězu, a přes Mělník a Slaný domů. Nasbírali jsme tipy na dalších 10 výletů :)
Zdar a díky Megasovi a Pavle a už se těšíme na další sraz!
(fotogalerie)

Z pracovních cest

V září mě pracovní povinnosti zase honily po světě, byl jsem v Bruselu, Moskvě a Římě. Zážitky? Z Bruselu si vybavuju příjemně domácký pocit, asi jsem té Belgii přece jen přivykl. V Moskvě bylo výjimečně hnusné počasí, které v kombinaci s permanentním dopravním kolapsem a stavebními pracemi na každém kroku odrazovalo od jakýchkoliv vycházek. Pokud mám dolovat z paměti nějaký zážitek, pak to byla servírka v mexické restauraci kousek od Rudého náměstí. Narvaným lokálem procházela mezi hosty v krajkovém spodním prádle a síťovaných punčochách a lila do hostů tequillu. Kšefty jí šly docela dobře :). V Římě bylo počasí naopak nádherné, na chvilku jsem se vrátil do léta a nasával krásnou atmosféru starobylého města. Výjimečně jsem totiž bydlel i schůzoval v centru a ne v průmyslové zóně 30 km za městem. Dokonce mám i pár obrázků...
(fotogalerie)

Z Berouna na Karlštejn

První zářijovou sobotu jsme uskutečnili dlouho plánovaný výšlap z Berouna na Karlštejn. Připojili se k nám P. což udělalo radost nám všem včetně Arnieho. Rastyho má snad ještě raději než Katku. Krásná krajina, ukázkové počasí - mimochodem poslední opravdu letní víkend v tomto roce. Výlet zakončilo uzené se špenátem a bramborovými knedlíky na Karlštejně. Tento pokrm udělal dobře našim vyhladovělým žaludkům, neprospěl však našim nohám a tudíž jsme se vděčně nechali odvézt vlakem zpět do Berouna. Arnie měl železniční premiéru!
(fotogalerie)

Hody 2008

Jako každý rok jsme poslední, vlastně tentokrát předposlední prázdninový víkend strávili v Krumvíři na hodech. Hody byly letos poklidnější (neprodávali jsme ve výčepu) a studenější (poprvé po mnoha letech pršelo). I tak bylo ale příjemně.
(fotogalerie)

R.V. #10: Salt Lake City dva týdny poté

Tak dnes jsme opět pod pevnou střechou. "Naše" RV už pravděpodobně veze další rodinu za krásami amerického západu. Byl to zvláštní pocit stát na chodníku bez mobilního zázemí - hlavně bez lednice se studenými nápoji :). Tohle město začíná totiž žhnout už v 10 dopoledne. Před sluncem jsme se schovali do klimatizovaných budov návštěvnického centra a chrámů církve Svatých posledních dnů. Nemohli bychom přece opustit Salt Lake City a nedozvědět se něco o jeho zakladatelích - mormonech. Dodnes je tato církev hlavní hybnou silou ve městě. Celé centrum je zaplněné velmi honosnými církevními budovami uprostřed kvetoucích parků a fontán. Není divu: Taxikář nám prozradil, že většina věřících odevzdává církvi 10% příjmů. Na Chrámovém náměstí se nás ujaly dvě mladé slečny (vykonávající zde 18ti měsíční službu církvi), provedly nás po hlavních budovách, vysvětlily v krátkosti historii církve a nenápadně otestovaly naše náboženské směřování. Na rozloučenou nás vybavily letáčkem v češtině (!). Zašli jsme pak i na krátký varhanní koncert do Tabernacle. Tahle napůl shromažďovací, napůl koncertní hala se vyznačuje jedinečnou akustikou a varhaník před koncertem ji demonstroval upouštěním špendlíků na stůl. Opravdu byly velmi zřetelně slyšet na vzdálenost skoro 100 metrů.
Po tomto kulturně vzdělávacím zážitku jsme se věnovali zcela přízemním radostem: Splnili jsme Adamovi přání a zašli do Hard Rock Café. Nemusel nás moc přemlouvat - steaky, kuřecí křidýlka a podobné dobroty tam umí moc dobře.
(fotogalerie)

R.V. #9: Arches

Včerejšek - čtvrtek - byl konzumně cestovní. Dopoledne jsme strávili na nákupech v Boulderu, odpoledne jsme cestovali z Colorada do Utahu. Ta cesta mě obohatila o další řidičskou zkušenost - dálnice překonává hlavní hřeben Skalistých hor, a dopravní architekti nás na pár mílích vyhnali zase do výšky asi 3400 m n.m.. Tentokrát to ale nebylo výletním tempem, ale na pěkně frekventované dálnici. Nahoru jsme supěli občas na dvojku, dolů pak dostaly zabrat brzdy.
Posledním výletním místem byl park Arches v jihovýchodní části Utahu. Je to uprostřed nehostinné pouště, dočetli jsme se, že tato část USA byla zmapována jako poslední. Přespali jsme u městečka Moab, které vypadá jako Las Vegas ve venkovském vydání. Dnes ráno jsme vstali s východem slunce a za relativního chladu jsme prošli pár nejzajímavějších útvarů vymodelovaných z červeného pískovce. Se skálami se nám vybavovaly scény z různých westernů a akčních filmů - krajina to je vskutku hollywoodská. Dítkám se to moc líbilo, ale jejich zájem ochaboval se stoupajícím sluncem a teplotou. V jednu po poledni se začal vzduch nad pouští tetelit tak, že stinné RV a jeho výkonná klimatizace byly vysvobozením pro nás všechny.
Poslední dlouhou cestu - do Salt Lake City jsme zvládli v pohodě. Stihli jsme 1) umýt RV ve velemyčce, 2) seznámit se s pánem, který Adama odvezl ke kamarádům, kteří jezdí rychlostní závody na Slaném jezeře a ukázali mu své auto-raketu (viz tady), 3) dotankovat plyn a 4) předzabalit věci. Zítra vracíme RV a pozítří letíme. Ach jo. Chtělo by to tak dva roky...
(fotogalerie)

