Silvestrovské radovánky

Radovánek na konci roku jsme absolvovali celou řadu, a všechny v širší společnosti neboť nás poctily návštěvou obě Katčiny sestry s rodinami. Takže co to všechno bylo:

V neděli 30.12. jsme bruslili spolu se Z. Všem nám to šlo výborně, jenom mně tochu hůř. Ve hře na honěnou jsem se pokoušel neobratnost kompenzovat nasazením (stejnou metodu používám když náhodou hraju fotbal), ale ani to nepomohlo.

Stejný den večer jsme spolu se Z., P. a K. navštívili premiéru představení Nejkrásnější válka lánského divadelního spolku Tyrš. Jedná se o tradiční událost vždy den před Silvestrem a moc rádi jsme se jí zúčastnili po dvouleté pauze.

Na Silvestra ráno nás pozvali K. na jejich tradiční Silvestrovské opékání buřtů. Taky hezká událost, kolemjdoucí byli asi poněkud zaskočeni pohledem na táborákovou scenerii na pozadí zamrzlého rybníka. Buřty však chutnaly znamenitě.

Odpoledne jsme zajeli na bowling do Stochova. Fikaně jsem se přihlásil do dámského družstva a jen díky tomu jsem v první hře obsadil druhé, později dokonce první místo! Neuvěřitelný úspěch v míčové hře (bowlingové koule řadím jednoznačně mezi míče)!

Večer byl hlavním bodem programu turnaj ve stolním hokeji. Tam jsem už neměl šanci stejně ostatní dospělci. První místa jsme pokorně přenechali svým potomkům, celkové vítězství patřilo Marcelovi.

Fotogalerie.

Mezi svátky

Chystal jsem se odpravit některé dlouhodobé nedodělky, jako třeba dát dohromady domácí účty nebo dokončit katalogizaci domácí videotéky. Ale skutek utek. Namísto toho jsme přijímali návštěvy (denně počínaje 26.12.) a chodili na dlouhé procházky s Arniem. Opravdu jsme si Katka i já pořídili brusle. Stál jsem na nich asi potřetí v životě; ty první dva pokusy se odehrály někdy v polovině sedmdesátých let kdy se pozdní podzimní záplava v dolině u Čamlíků nestačila vstřebat a zamrzla. Jiný bruslící zážitek z dětství si nevybavuju. Takže po třiceti letech jsem nazul brusle a ke svému velkému úžasu jsem se rozjel. Sice kostrbatě, pracně a roztřeseně, ale jezdil jsem! Žena se mi smála, děti rovněž, ale nešť. Byl jsem spokojen.

Kromě bruslení jsem se vrátil k lehocipedu. Při posledním běhu jsem si opětovně namohl koleno, nesvědčí mu ani rychlejší chůze, ale kruhové šlapání mu kupodivu dělá dobře. A tak zase jezdím. Našlapal jsem celkem kolem 75 km, upadl jen jednou (neuváženě rychlý nájezd na zamrzlou louži na lesní cestě - au!), objevil dvě další geocache (Milíře Lhota a Vyhlídka na Berounku) a všeobecně si užil zimní krajiny. Krása!

Vánoční rekapitulace

Vánoce jsou za námi. Ani to snad není možné. Naštěstí s narůstajícím věkem se prodleva mezi jednotlivými vánočními svátky zkracuje. Jedny vánoce skončí a než se nadějeme další klepou na dveře. Jak pravil jeden klasik, poslední dobou nedělám nic jiného než že strojím vánoční stromeček. :)

Štědrý den i večer proběhl v rodinné pohodě. Na Boží hod jsme byli vyvětrat psa i sebe, zjistili jsme že jsou zamrzlé rybníky v lese a na Štěpána jsme byli už vybaveni bruslemi, tedy Anička byla vybavena neb nikdo jiný brusle neměl. Bruslení na rybníku se nám moc líbilo a s Katkou jsme si dali závazek pořídit si brusle i pro sebe.

Další program byl již obligátní - těšení se dárky, sledování pohádek a filmů z TV i DVD, hodování včetně štěpánské kachny na medu ve společnosti Katčiných rodičů a J+R, kteří dorazili z Frakfurtu přímo k nám.

Vánoční cache

K vánočním svátkům jsme propluli ve všeobecné rodinné pohodě i s Arniem. Hezky si u nás zvykl a i když předtím nikdy nebyl venku, hrozně rád střídá teplo domova s mrazivými výlety. I na Štědrý den toužebně hleděl přes dveře na zahradu. Katka měla pocit, že jí překážíme a tudíž nás všechny vyhnala ven i se psem. Arnie tak dostal možnost absolvovat svůj první výlet. Nahráli jsme do GPSky souřadnice cache Pánova louka, Arnie dostal vodítko, my ostatní čepice a šály a šlo se. Arnie první velkou cestu zvládl nad očekávání dobře, rozhodně nebyl nejpomalejším členem výpravy. I on má podíl na tom, že cache jsme našli nad očekávání rychle. Slavnostně jsme se zapsali do deníku a padajícím soumrakem zamířili ke štědrovečernímu stolu.

První dáreček

Předvánoční ruch utichl, všechno se stihlo, závěsí visí, tapety jsou na zdech, nové skříňky jsou už naplněné krámy. Dokonce jsem si mohl už v pátek vzít dovolenou, díky zrušenému letu do Ženevy jsem zlikvidoval pracovní resty o den dříve a mohl se s chotí věnovat posledním vánočním nákupům, a zejména zajít na narozeninový oběd.

V pátek večer přijel první dáreček - Arnie. Nové prostředí na něj žádný zvláštní dojem neudělalo. Rozhlédl se, schroupal pár granulí, prohléd si naše staré křeslo, spokojeně očichal osezené kožené čalounění, uvelebil se v něm a od té doby v něm tráví většinu času. Nocuje na pelechu v předsíni, první dvě noci vyjadřoval občasnou nespokojenost, ale pak se mu i tam zalíbilo a bydlí tam bez větších protestů. Zbudoval jsem taky ohrádku, kterou Katka pro něj nechala vyrobit: Když jsem se jí minulý týden ptal, kam plánuje onu ohrádku umístit, tak odvětila že ještě neví. Na otázku podle čeho tedy zadala truhláři rozměry už zlobně odsekla abych se do toho nepletl. No dobře. Když Katka monstrum vyložila z auta, tušil jsem, že to nebude jednoduché. Po smontování zůstaly v naší poměrně rozměrné předsíni asi půlmetrové chodbičky. Posuďte sami. Dílo zřejmě neodpovídalo zcela přesně Katčiným představám protože hned druhý den ráno je vlastnoručně (!) rozebrala. Od té doby Arnie obývá celou předsíň k všeobecné spokojenosti.

Ženeva nebude?

Drobný dodatek k předchozímu příspěvku: Žlutě blikající nápis u mého letu na displeji naznačuje, že dnes do Ženevy nepoletím. Let byl zrušen, pán na recepci salonku to potvrzuje. Že bych se vyhnul jedné celodenní schůzi? Plakat nebudu. Odcházím zjišťovat podrobnosti.

Předvánoční shon

Sedím v salonku na ruzyňském letišti, popíjím Prazdroj a čekám na let do Ženevy. Panuje tu celkem klídek, je znát, že lidem se před svátky už nechce cestovat. Jenom u nás se vánoční pohoda zatím nekoná. Jak jsem nedávno četl v jednom fejetonu, všechno se musí stihnout do vánoc. Doma i v práci. V pondělí jsme zahájili kompletní výměnu všech závěsů, obměnu Aniččina pokoje a další úpravy. Naše přehlídka bytových textilií nakoupených v posledních patnácti letech už moc parádu nenadělala. Každý kus byl původně vybrán pro jiný byt či dům, pro jiné okno - a bylo to znát. Takže v pondělí napochodovala armáda malířů, tapetářů a montérů, během půl hodiny udělali neskutečný nepořádek a ten udržovali až do večera. Já jsem seděl zavřený ve svém pracovním koutě a psal a telefonoval. Na půl osmou jsme s Katkou měli lístky do Obecního domu na koncert pěvkyně Eliny Garanči - chvilku jsme váhali, ale nakonec jsme jeli za kulturou a nechali nepořádek nepořádkem. Dítka byla spokojená, my na koncertě taky.