R.V. #8: Rocky Mountains

Zvlněnou prérií jsme z Bufalla pokračovali dál na jih. Big Horn Mountains na západě nás sice lákaly, ale nemůžeme za dva týdny vidět všechno. Opustili jsme dálnici, ono stejně když se ten náš povoz rozjede rychleji než 60 mil / 100 km za hodinu, tak začnou drnčet talíře ve skříňce, a to se nedá moc dlouho vydržet. Míjeli jsme malá městečka (průměrně každých 50 mil jedno), ranče (ty už byly častější), stáda krav a koní (pořád). Krásná byla zastávka pro benzín v městečku Medicine Bow. Asi 12 budov, jedna z nich byl General Store se dvěma stojany na benzín po straně. Vevnitř prodávali motorové pily, rukavice, náboje, pivo a další nezbytnoti. I horké kafe měli.
Navečer jsme minuli ceduli "Welcome to colorful Colorado" - a byli jsme rázem někde jinde. Pískovcové skály, borovice, a větší kopce, a hlubší údolí. Přespali jsme v kempu u řeky Le Poudre známé coby Mekka rafťáků a malebným kaňonem. Kaňon jsme druhý den projeli, RV se většinou přesně vešlo na klikatou silničku místy vysekanou ve skále. Krásné scenérie za každou zatáčkou. Stihli jsme jednu túru a pokračovali dál, opět dobytkářskou, teď ale hornatou krajinou. Frekvence městeček, rančů a stád stejná jako ve Wyomingu. Blížili jsme se k dalšímu národnímu parku: Rocky Mountains.
Včera jsme všichni dosáhli svého výškového rekordu: Při průjezdu národním parkem po "scénické magistrále" jsem RV vyhnal do nadmořské výšky 3713 m. Tentokrát jsem z krajiny moc neměl, naopak jsem se snažil ji spíš nevnímat - zejména ty propasti hned vlevo, hned vpravo od bílého čumáku auta. O to víc jsem si užíval zastávky: Jeden krátký výletnický výstup ve výšce kolem 3500 m (ano, zadýchal jsem se!), a krásnou tůru od Medvědího jezera k jezeru Smaragdovému.
Když teď (ráno) odhrnu záclonku, tak mám krásný výhled na zasněžené hory. Bohužel se k nim za chvíli otočíme zády. Zbývají už jen dva dny, jeden národní park a asi 1000 km cesty... Chtělo by to dva týdny jen na Rocky Mountains :).
(fotogalerie)

R.V. #7: Little Bighorn

I Cody nás zachytilo drápkem. Opustili jsme je včera (sobota) až večer namísto plánovaného rána. Adam s Aničkou si vynutili návrat do Bufallo Bill Center, kde jsme prošli vynikající muzeum "Prérijní Indiáni", pak já s Adamem dokončili "Fire Arms" (2700 vystavených zbraní) zatímco Katka s Aničkou zkoumali "Natural history" - které jsme nakonec dali s Adamem taky. Obě dítka si o muzeu po zbytek dne povídala. Nevídané.
Co bylo pak? Aha, návštěva skanzenu "Trail Town" (z okolí svezené historické budovy a sestavené do westernového městečka). Pak oběd ve slavném saloonu "Irma", nákupy a jízda na sever do Billings v Montaně.
V Billings jsme se nezdrželi (pro jistotu), jen jsme Aničce dopřáli koupel v bazénu a pak zamířili k cíli dne - Little Bighornu. I když ne tak docela, cestou nás ještě zdrželo rančerské muzeum v Hardinu. Co mu chybělo na technické dokonalosti to kompenzovalo nadšení dobrovolníků, kteří vše dali dohromady.
Little Bighorn byl působivý, dojem podtržený ochotnickým výkladem rangera, který celou bitvu sehrál před našima očima a během představení vstoupil do role snad každého z 210 padlých vojáků 7. kavalerie i jednoho každého z 2000 Siouxů.
Teď jsme v městečku Buffalo, poprvé po 10 letech jsem zvítězil v rodinném minigolfovém utkání. Plánujeme co dál. Cítíme se zase zralí na hory, jen ještě nevíme které. Příliš mnoho možností...
(fotogalerie)

R.V. #6: Cody

Jen neradi jsme opouštěli včera ráno Grand Teton. Chtělo by to dva týdny jen na tenhle park :). Trochu nám to usnadnilo počasí: Po nebi se honily bouřky už od předchozího večera. Projeli jihovýchodním cípem Yellowstone, rozloučili se krátkým výšlapen okolo Indian Pond a pak už jsem nasměroval naše RV k východnímu průsmyku. Obludný motor pod kapotou si s horskou silnicí poradil zcela hravě, řekl bych, že se v tom stoupání poprvé zahřál na provozní teplotu.
Za průsmykem se krajina změnila jak mávnutím kouzelného proutku: Westernovou krajinou červených skal jsme sjížděli do prérií východního Wyomingu. V Cody jsme byli kolem třetí odpoledne. Stále ještě podmračené odpoledne jsme strávili ve skvělém historickém centru Buffalo Billa. Z pěti muzeí jsme zvládli jen dvě, a uondáni jsme zamířili do kempu.
Den ale nekončil: Podlehli jsme lákání po městě rozvěšených plakátů "Rodeo this nite" a "Cody - the world rodeo capital". Už cesta k rodeo aréně byla dramatická - schylovalo se k pořádné bouřce. Po silnici proti nám běžely chumáče prérijních křovin a vítr cloumal naším krabicovitým vozidlem tak, že i Anička na chvíli zmlkla a držela se křečovitě madla. Z auta jsme už v lijáku proběhli k pokladnám a pak na tribunu. Byla sice zastřešená, ale před horizontálním deštěm moc nechránila. Kovbojové a "cowgirls" však hrdině nastoupili na lijákem smáčenou plochu uprostřed. Představení mě příjemně překvapilo, čekal jsem kýč pro turisty, ale vše působilo dost autenticky. Prostě pár jezdců a jezdkyň a dětí z blízkého i vzdálenějšího okolí si přivydělává po večerech předváděním jezdeckého umění, a měli čím se chlubit. Zaujal nás i vlastenecký patos, hymna na začátku (zpívaná návštěvníky v pozoru) a pozdrav přítomným veteránům.
Dnes (sobota?) ráno je nebe bez mráčku. Sedíme s Katkou ve stínu u bazénu (je tu nejlepší WiFi pokrytí), děti se cachtají a užíváme si ranního poklidu. Za chvíli budeme zase on the road.
(fotogalerie)

R.V. #5: Grand Teton

Dnes - myslím, že je čtvrtek - jsme objevovali Grand Teton, další národní park jen pár mil jižně od Yellowstone. Rozlohou nevelký, asi 70 km na délku, ale opravdu krásný. Zcela v souladu s tvrzením turistického průvodce "zasněžené štíty hor se tu odrážejí v hladině průzračných jezer". Vybral jsem tůru kolem jezera Jenny a pak dál k Hidden Waterfalls a na vyhlídkovou skálu nad ním. Jako zatím každý den nám přálo počasí, Anička z toho horka jen pletla nohama. Usmlouvala
návrat malým přívozem přes jezero. Ušetřené dvě hodiny jsme věnovali piknikování ve stínu borovic a koupáním v jezeře Jackson. Velmi příjemné aktivity v parném odpoledni! Mimochodem, jezera jsou tu tak čistá jako moře u Korsiky.
Osvěžení a odpočatí jsme se ještě zastavili v Colter Bay, což je malé letovisko na břehu jezera Jackson, prošli si zajímavé muzeum indiánského umění, a hlavně nakoupili klobásy a dřevo neb jsme dětem slíbili večerní oheň. Klobásy jsme jen taktak stihli opéct, strhla se bouřka a i teď ještě kapky buší do naší pojízdné střechy (zatímco uvnitř pleskají karty o stůl). Snad se do zítra vyčasí, máme namířeno do Cody, sídelního města Bufallo Billa.
(fotogalerie)