Dnes pracovní armáda dotáhla úpravy do konce, uklidila po sobě, majitel firmy na závěr vytřel (!) a všichni vyklidili pole, včetně nás. Já na služební cestu, Katka s Adamem do divadla a Anička šla přepsat k P. (hrozně se těšila). Středa by měla být odpočinkový den alespoň pokud se domácích aktivit týče, ja budu celý den schůzovat a večer se kodrcat zase domů. Ve čtvrtek interiérové práce pokračují další etapou, tentokrát truhlářskou. Do Vánoc bude snad hotovo :).

Geocache #1: Lány

Třetí adventní víkend je pomalu za námi. V pátek jsem přiletěl pozdě večer ze Ženevy. Ještě později večer, vlastně v noci, jsem zajel do Rakovníka pro Katku, která s kolegy vánočně "rozjímala". V sobotu ráno jsem si zaběhl letos zatím nejdelší trasu (14,5 km). V lese bylo krásně, bahno na cestách zmrzlo, sněhový poprašek nazdobil stromy, liduprázdno. Odpoledne jsme s Adamem nakupovali potřeby pro nového člena domácnosti, pro Arnieho. Navečer se u nás ještě zastavili pražská babička s dědou. Dnes Katka pekla cukroví. Vyrobila několik krabic voňavých dobrot, stály ji spoustu sil, zejména psychických. Jako každý rok.

Dnes odpoledne jsme s Aničkou vyzkoušeli geocaching. Je to hra, kterou se baví lidi po celém světě. Nadšenci rozmisťují a schovávají schránky (neboli cache, keše) a do nich se ukládají drobné předměty. Přesné souřadnice místa uložení se zapíšou do centrální databáze a další nadšenci pak tyto schránky hledají, zapisují se do logů, přidávají předměty a jiné zase berou. Sleduje se kdo našel kterou schránku, dá se sledovat i pohyb předmětů mezi schránkami, zkrátka hotová věda. Ve zjednodušené podobě je to ale ideální zábavy pro výlety s dětmi protože k jinak možná nudnému putování se přidá cíl - hledání pokladu. Hezký popis celého geocachingu je tady.

V databázi jsem zjistil, že v okolí Lán je hned několik schránek. Vybral jsem nejbližší, nahrál ji do GPSky, s Aničkou jsme se omotali šálami a vydali se do mrazu za pokladem. Ten jsme úspěšně našli na druhém konci Lán u zdi zámeckého parku. Prohlédli jsme obsah schránky, zapsali se, vyfotili se a šli zpět naplněni objevitelskou hrdostí, asi jako kdy Schliemann našel Tróju. Příští víkend jdeme zase hledat.

Arnie na obzoru

Nadpis by asi měl správně být "Změna na obzoru", ne-li rovnou "Katastrofa na obzoru". Katka - schovavajíc se za přání dětiček - se rozhodla, že nutně potřebujeme psa. Vzhledem k tomu, že kolega v práci má "moc krásnou fenu bígla", a ta má zrovna "moc krásná štěňátka", bylo rozhodnuto. Můj hlas neměl váhu ani hlasu poradního. Dnes se Katka s Adamem i Aničkou byli již poněkolikáté podívat za psí rodinkou a vytvářet vztahy s flekatým darebou, jenž byl odsouzen k soužití s námi. Jmenuje se Arnie a do Lán se bude stěhovat koncem příštího týdne. Asi nám pořád ještě nedochází co nás čeká. Pár fotek z dnešního podvečera je tady.

Předvánoční koncert

Na neděli jsme dostali pozvání na vánoční koncert VŠCHT. Oprášili jsme hodobožové šaty, rozdali dětem ponaučení, nezapomněli vstupenky a vyrazili do Rudolfina. Hrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu, a hrál skladby romantické, příjemně poslouchatelné. Potkali jsme tváře známé i domněle známé, zejména své bývalé pedagogy. Oni nás nepoznávali. Naštěstí se objevili i spolužáci, snad se nám podaří znovu navázat zpřetrhané nitky. Velmi příjemný nedělní večer.

Advent na Křivoklátě

Po dvouleté přestávce jsme znovu navštívili adventní trh na nádvoří hradu Křivoklát. Sestava byla silná neboť na víkend u nás byl Mirek se všemi svými ženskými. V očekávání velkých davů jsme vyrazili hned po ránu což se ukázalo být dobrým nápadem. V posledních 10 dnech bylo sobotní dopoledne jediným časovým úsekem, kdy se dalo zahlédnout slunce. Trh byl moc hezký, řekl bych že kvalita trhovců i jejich zboží šla nahoru. Ocenili jsme nešizenou medovinu, staročeskou placku mazanou česnekem zavinutou kolem tenké klobásy, vařenou kukuřici, makové koláčky i jiné dobroty. Z kulturních zážitků se líbila pohádka pro děti a ručně poháněný kolotoč pro děti. Kolem půl dvanácté začaly davy houstnout a nastal čas nádvoří opustit. Za branou nás zaskočila obrovská fronta u pokladen, a pod hradem pak obrovské procesí další vlny návštěvníků (přijel parní vlak z Prahy). Nevím, jak se všichni do toho hradu nacpali, každopádně my jsme za malou chvíli seděli v teple domova, jedli výborné Katčiny lasagne, pili stejně výborné Mirkovo Svatovavřinecké a hráli Osadníky z Katanu. Fotky jsou tady.

Gringo a papričky

Ještě se vracím k Mexiku a jeho pochoutkám. Jeden den jsme zašli na večeři do restaurace na Avenue de presidente Masaryk (ano, náš Masaryk). Jídlo bylo samozřejmě vynikající. U druhého chodu nás číšník upozorňoval na nenápadně vyhlížející papričku: "Pozor, to je toreador!". Všechny kolegyně - seděl jsem tam se čtyřmi ženskými - opatrně papričku odsunuly na okraj. Já jsem ovšem chtěl ochutnat neb papriky mám rád, i jalapeňos si občas kupuju. Paprička zřejmě získala jméno po toreadorově meči, opravdu ostrá, ale stále ještě poživatelná. U třetího chodu byla opět miska s papričkami, tentokrát bez upozornění. První zelenavou papričku jsem otestoval, ale po toreadorovi mi přišla jen mírně pikantní. Dochroupal jsem ji a bezmyšlenkovitě jsem sáhnul po další, tentokrát žluté. Ukousnul jsem půlku, polknul - a OHEŇ!!! Něco tak pálivého jsem ještě nezažil. Slzavé proudy, rudý obličej, lapání po dechu - to vše naznačovalo kolegyním, že něco není v pořádku. Mexičanky se zděsily když zahlédly zbytek žluté papriky na mém talíři. To je přece habanero! K jídlu se dává jen aby předalo část své chuti pokrmu, ale rozhodně se nejí! Ani číšník na takovou samozřejmost nemusí upozorňovat! Jen já, buran z Česka, se do habanera zakousnu jako do mrkve. Požár v horní části zažívacího traktu ještě dlouho nechtěl uhasnout, až po dezertu (chladivý sorbet) jsem byl opět schopen konverzace. Na habanero jsem si znovu vzpomněl až na druhý den. Na hotelové toaletě.

První prosincový víkend

Nastala obleva. Sníh se proměnil v bahno, přesto jsem dle plánu v sobotu ráno vyběhl do lesa. Křupání sněhu je příjemnější než čvachtání bahna, ale což. Testuju odolnost kolena a nenápadně zkouším delší okruhy, zatím bez problémů. Drobná epizodka: Při obíhání vývratu jsem se zamotal do trávy a svalil do bahna. Pokřtil jsem tak v Mexiku nově zakoupené tepláčky, mírně ztratily svoji eleganci. Naštěstí jsem pak nepotkal žádného myslivce, díky tomu blátivému přelivu si mě mohl snadno splést s divočákem.