R.V. #4: Yellowstone podruhé

V Yellowstonském národním parku jsme nakonec strávili tři dny - a bylo to málo. Chtělo by to tak dva týdny, aby člověk jen neobjížděl atrakce a měl čas na to, aby pronikl trochu do hloubi zdejších krás. Vzít tak batoh a vydat se na některou z "backcountry trails", přespat na některém z desítek míst určených k volnému táboření, ve dne obcházet bizony a losy, v noci se bát medvědů... No snad ještě někdy se k něčemu takovému odhodláme. Takhle jsme ochutnali jen malý vzorek takové divočiny: Celé úterý jsme věnovali tůře v okolí Grand Canyon of Yellowstone. První půlku po hraně kaňonu, s nesčetnými výhledy do hlubokého údolí, Upper a Lower Falls, Inspiration point. Pak obloukem zpátky do výchozího bodu, přes Lilly Pond a Clear Lake, odlehlá geotermální jezírka a vývěry, setkání s pasoucími se bizony samotáři...
Dnes, to je ve středu, jsme provozovali většinovou autoturistiku. Zajeli jsme k Tower Falls, zastavili u pár zajímavostí cestou, dvě hodiny strávili v okolí Mammoth Hot Springs a pak projeli celým parkem na jih do Flagg Ranch, kempu na hranici Grand Teton parku. A tam právě teď ležím, plný dobré večeře (a místního piva značky "Pstruh"). Mžourám do počítače na břiše a pomalu doklovávám. Je to tu naprostá divočina, nemají tu ani připojení na internet! :) Tenhle zápisek si tedy přečtete se zpožděním... Dobrou!
(fotogalerie)

R.V. #3: Yellowstone

Do Yellowstone jsme přijeli v neděli po poledni. Usoudili jsme, že do parku to už nemá cenu, a tak jsme prochodili městečko West Yellowstone. Vypadá jako trochu ospalé hnízdo z westernů, s main street s několika "general stores", prodejnami suvenýrů a s benzínkami namísto stájí. Zašli jsme do místního muzea, na pozdní oběd, do informačního centra a do IMAXu na film o historii parku. Natěšení jsme odjeli do kempu a začali plánovat detaily dalšího dne.
Pondělí, první den v Yellowstonském parku, zcela předčilo naše očekávání. Projeli jsme jižní část parku, viděli explodující gejzír Old Faithful, prošli si po lávkách několik geotermálních lokalit, vyšlápli si k Natural Bridge, piknikovali u Yellowstone Lake, zastovavali dvakrát abychom dali přednost stádu bizonů přecházejícímu přes cestu. Je to neuvěřitelné, ale připadáme si jak uprostřed propagačního filmu. Krajina, lesy, gejzíry, vodopády, zvířata... To vše pod modrým nebem s malými obláčky. Hned včera jsme prodloužili rezervaci v kempu, dnes chceme projet severní část parku. Grand Teton a ostatní místa trochu počkají...

(fotogalerie)

R.V. #2: Cesta na sever

Je časně ráno, sedím na posteli pod spacákem v našem domku na kolečkách. Ven se mi zatím nechce, počkám, až slunce ohřeje mrazivý vzduch. Jsme v horách, ve West Yellowstone.
Z uvedeného vyplývá, 1) že jsme se shledali s rezervovaným RV v Salt Lake City, 2) že se mi podařilo vyjet z brány půjčovny aniž bych nevratně poškodil vozidlo, 3) že se mi podařilo ujet pár set mil na sever, 4) a mnoho dalších rozptýlených obav. Po dvou dnech se už považuju za zkušeného campera. Dokážu zajet na vytyčené místo v kempu, připojit elektřinu a vodu. Odpad zatím nepřipojuju, vydal jsem zákaz používání palubního WC, samozřejmě pod dojmem zkušeností Robina Williamse ve filmu RV. Bohužel to má milá rodina přestává respektovat, taže i na to dojde.
Na sobotní odpoledne jsme naplánovali jen krátkou cestu, cílem bylo nakoupit zásoby a dojet do Pocatella v Idahu. Při nákupu jsem se ukázal jako pravý světák, zavedl jsem rodinu do megaobchodu Costco. Naložili jsme vozík, ale pak mi začalo vrtat v hlavě podezření... zeptal jsem se... ano, tento obchod je jen pro "members", něco jako Makro u nás. Nevšiml jsem si podnázvu "wholesale" na vývěsním štítě. No jo. Tak vyložit a jinam, Target už byl v pohodě, ještě natankovat a už jsme byli on the road. Do Pocatella jsme dojeli navečer, spokojeně přespali a pokračovali k první atrakci - Yellowstone.
(fotogalerie)

R.V. #1: Salt Lake City

Tak jsme se překlenuli přes předdovolenový marathon. Kromě klasického "čistění pracovního stolu" jsme si přidělali trochu shonu tím, že jsme vymalovali neplánovaně obývák, ale vše se podařilo hladce zvládnout. V pátek ráno nás děda odvezl na letiště, o 3 hodiny později jsme pili na dlouhou dobu poslední evropské espreso na amsterdamském letišti, o dalších 12 hodin později jsme se zakusovali do prvních amerických hamburgrů v Cincinnati a za dalších 8 hodin jsme trochu ušoupaní, ale plní optimismu opouštěli letiště v Salt Lake City. Měli jsme tentokrát štěstí - všechny lety načas, žádné zádrhely a stresy. Všude byly sice davy lidí, co jiného se dá čekat v pátek v době letních prázdnin, ale cesta byla kupodivu příjemná.
Na letišti v Cincinnati jsme se vzpomněli na Arnieho: Objevila se tam totiž paní z bezpečnostní služby s bíglem na vodítku. Napřed jsme mysleli, že hledá drogy, ale pak z nápisu na jeho kabátku jsme zjistili, že má za úkol odhalovat ilegálně přivezené potraviny v batozích spořivých turistů. Okamžitě nás napadlo, že bychom mohli Arnieho pronajmout na pražské letiště - pašované klobásky by jistě dokázal najít na 100 metrů.
Teď je 8 hodin ráno, Katka & spol. si šli zaplavat do hotelového bazénu a já se psychicky připravuju na začátek našeho R.V. dobrodružství. (R.V. = recreational vehicle, obytné auto). Odpoledne bychom měli převzít domek na kolečkách a vydat se na sever do hor. Pro začátek se můžete podívat na trailer filmu, který nás k téhle dovolené inspiroval. Jmenuje se - jak jinak - "R.V.". Doporučuji.