V neděli jsme spolu s Katčinými rodiči byli zkontrolovat stav Brdatky. Počasí přálo, stromy bez listí nám dopřály krásný výhled na Berounku. Výlet byl tradičně korunován krkovičkou se špenátem a bramborovým knedlíčkem u Sýkory.

Afrika

Do Afriky jsem necestoval já, nýbrž Jára Cimrman. V pátek 30.11. zavítal i do rakovnického divadla, představení jsme navštívili v kompletní rodinné sestavě. Líbilo se i přes to, že hru známe téměř slovo od slova zpaměti. Zdeněk Svěrák s tím zřejmě počítal protože představení tu a tam zpestřoval drobnými výstupy vybočujícími ze zaznamenaného standardu.

Mexiko bylo...

... příjemné i když velmi pracovní. Kufr dorazil pouze s jednodenním zpožděním, samozřejmě opatřen důstojnými pečetěmi americké bezpečnostní služby. K hlavním zážitkům patří opět mexické restaurace, zejména pak bufet Fisher's zaměřený na sea food v mexickém pojetí. Vzhledově velmi prosté zařízení, kvalitou jídel ale strčí do kapsy mnohé luxusní podniky. Takový pikantní mečoun v tortilách z tmavé kukuřice, to bylo pošušňáníčko.

O další zážitek se mi postarala kolegyně tím, že mi svěřila pilotáž jejího vozu v odpolední špičce. Moc hezké. Desetiproudé ulice kde dopravní značky typu kruhový objezd nebo jednosměrná ulice mají pouze "orientační" význam, červená na semaforu pak jen "doporučující" charakter. Nezapomenutelný řidičský zážitek, naštěstí podepřený tím, že jsem krásného červeného zbrusu nového Nissana odevzdal bez škrábance zpět.

A jen pro doplnění, cestou zpět se mi kufr někde v prostorách newyorského letiště zase někam zatoulal a cestu domů z Ruzyně jsem v šest ráno při -2 stupních absolvoval jen v lehkém svetru.

Travel story

Třetí zápisek v jednom dni? Důvod je jednoduchý – trávím neděli v letadle. Za tři hodiny přistávám v New Yorku a - dá-li osud - za další dvě hodiny pokračuju na jih do Mexika. Cesta je zatím poklidná, nebýt velmi nas*aně vyhlížejícího páru na sedadlech přede mnou. Cestování je pro ně zřejmě trestem. V jednom kuse pérují letušky (že namají deku, že si objednali košer jídlo, že těstoviny jsou se žampiony, atd.). Asi před hodinou tomu nasadil korunu ten chlap. Bez varování si prudce spustil sedadlo a ještě do něj vší silou zabořil svůj mocný trup. Ve zlomku vteřiny Frankovka odpočívající přede mnou opustila skleničku, rozeběhla se po stolku, z něj skočila dolů na moje kalhoty a dostalo se i na ponožky. Nas*anec se jen velmi neochotně zvedal, až zřejmě mocný závan vinného aromatu ho přesvědčil. Pozitivním aspektem celé události bylo to, že mě sličná letuška hezky očistila a od té doby mě zásobuje nápoji. Až mám strach, že na JFK nenajdu ten správný východ…

Dodatek: Hotel Nikko, Mexico City, ráno: Zase jedna travel story. Přestup v New Yorku byl komplikovaný neb bdělí strážci americké bezpecnosti nutí všechny, i ty kteří po vstupu na americkou posvátnou půdu vůbec netouží, projít kompletní imigrační procedurou. Nevím co bych dělal kdybych neměl americké vízum. Let do Mexika byl opožděn, navíc jsem se neshledal se svým kufrem. Prý se běžně stává že zavazadla lidí cestujících do Mexika z Evropy přes USA jsou zadržena americkou TSA a podrobena důkladné kontrole. Slib že dorazí dalším letem se nenaplnil. Dobrotivý hotel poskytl kartáček na zuby a holicí soupravu, vlasy jsem si učesal kartáčem na šaty, čerstvě vypranou a vyžehlenou košili přinesl poslíček před chvíli takže můžu směle vyrazit na jednání. Mám štěstí, že na tmavých kalhotech není ten flek od červeného vína moc vidět. Alespoň si myslím.