Ve Švýcarsku... Českém

Dítka jsme odeslali na Moravu a tudíž jsme mohli uspořádat romantický víkend ve dvou, vlastně ve třech, s Arníkem. Vytipoval jsem České Švýcarsko, vybral slibně vypadající hotel, ze kterého se bohužel vyklubala hogofogo ubytovna díky diletantskému postsocialistickému personálu. Takže nedoporučujeme. Bydlení nám ale náladu nemohlo pokazit. Měli jsme ideální turistické počasí, našlapali jsme skoro 50 km za dva dny, Arnie dvakrát tolik. Výhledy byly krásné, Pravčická brána impozantní, obědy zapíjené Zlatopramenem chutné, zvládli jsme lodičky v soutěskách (Arnie chudák jen poulil oči), našli několik keší, co víc si přát...

(fotogalerie)

Třetí keš: Svatojánská

Ano, geocaching nás stále baví. Tahounem jsem sice já, ale Katka se mnou taky ráda hledá, ale musím všechno připravit a promyslet - nedejbože abychom se někde při hledání zasekli, to je pak nevrlá. Anička hledá taky ráda, jen Adamovi se to zdá jako zbytečně vynaložená energie, jako ostatně u 1000 dalších aktivit. To jde holt s věkem.
Hledáme, ale i schováváme: Publikoval jsem svou třetí keš, viz tady. Reakce jsou zatím pozitivní, takže čtenáři hledači neváhejte a vypravte se do křivoklátského polesí.

Narozeniny 65

Babička pražská oslavila 65. narozeniny. Přijely obě švagrové se švagry a synovci, a vše jsme hezky oslavili. Výborné chlebíčky, grilování sice pod deštníkem, ale s hodnotným výsledkem, a na závěr naprosto skvělé řezy, myslím že byly malinové. Dvakrát jsem pokecal bílý ubrus, ale dostal vynadáno pouze jednou. Veskrze úspěšný den! A babičce ještě jednou gratulujeme!

(fotogalerie)

Dolů Vltavou

Poslední červnový víkend jsme si trochu prodloužili neb jsme si s P. naplánovali náročnější akci - splavování Vltavy. V pátek jsme se přesunuli do Vyššího Brodu, postavili stany a odešli plánovat etapy do nedalekého pohostinství. Plánování se trochu protáhlo, naštěstí alespoň pro mě. Hezky jsem se vyspal a ráno jsem nevěřícně poslouchal historky o tom, jak nám celou noc rozjaření vodáci juchali kolem stanu s vozembouchem v ruce. Po komfortní snídani, sbalení stanů, zajištění lodí, pádel, vesel, sudů, záchranných vest, posilňujících prostředků a dalších propriet jsme vyrazili vstříc prvnímu jezu. Už tam jsem zjistil, že plavba bude pohodová. Půjčili jsme si totiž nafukovací rafty, gumové autobusy tomu říkali pravovění vodáci ve vratkých kanoích. Gumák nás provezl šlajsnou zcela hladce, jen tak tak jsme stačili pokynout desítkám pravověrných, kteří pod jezem po kolena ve vodě dohledávali bagáž a vylévali vodu z lodí. Cesta byla nádherná - lesy,občas vesnice či hospoda, města jako Rožmberk. Objevily se dokonce bary ve vodě, jako třeba tento. Výprava přirazí s lodí k barovému pultu, objedná si třeba mojito a pak se v naprosté pohodě nechává unášet proudem s nohama nahoře. Krása. První den jsme dopluli do Českého Krumlova, druhý den do Zlaté Koruny. Tam jsme to zapíchli protože se jednak v pondělí zhoršilo počasí, a pak jsme se taky potřebovali autobusem překodrcat zpátky do Vyššího Brodu. Cestou domů se Anička dožadovala ujištění, že pojedeme brzy nějakou řeku znovu. Slíbili jsme jí to.

(fotogalerie)

Červnové výlety

Předposlední červnový víkend nás navštívili Mirek a spol. Výborná příležitost k ochutnávání vín, grilování - ale hlavně k výletům. V sobotu jsme navštívili Lánské letní slavnosti. Stává se z toho docela hezká událost. Ze slavnosti jsme zamířili do zámeckého parku, z parku pak kolem hřbitova do Vašírova, kde jsem chtěl udělat dojem dobrou hospodou, ale chyba: Vašírovský dvůr si kdosi celý rezervoval. Účastníci výletu málem zkolabovali díky hypoglykemickému šoku. Nezbylo mi než zaběhnout pro auto a odvézt výpravu na osvědčené místo, tj. k Sýkorovi na Křivoklát.

V neděli jsme se vypravili do Svatého Jana pod Skalou. Krásné místo v krásném počasí, i děti vcelku spokojeně šlapaly. Byly pak odměněny jízdou ve vláčku v Solvayových dolech a skvěle vychlazenou limonádou.

(fotogalerie)

Železné hory

Na 17. - 18. května byl dlouho dopředu plánovaný sraz Vltavy, tedy spolužáků, kamarádů, kamarádek, jejich partnerů, partnerek, dětí, no zkrátka mnoha lidí. Scházíme se většinou dvakrát do roka, bývá nás kolem čtyřiceti. Letošní sraz organizovala M. - vybrala krásný kraj Železné hory, zorganizovala velmi příjemné ubytování a dokopala tlupu jen zdánlivě dospělých jedinců na místo. Sešli jsme se, v pátek pokecali, v sobotu se prošli v krásném počasí k Sečské přehradě a v průtrži mračen zpět. Dokonce i na hledání krabiček došlo, tentokrát trochu dobrodružnější než obvykle - viz tady. Od sobotního odpoledne lilo až do neděle, takže v neděli jsme zařadili nouzový program - výlet do Kutné Hory. V chrámu sv. Barbory ani ve Vlašském Dvoře nepršelo :)
(fotogalerie)

Návštěva ve Frankfurtu

Druhý květnový víkend - opět příjemně čtyřdenní - jsme strávili u J+R ve Frankfurtu. Naším příjezdem se počet obyvatel v jejich útulném bytě ztrojnásobil a myslím, že jsme je na nějaký čas vyléčili ze zvaní dalších návštěv. Ještě že alespoň toho psa jsme nechali doma.

První den jsme zamířili do Porýní, asi proto, že máme rádi údolí řeky Mosely a čekali jsme něco podobného. Bylo tam moc hezky, i když trochu méně komorní než u Mosely. Hlavní atrakcí byla návštěva malebného hradu Pfalzgrafenstein. Vypadá jako loď, je postaven na ostrůvku uprostřed Rýna, dostat se tam je možno pouze trajektem a to zaujalo i naše dítka. Odpoledne jsme ještě stihli vyšplhat k hradu Schönburg, naobědvat se ve venkovské resturaci v Oberwesselu navečer si projít velmi malebné městečko Bacharach.

Druhý den byl věnován Frankfurtu. Začali jsme hledáním keší (1, 2) v parku, pak jsme došli až do centra, ale kvůli horku dlouho nevydrželi a příjemnou procházkou se vrátili kolem Mohanu zpět na základnu. To ale nebyl konec všem aktivitám - podařilo se nám večer vytáhnout J+R ven s cílem ochutnat pro Frankfurt typické jablečné víno. Nějak jsme ale nenarazili na tu správnou hospodu. Kompenzovala nám to krásná weinstube. Ochutnávka místních ryzlinků měla taky něco do sebe, i když některým pak notně vyhládlo.