Zimní dny

Další postřehy? Zima! Škrábeme led z oken aut, odhazujeme sníh (letos již třikrát), kloužeme v ulici i v lese mezi Lány a Rakovníkem. Děti se radují, zima jim v Belgii chyběla. Instaloval jsem a slunečnicovými semeny zaplnil krmítko pro ptáky. Zatím potvory nelítají, musí to nejdřív najít a pak si o něm mezi sebou říct. Svého lehooře jsem ustájil, po sněhu se bojím jezdit. Místo toho si znovu užívám „běhání“ po lesem. Tempem sedmdesátiletého veterána dusám po okolních lesích, funím, prohlížím stopy lesní zvěře v blátě a ve sněhu, plaším srny (3x) a divočáky (1x). Ta divočina! Zvlášť ve ve srovnání s belgickým lesem kde i pěšiny jsou pojmenované a opatřené stejnými tabulkami se jmény jako ulice ve městě. Krása. Koleno pohmožděné před dvěma lety si zatím nestěžuje.

Rušný podzim

Po delším čase se vracím k zápisků. Zdá se, že po návratu z Belgie toho času máme nějak méně. Že by víc práce? Nebo pokročilý věk ubírá na efektivitě? Běhání kolem domu? To poslední bude asi hlavní příčinou. Je pravda, že v pronajatém domě se žije mnohem jednodušeji. Pohodlné živobytí v Kisteveldlaan vystřídala obnova a odstraňování nedodělků v Lánech. Zahrada prošla generálkou (skoro, ještě pár úkonů chybí), plot dostal nový nátěr, vybrali jsme nové závěsy a rolety do celého domu, pracujeme na nových lustrech neb ty zaprášené papírové z Ikea už moc parádu nedělají. Televizní anténa, pračka, sušička, lednice, nábytek k Aničce a do předsíně, schody, světla v ložnici a koupelně, skříňka v ložnici… dál už radši nevzpomínám. Poslední kapkou byl Adamův telefonát v pátek – zavolal mi do práce, aby mi oznámil, že z ústředního topení teče proudem voda. Z reprodukturu telefonu se ozývalo šumění horské bystřiny ač dítě tvrdilo, že stojí v předsíni. Pokusně jsem obvolal několik topenářů, v páteční podvečer se mi však všichni vysmáli. Skočil jsem tedy do auta, odsvištěl domů a v předsíni zběžným ohledáním zjistil, že je vyšroubovaný (!) celý regulační ventil. Rukou jsem ho utáhnul, bystřina vyschla, dopustil jsem vodu zpátky do sytému a vše bylo v pořádku. Očividně se někdo pokoušel rozehřát radiátor do ruda a nějaká zarážka ventilu ho v tom nemohla zastavit. Přes omezený okruh podezřelých se mi pachatele nepodařilo vypátrat. Asi si domů pořídím detektor lži.

Sněží

Ano, sněží, a to datum u zápisku je správné. Je velmi sychravo, teploměr se drží u nuly, déšť, sníh a ledové krupky padají každých pět minut. Zbaběle jsem odložil plánovaný včerejší cyklovýlet a šel raději otestovat stav svého kolena na velmi opatrném výběhu. Koleno nijak zvlášť neprotestovalo, příště zkusím nějakou delší trasu. Kromě níže popsané návštěvy divadla jsme se drželi doma a přijímali návštěvy: Na sobotní oběd B., v podvečer se zastavila I.S. a večer jsme poseděli u trautenbergského ryzlinku a meruňkovice s P. Dnes přijeli na oběd M., kromě řízků a medovce jsme stihli i vycházku do lesa, ze které jsme se ovšem museli léčit rychlým svařákem. I sychravý podzim má své kouzlo...