V sobotu na nás čekalo univerzitní městečko Marburg asi hodinu jízdy na sever od Frankfurtu. Opět bylo nádherně, a město se opět velmi líbilo. Hrad, parky, studentské hospody, hrázděná architektura, prý nejzachovalejší středověké centrum v širokém okolí - a opět jako bonbónek pár keší (3, 4, 5).

Celkem podtrženo a sečteno - velmi vydařený víkend. Už třetím rokem objevujeme Německo coby výletní cíl, a užíváme si ho čím dál víc. J+R, děkujeme!

(fotogalerie)

Krakovec

V neděli 4. května se nám podařil hezký výlet. Spolu s Katčinými rodiči jsme jeli na Krakovec a odtud šli podél Javornice na Machův mlýn. Tohle místo patří k našim oblíbeným od prvního roku, kdy jsme zabloudili na Rakovnicko. Tentokrát jsme trefili ideální roční dobu za ideálního počasí. Opravdu tam bylo nádherně. Výlet nemohly zkazit ani promáčené boty některých členů výpravy (Javornici je nutno několikrát brodit / přeskakovat / přecházet po kmenech) ani ztracená Arníkova vysílačka.

(fotogalerie)

První máj opět v přírodě

První květnový víkend byl příjemně prodloužený, tedy alespoň pro mě a pro děti - Katka musela v pátek do práce. Čtyřdenní víkend by se mohl zavést zákonem. Možná bych si na tom mohl postavit politickou kariéru... No radši ne.
Ve čtvrtek jsme navštívili zámek Nižbor s keltským informačním centrem. Ve stejném duchu jsme pokračovali dál - udělali jsme dloouhý okruh kolem bývalého keltského oppida ve Stradonicích. Zajímavá místa a malebná krajina.
V pátek jsme vyrazili zkoumat s dětmi bývalý vojenský prostor Studánka na jih od Unhoště. Nepřestává nás překvapovat kolik krásných přírodních míst je na dohled od Prahy...
(fotogalerie)

Vycházky k Berounce

Na vycházky chodíme pořád. Kvůli psovi a kvůli krabičkám, tedy geocachingu. Objevujeme nová zákoutí v místech, o kterých jsme si mysleli, že už je známe. Prohlédli jsme si Berounku z vyhlídky Čerchov. Prošli jsme se spolu s P. údolím Vůznice a pak podél Berounky do Žloukovic. S R. jsme vyšplhali na Skálu vzpomínek. To vše v krásném jarním počasí, pod rozkvetlými stromy, s pampeliškovými trávníky kolem. Máme to tu hezké...
(fotogalerie)

Trochu jiné přistání

Koncem dubna jsem zase musel na druhou stranu oceánu. Co by člověk pro peníze, tedy pro mzdu neudělal. Z rutinního letu se vyklubala moje nová travel story: Letěl jsem se společností Delta, přistání v Cincinnati. Nic neobvyklého. Uondán dlouhým letem registruji, že letadlo jde na přistání. Biologické hodiny hlásí čas jít do postele, ale za oválnými okénky září odpolední slunce. Letušky sbírají poslední kelímky od kávy, kontrolují pásy a já v duchu přemýšlím o tom, jaké martyrium mě tento týden čeká. Slyším jak pilot vysouvá brzdicí klapky a podvědomě čekám na škubavé vysunutí podvozku - když v tom klesavý let náhle přejde v prudce stoupavý. Motory řvou v plném zatížením a do toho chlácholivý hlas kapitána: "Dámy a pánové, omlouváme se za zdržení, ale dostali jsme informaci o tom, že se před námi pohybuje jiné letadlo a pro jistotu jsme se rozhodli udělat ještě jeden okruh nad letištěm." No dobře. Myslím si něco o nepořádcích a kontroluji, jestli jsem v novinách přečetl opravdu všechny články. Druhý pokus o přistání, ale situace se opakuje navlas stejně. Pilot v poslední chvíli zlomí klesavou dráhu a jde nahoru. Kapitán přichází s novou verzí: "Dámy a pánové, přistroje nám hlásí poruchu. Myslíme, si že žádnou poruchu nemáme, ale pro jistotu to zkontrolujeme." Huh, tak to jsem ještě nejen nezažil, ale neslyšel jsem o tom ani vyprávět své podobně cestující kolegy. Vzpomněl jsem si na nedávno vysílaný seriál BBC "Letecké katastrofy". Nezačínal jeden z dílů úplně stejně? Noviny mě už nějak nebaví. Letadlo tentokrát krouží půl hodiny, pak se znovu nasměruje na přistání. Opět konejšivý hlas kapitána: "Dámy a pánové, zkontrolujte si zda jste OPRAVDU připoutáni. Pokud byste náhodou na zemi zahlédli nějaké ambulance či hasiče, pak vězte, že se nic neděje, jde jen o předběžné opatření." Nějak mě to neuklidnilo... Letadlo však dosedne na zem zcela hladce, a jak se řítíme po přistávací dráze, tak okénkem zahlédnu blikající majáky. Hasiči - sanitka - hasiči - sanitka... Mimoděk mi klesá sanice... není snad už čas přestat s tím cestováním?

Korunu všemu nasazuje událost v příletové hale. Už zcela uklidněný čekám na pasové odbavení, když tu u k vedlejší "priority lane" kukani přichází letuška z našeho letadla:
Úředník: "Tak jak se dneska máme?"
Letuška: "Hrůza - ještě nikdy v životě jsem se tak nebála!"
Úředník: "Vy se ještě bojíte létání? Co pak mají říkat ti všichni tady kolem?"
Letuška: "Když oni nic nevěděli!" (!!! ??? !!!)

STOMP

Dnes jsme se odhodlali opustit naši ves a navzdory krásnému počasí zamířili do Prahy. Měli jsme totiž lístky na vystoupení americké skupiny STOMP. Pro neznalé (jako jsem byl ještě dnes ráno i já): STOMP hrají na všechno možné jen ne na hudební nástroje. Postupně jsme si vyposlechli skladby pro smetáky, popelnice, hrnce, hadice, záchodové zvony, pokličky, basketbalové míče a další "nenástroje". To vše ve vysokém tempu, prokládané tanečně-akrobatickými výstupy. Výsledek je docela strhující. Konečně, nejlepší je podívat se na ně:

Opravdu jarní víkend

V uplynulých dvou dnech jsme si poprvé užívali jarní počasí, tedy o víkendu. V sobotu ráno jsme s Arniem objevovali cache na Kladensku, nejzajímavější byl kráter vyhaslé sopky Vinařická hora (cache Inside of volcano), Arníkovi se tam moc líbilo. Mě koneckonců taky, je to nečekaně romantický kout přírody uprostřed dolů, hald a oceláren. Vůbec celá ta krajina má svoji zvláštní poezii, zvlášť teď na jaře, kdy rozkvetlé stromy a kytky kontrastují s rezavými konstrukcemi a hromadami hlušiny.

V sobotu odpoledne nás navštívil Katčin kolega Alex se ženou Brankou. Ochutnali jsme domácí rakiji přivezenou z Makedonie a pak jsme se šli vyvětrat do zámeckého parku. Rododendrony ještě nekvetou, ale bylo i tak krásně. Vycházku jsme zakončili v hospodě ve Vašírově, stává se z ní náš oblíbený lokál.

(fotogalerie)

Hory a doly

Poslední březnovou sobotu jsme obcházeli hory a doly na Kladensku. Hora byla asi jenom jedna - vylezli jsme na kopec nad Libušínem odkud prý kněžna Libuše věštila slávu Prahy (tedy žádný Vyšehrad!). Důl byl taky vlastně jen jeden, ale stál za to: Skanzen Mayrau. Hornických muzeí jsme viděli spoustu - uhelné v Belgii, solné v Rakousku, rudné na Slovensku, ale tohle se nějak vymykalo představě o skanzenu. Vše působilo dojmem, jako by právě vyfárala poslední směna a vše nechali tak, jak jim to vypadlo z ruky. Žádné kašírované budovy a provozy, žádná imitace uhelného mouru černým nátěrem, špína byla opravdová (krom precizně zrestaurovaných historických strojů). Nebylo to ale na závadu, působilo to autentičtějším dojmem. Navíc sbírka předmětů, nástrojů a strojů byla víc než zajímavá. Vše bylo okořeněno výkladem průvodce - stále aktivního důlního záchranáře. Jak trefně poznamenal Adam, seznámil nás s historií každého krumpáče včetně toho, jestli s ním naposledy kopal Tonda nebo Pepík. Původě jsme si na prohlídku vyhradili hodinu, nakonec jsme tam ale strávili víc než tři hodiny - a to jsme ještě prchli před záchranářem, který nás na závěr hnal do kinosálu na poutavý snímek o historii hornictví na Kladensku. A samozřejmě jsme nezapomněli hledat cache :)
(fotogalerie)

Ráno u Dunaje

Minulý týden jsem byl na skok v Budapešti. Poslední den jsem si přivstal a zamířil k Dunaji, abych před jednáním trochu setřásl vydatnou večeři z předchozího dne a protáhl si zdřevěnělé tělo. Podél Dunaje jsem došel k Margit híd (Markétin most), z něj na Markétin ostrov, kde se mimo jiné nachází malá zoo a o kus dál hrobka královny a světice Markéty. Příjemná oáza klidu v rušném městě. Ocenil jsem i běžecký okruh se speciálním pružným povrchem kolem celého ostrova, hned bych se rozběhl nebýt toho kolena a polobotek na nohou.

Velikonoční pondělí

Zasněžené svátky jara nás nějak neinspirovaly k udržování lidových tradic, i když H.P. coby jediný koledník dorazil už v půl osmé a Aničku vyhnal z postele. Po snídani jsme zamířili i se psem ku Praze, směřovali jsme k prarodičům na odpolední dort a kávu. Zastavili jsme se u Svárova objevit dvě cache (Sv. Vojtěch a Málkova rozhledna), u té druhé jsme měli za úkol změřit výšku 200 let staré Svárovské lípy což pro staré táborníky nebyl problém. Popis měření je v logu. Dál jsme stihli umazat se od bahna, skvěle se naobědvat v pivovaru Chýně a umýt auto, které po mnohých cestách za dobrodružstvím připomínalo spíše traktor než automobil určený k přepravě osob. Odpolední posezení (přijeli J+R z Frankfurtu) bylo příjemné, oříškový dort výborný.

O Velikonocích k zaniklým dolům

Na Velikonoční neděli jsme se s Katkou a Arniem (děti odmítly vystrčit nos) vypravili na místo, kde Fürstenbergové v polovině 19. století těžili černé uhlí. Je to asi 2 km za Lány směrem na Beroun. Impulsem byla nedávno založená cache Zaniklé doly. Na místě toho už k vidění moc není, přesto je zajímavá představa, že na místě dnešního hlubokého lesa byla před 150 lety průmyslová krajina. Krásně jsme se prošli v hlubokém sněhu, cestu zpátky nám zpříjemnilo husté sněžení. Ať žijí svátky jara!

(fotogalerie)

Geocaching kolem Týřova

Na Bílou sobotu jsme se vypravili na hrad Týřov. Počasí bylo šedivé a větrné, ke zřícenině se nám však šlapalo dobře. Odlovili jsme dvě cache - earthcache u mostu, která nás přiměla dozvědět se něco o trilobitech, a pak samozřejmě Týřov. Krásné vyhlídky, stráně fialové kvetoucími jaterníky, liduprázdno, příjemno. Arniemu se líbilo v ústí Oupořského potoka. Proháněl se po rašící zelené travičce, přeskakoval a podlézal padlé kmeny. Nejvíc ho potěšilo, že jsme ho nechali napít z potoka. Oběd byl tentokrát v Roztokách v penzionu u mostu. Dobrá hospodská minutka zahnala hlad i potěšila mlsné jazyky.
(fotogalerie)

Republikou Makedonie za 1,5 dne

Minulou neděli jsem po dlouhé době vyrazila na služební cestu. Destinace byla neotřelá – Skopje v Republice Makedonie a jejím hlavním cílem bylo nalákat do Rakony co největší množství studentů místní Univerzity Sv. Cyrila a Metoděje. Protože akce na universitě začínala až v úterý, měla jsem část neděle a pondělí na objevování krás této balkánské země.

Na letišti mě čekal můj makedonský kolega A.M.se svojí temperamentní ženou B. Po krátké zastávce v hotelu spojené s letním posezením na terase, jsme vyrazili na prohlídku jezera Matka na řece Treska, vzdáleném 15 km od Skopje. Je to oblíbené výletní místo obyvatelů hlavního města. Někteří projevují na balkánský národ nevídané turistické choutky a pochodují ve strmém terénu strání kolem řeky. Jiní využívají asfaltový chodník podél řeky vedoucí ke klášteru Sveta Bogorodica a dále ke hrázi jezera, louskajíce přitom dýňová semínka. Ti zbylí táboří na břehu řeky a grilují různé pochoutky. Všichni po sobě zanechávají haldy všudepřítomných odpadků. My jsme se přidali k prostřední skupině, došli jsme na hráz a dokonce kousek za ni. Když se ale asfaltový chodník proměnil v úzkou stezku pro kozy nad strmým břehem kaňonu vyžadujícím značný smysl pro rovnováhu, odmítla B. jít dál a já jsem se ani moc nezlobila. Náš „sportovní“ výkon byl po zásluze odměněn pohledem na sluncem a vodou zalitý kaňon.