Ostrov pokladů

Na včerejšek Katka obstarala lístky do divadla Minor na dětské představení Ostrov pokladů. Docela jsem byl zvědavý, původní román od R.L. Stevensona patřil k mým oblíbeným knihám v dětství, četl jsem ho alespoň sedmkrát. Do podoby divadelní ho přepracoval Arnošt Goldflam, a vzal na sebe úkol asi příliš těžký. Představení bylo sympatické, v nápaditých dekoracích. Ale: Původní strašidelná a dobrudružná atmosféra příběhu se nějak vytratila. Celý děj je navíc dost komplikovaný s množstvím obratů a p.t. Goldflam musel hodně zkracovat a přeskakovat aby se mu to vešlo do dvou hodin. Z představení bych měl asi v hlavě guláš nebýt toho, že jsem si pořád ještě dobře vybavoval Jima Hawkinse, Johna (zde Janka) Silvera, Černého psa i ostatní. Hra mě zkrátka moc nenadchla. Příjemná byla ovšem předehra (v divadle jsme byli spolu s B. a sešli jsme se u nás k obědu) i dohra (v Italské cukrárně hned vedle divadla).

Na schůzi

Před pár týdny jsem se od souseda dozvěděl, že existuje plán vybudovat bioplynovou stanici necelých 1,5 km od našeho domu. Bioplynová stanice je zařízení na zpracování biologicky rozložitelného odpadu, vcelku bohulibá záležitost, pokud tedy ji nemusíte mít za plotem. Špatně naprojektovaná nebo špatně provozovaná stanice totiž dokáže zamořit své okolí vydatným puchem. Minimálně důvod ke znepokojení a rozhodně důvod pro to, aby člověk začal zkoumat bližší souvislosti. Na webu lze najít množství informací, mediálně atraktivnější jsou samozřejmě ty špatné stanice. Informace o dětech zvracejících ve škole či o celých vesnicích kde nelze otevírat okna k mému klidu nepřispěly. U mnoha sousedů spustily přímo panickou reakci, viz například diskuse na lánských stránkách. Obecní zastupitelstvo na toto téma uspořádalo veřejnou schůzi v lánské sokolovně, sešlo se snad 250 spoluobčanů. Snadno se daly vypozorovat symapatie a antipatie mezi jednotlivými skupinami ve vesnici - přívrženci radnice a odpůrci radnice, starousedlíci a náplavy, a hlavně celá vesnice proti firmě plánující stavbu. Docela jsem ocenil odvahu majitele firmy a projektanta, když se snažili vysvětlit a obhájit svůj plán. Neměli moc šancí, celá sokolovna měla svůj názor jasný už předem. Mě coby technooptimistu přesvědčili o kvalitě svého projektu i když obavy úplně nerozptýlili. Zajímavý byl moment kdy vystoupil soused Bendl, jinak středočeský hejtman. S šarmem cvičeného politika prohlásil, že stanici v Lánech prostě nechce (no bodejť), že se postará o to, aby schvalovací procesy byly tak zdlouhavé, jak jen to bude možné, aby přístup ke krajským i evropským dotacím byl co možná nejtěžší, a že pevně věří, že s touto vyhlídkou investor od svého úmyslu odstoupí. Krásná ukázka úřednické arogance, která ovšem sklidila nadšené ovace celé sokolovny. I ve mně se projevil sobec: Nad rozhořčením z předvedeného výstupu převážilo uspokojení nad tím, že se stanicí to vypadá bledě. Uvidíme.