Ale to už jsme opět seděli v malém Fiatu, uháněli jsme zpět do Skopje a šplhali jsme serpentýnami na horu Vodno, abychom se mohli kochat nádherným výhledem na město obklopené zasněženými pohořími. Posilněni první rakijí a šopským salátem ve výletní restauraci, která je součástí kláštera Sveti Pantelejmon, jsme sjížděli zpět do centra města a na potemnělou cestu nám svítil Kříž tisíletí. Po bohaté večeři v malé restauraci s makedonskými specialitami spojené s konzumací rakije a piva Skopsko, jsme se už všichni těšili na pondělní výlet k jezeru Ohrid.

Odjezd z hotelu byl naplánován na 7:00, moji průvodci dorazili s balkánskou přesností v 7.20, ale zato s pro mne připravenou teplou kávou v kelímku. Cesta ze Skopje ubíhala rychle, jeli jsme po dálnici. Na přibližně 40 km dálnice jsme čtyřikrát platili mýto, za osobní auto 40 makedonských denáru (0.7 Euro). A. dal k dobru historku jak před několika lety odhalili velkou korupční aféru s placením mýtného. Výběrčí totiž nedávali řidičům lístky a peníze si strkali do kapsy. Tím se z těchto pracovních míst staly jedny z nejvyhledávanějších a zájemci o ně museli platit příslušným orgánům všimné ve výši i 100 Euro/den. Všichni zůčastnění byli s tímto systémem spokojeni, dokud je nenachytali na „švestkách“. Od této aféry jsou všude v Makedonii povinné registrační pokladny a bez lístku z pokladny zákazník nemusí útratu zaplatit.
Protože A. ví o naší rodinné zálibě v lyžování, rozhodl se udělat odbočku do lyžařského centra Mavrovo. Na lyžování už to tam bohužel nebylo, jen tu a tam leželi špinavé ostrůvky sněhu a celé středisko bylo naprosto opuštěné. Jak poznamenal číšník v hotelu, když jsme si objednávali kávu, zbyl tam pouze on a policie. Ale i tak ta odbočka stálo za to. Mavrovo nejsou jen hory v zimě, ale i nádherná přehrada uprostřed hor určená ke koupání, chytání ryb, projížďkám na loďkách i vodních lyžích, tedy k letní rekreaci. O tom svědčí i množství chat na jeho březích. Kdyby jen těch odpadků bylo méně...
Z Mavrova jsme už plnou rychlostí (a že nebyla na té klikaté silnici malá) řítili k jezeru Ohrid, ležící v údolí mezi mezi městy Ohrid a Struga, ve výšce 695 m.n.m. na hranici Makedonie s Albánií. Plocha jezera je 350 km2, pobřeží je 87.5 km dlouhé. Nejhlubší místo má 289 m a průměrná hloubka je 164 m. Jezero je nejstarším evropským jezerem, vzniklo před 4 až 10 miliony let. Voda v něm je nesmírně čistá, údajně díky tomu, že na jeho dně leží oči 14000 vojáků cara Samuila, zakladatele prvního makedonského středověkého státu. O oči vojáky připravil byzantský vládce Vasil II. Makedonská (a balkánská) historie je plná podobných morbidních historek.
První zastávka u jezera byla v klášeře Sv. Nauma. Po krátké meditaci na tomto klidném místě jsme v centru Ohridu navštívili klenotnictví, protože jak bych mohla odjet bez ohridských perel, vyráběných podle tajného know-how pouze dvěma místními rodinami. A potom už v rychlém sledu následoval výstup z centra města ke klášteru Sv. Jovana Kaneo s nádherným výhledem na jezero, přes klášter Sv. Klimenta a Pantalejmon až k pevnosti cara Samuila. Unaveni tímto výkonem jsme přes antický amfiteátr sestoupili k nejbližší restauraci a dali si vzhlášeného ohridského pstruha na grilu. To byla lahůdka!
Cesta zpět do Skopje utekla ani nevím jak, protože jsem její větší část prospala.

Od úterního rána byl zbytek mého pobytu v Republice Makedonie věnován pracovním povinnostem. Ráda se sem ale ještě někdy vrátím, k náramku a prstýnku s ohridskými perlami mi totiž ještě chybí naušnice.

Katka

Trautenberg 18,9

Minulý víkend jsme zajeli opět do Krumvíře, tentokrát v netradiční sestavě. Katku jsme nechali doma neboť vzápětí odjížděla na služební cestu do Makedonie. Namísto ní jsme na Moravu odvezli babičku, která u nás dohlížela na řemeslníky. Trefili jsme se právě do termínu konání krumvířského koštu (= oblastní výstavy vín). Mezi nominovanými vzorky byl i náš Trautenberg ročník 2006. Pro neznalé, Trautenberg je spolek J+R+H+já. Každý podzim si u Mirka předplatíme sud vína (sud máme vlastní!) a následující podzim jej vypijeme. A protože nám Mirek přeje, jedná se o víno výstavních parametrů.

Takže zpátky ke koštu. Moc hezká akce: Úderem druhé odpolední začínají proudit do místního kulturáku davy vinařů. Za dvě stovky člověk vyfasuje u vchodu skleničku, katalog a oprávnění postoupit do sálu. Ten je ze dvou stran obložený vzorky vín - letos se jich sešlo asi 600 - a kolem nich pobíhá vinařská omladina s úkolem nalévat vzorky. Vinaři zamyšleně listují v katalogu, vybírají, ochutnávají, chválí anebo vykřikují "takových šampiónů mám doma plný sklep!". Zakusuje se sýr, chleba, klobásy, diskutuje se u stolů a houfuje před vzorky. Postupem času seriozní koštování nabývá na veselosti a kolem osmé večerní už celý sál zpívá a cifruje při cimbálce. I my jsme se připojili ke všem těmto aktivitám (ne, nezpíval jsem). Trautenberg získal nejvyšší ocenění (18,9) mezi Mirkovými víny a dočkal se i diplomu. Ještě ho musím z Mirka vydolovat, ocenění patří samozřejmě spolku Trautenberg!!!

Val di Fiemme

Dnes odpoledne jsme přijeli z hor. Letos padla volba na Itálii, údolí Val di Fiemme. Příjemné ubytování jsme našli v městečku Castello di Fiemme. Původně plánovaná výprava L+P+Z se smrskla jen na L+Z, P. nemohli jet kvůli nemocnému Honzovi. Týden utekl hrozně rychle. Užili jsme si celého spektra zimního počasí, od slunečných +8° přes husté sněžení, mrazivé dny slunečné i větrné, i na jeden pošmourný krápající došlo. Co jsme dělali?

Lyžovali jsme: Dnes jsem si zadal číslo své permanentky na webovou stránku střediska a zjistil jsem, že za těch 6 dní jsem najezdil asi 172 km a celkem sjel výškový rozdíl 32 km. Anička poprvé nebyla v lyžařské škole, jezdila celý týden s námi a to tak rychle, že jsme na ni nemuseli ani moc čekat.

Veselili jsme se. Pokud jsme tedy neodpadli únavou. Vydařený byl večer na téma "pějme iPod dokola". Mnozí z nás se do hry nebývale vložili :) - viz fotogalerie.

Sáňkovali jsme. Podnikli jsme večerní výpravu do nedalekého Obereggenu na noční sáňkování. Na 2.5 km dráze to pěkně svištělo, až moc - M. si v jedné zatáčce narazil kotník tak, že následující den nemohl lyžovat.

Ochutnávali jsme místní speciality. Úspěch mělo zejména bombardino.

Hledali jsme geocache. Sice jen jednu, ale našli.

Tak. Hory jsou za námi. Můžeme se těšit na jaro.

(fotogalerie)

Rodinné setkání

Po několika rušných týdnech jsme strávili minulý víkend na dohled od rodinného krbu. V sobotu jsem se dal do jarních prací na zahradě. Kalendář sice ukazoval zimu, sluníčko však už přesvědčovalo o jaře. Kolem třetí mě to přestalo bavit, zahodil jsem nůžky i hrábě, vyhnul se Katce, která mi do ruky strkala koště, vyhoupnul se na svého lehooře a zmizel v lánském polesí. Krásná jarní vyjížďka, samozřejmě spojená s hledáním krabičky z umělé hmotičky (cache Žlábek u Malých Kyšic).


V neděli došlo k neplánovanému rodinnému setkání. Tedy aby bylo jasno, nesetkávali jsme se s moravskou ani pražskou větví rodiny. To Arnie potkal všechny své sourozence a matku navíc. Ale postupně: V neděli ráno Adam úspěšně předstíral nachlazení, dostal tedy povolení zůstat doma a my jsme ve třech odjeli do Zbečna hledat další krabičku. Počasí bylo skvostné, navíc cache (Alta Vista III, naše 32.) nás zavedla na nádhernou vyhlídku nad Zbečnem, o které jsme dosud neměli ani tušení. Ani nám nevadilo, že jsme se museli vydrápat na nejstrmější krpál v okolí. Arnie byl rovněž spokojen. Vyhlídku sice neocenil, zato objevil půlmetrové "závěje" loňského listí, krásně se mu v nich rochalo.
Při výstupu a sestupu nám náležitě vytrávilo, a nechtěje riskovat přesunuli jsme se na Křivoklát k oblíbenému Sýkorovi. Právě jsme si stihli objednat, když se ve dveřích objevila IČ, a za ní bígl, pak další, a horda lidí, a další dva bíglové. Zkrátka Č. se vydali na procházku na Křivoklát se všemi známými a příbuznými, kteří si od nich vzali štěně. Hospoda se zaplnila halasem lidským i psím. Pět bíglů už dokáže udělat solidní kravál, vypadalo to tam jako při honu na lišku. Oběd jsme tentokrát spořádali ve chvatu, vysvobodili jsme hosty i personál resturace ze zajetí psí smečky a přesunuli se na opuštěnou zahrádku vedlejší restaurace, kde se flekatci dosyta vyřádili. Arnie byl naprosto nadšen :)

(fotogalerie)

Arnie vítězný

Leden je za námi. Přes týden pracujeme, chodíme do školy, cestujeme - nic mimořádného. O víkendu navštěvujeme a jsme navštěvováni, chodíme na vycházky. Taky nadále provozujeme geocaching - momentální počet objevených schránek je 21. Včera jsme zařadili i návštěvu aquaparku. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec to bylo příjemné - přiměřeně málo lidí, dalo se hezky plavat a ocenili jsme čistotu bazénu, zvlášť ve srovnání s Belgií, kde obdobná zařízení jsou dosti humusózní.

Včera odpoledne jsem stihnul i vyjížďku na kole v krásném počasí. Můj lehociped vzbuzuje v okolí notnou pozornost, babky si na mě ukazují holemi, děti pokřikují. Včera dokonce mě jeden automobilista nejprve předjel, pak zastavil, couvnul mi naproti, vystoupil a bedlivě mě sledoval. Začínám se vyhýbat vesnicím a jezdím radši po lese, i když se na umrzlých čí mírně bahnitých cestách bojím.

Dnes jsem pracoval z domova. V poledne jsem se rozhodl vyvětrat z hlavy všechny konference a maily a prezentace a vyrazil jsem s Arniem na půlhodinovou vycházku. V lese bylo krásně, sice mírně pod nulou, ale povětří skoro jarní. Při zpáteční cestě Arnie prokázal svého statečného ducha: Běžel po okraji lesní cesty, slunce mu svítilo do boku a vrhalo jeho stín na protilehlou stranu příkopu u cesty. Arnie po chvíli onoho stínopsa zaregistroval, opatrně zastavil a větřil. Nebylo divu, vždyť ten druhý přerušil svůj běh taky! Arnie se váhavě přikrčil, ale ten mizera naproti zrovna tak! Arnie štěknul - a stínopes na to reagoval poskočením! Arnie popoběhnul, stínopes za ním. Nebylo zbytí, s protivníkem bylo nutno rázně zatočit. Arnie odměřil vzdálenost, ladně přeskočil příkop a s ňafnutím se vrhnul na drzouna. K souboji naštěstí nedošlo. Jakmile můj flekatý ochránce dopadl na druhou stranu, stínopes - zřejmě vystrašen - zmizel a Arnie mohl se vztyčenou hlavou odklusat domů.

Návštěvní víkend

Tento víkend jsme si vyhradili pro návštěvy, tedy pro kamarády navštěvující nás doma. V pátek vše vypuklo příjezdem P. a S., dům se zaplnil halasem, který narůstal a utichal podle programu dítek i nás. Věnovali jsme se průzkumu domácí vinotéky, a nutno říci, že spektrum vzorků se do sobotního rána dost smrsklo. Na sobotní výlet většina z nás vyrážela s nejistými pocity, ty však byly rychle rozfoukány silným větrem na kopci nad Krušovicemi. Hledali jsme a našli další geocache - Zapomenutý altán. Pro P. i S. to byla jejich první, a zdá se, že comunita geocacherů se rozrostla a další dva rodinné týmy. Vydatné posilnění jsme nalezli ve vyhlášené restauraci U Lípy. Cestou zpět Adam s Aničkou ještě bleskově objevili cache na Mackově hoře.

V sobotu navečer jsme přivezli dva Adamovy kamarády P. a M. Program měli asi náročný, ještě o půlnoci když jsem usínal tak v Adamově pokoji to na noční klid moc nevypadalo. Dnes ráno přijeli K. a ve velké tlupě jsme absolvovali asi 8 km okruh na jih od Lán. Arnie měl toho ke konci už plné packy, po návratu okamžitě usnul. Pro P. si přijel táta, opět jsme poseděli a před 10 minutami jsme víkend uzavřeli symbolicky se sousedem P. malou stopičkou slivovice vypitou na zahradě po společném venčení psů.

Tak. Bylo hezky ale už se těším do postele.

(fotogalerie)