Užíváme si domova

Uplynulý týden se ničím výjimečným nevyznačoval. Kupodivu už dva týdny po sobě jsem nikam necestoval, a ani příští týden se nikam nechystám. Pracujeme, chodíme do školy. Adam má navíc ještě angličtinu, němčinu, floorball a tenis. Anička je zapřažená do angličtiny, houslí, hudební nauky, se školou chodí plavat a s družinou bruslit. Navíc jí imponuje Adamova tenisová raketa, takže se chystá taky na to, že si bude chodit s Adamem pinkat. Katka ocenila kvalitní spinningové hodiny v Rakovníku. Jen já přes týden nic nestíhám. Vynahradil jsem si to o víkendu - zvládl jsem dva (!) výjezdy na lehokole. Během výšlapů jsem zaznamenal celé spektrum nálad: Euforie - když jsem nad Amálií svištěl po krásné cestě úplně zasypané zlatým listím a to se za mnou vířilo na dva metry vysoko. Adrenalinový šok - když mi na tom hnusném žlutém sajrajtu podklouzlo zadní kolo a já se jen těsně vyhnul lípě nezodpovědně zasazené před staletími hned u cesty. Opojení rychlostí - když Sýkořicemi uháním dolů do Zbečna (ještě že tam neměřili, jel jsem víc jak šedesátkou). Totální vyčerpání - když o 10 min později supím na druhé straně Zbečna do nekonečného krpálu. Ještě teď to cítím v nohou. Pro záznam - včera 55 km, dnes 32.

Vinobraní

Už několikátý víkend v řadě jsme byli na cestách. Tentokrát to bylo dlouho dopředu plánované vinobraní. Tradiční program, tradiční skupina sběračů a tradičně krásné počasí. Musím ocenit organizační zvládnutí akce, naši i Mirek za ta léta dosáhli rutinního nadhledu. Ke zlatým hřebům patřila pečená kachna, kotlíkový guláš podávaný v sobotu večer před Mirkovým sklepem a trautenbergský ryzlink rýnský ročník 2006. Pár fotek je tady.

V Kopřivnici

Na minulý (prodloužený) víkend jsme naplánovali návštěvu Z. v Kopřivnici. V pátek jsme i přes strastiplnou cestu stihli zajít do Štramberku na Trúbu a hlavně do Městského pivovaru na výtečný kvasnicový ležák.
V sobotu jsme pak přešli Velký Javorník z Veřovic do Frenštátu. Anička měla cestou do kopce krizi neboť jsme málo dbali na dostatečnou hladinu cukru v krvi. Nahoře to naštěstí spravila půllitrová kofola s párkem a dolů pak už poskakovala s veškerým elánem a úsměvem na tváři. Tůra byla kratší než jsme čekali, a tak jsme stihli ještě návštěvu lanového parku Tarzanie. Coby zkušený matador nejrůznějších teambuildingových aktivit jsem si myslel, že mě nic nemůže překvapit a tak jsem s blahosklonným úsměvem přistoupil na Marcelův návrh projít ten nejtěžší z asi pěti okruhů. Už na třetí překážce jsem se začal potit, na páté do mě vstoupil nezvladatelný třes a při pohledu na zbývajících asi 35 překážek se mi dělalo mdlo. No nakonec jsme všichni prolezli se ctí, potupný žebřík nemuseli přistavovat nikomu.
Neděle patřila inspekci Lukášovy downhillové trati (projet se po ní jsem s díky odmítl), výšlapu na Raškovu vyhlídku a vynikajícímu obědu v čínském stylu. Mňam.
Tady jsou fotky.

Sraz v Krkonoších

Ze Slovenského ráje jsem přes Prahu, Rakovník a pětihodinový odpočinek v Lánech (není nad vlastní postel) jel rovnou na sraz v Krkonoších. Organizátorem byl Megas, který velkoryse poskytl prostory ve velmi příjemném penzionu Aida ve Velké Úpě. Účast byla hojná, začínám mít pocit že nastupující mladá generace začíná nad námi převažovat. Velkolepé turistické plány byly soustavně nabourávány potřebou účastníku sdělovat si novinky a tlachat o nesmyslech. Nezvládli jsme tedy tůry v plném rozsahu, užili jsme si to však naplno ve dne i v noci. Nedělní odpočinková vycházka do Pece Pod Sněžkou mi dopřála po letech opět pohled na svou první opravdou sjezdovku života (pokud nepočítám sjezdy ve vinohradě). Bramberk se sice změnil, ale ne zase natolik aby nepřipomněl mnohé sportovní a kulturní zážitky doby minulé. Až jsem se divil, co všechno jsem přežil. (tady jsou fotky)

Firemní akce ve Slovenském ráji

Minulý týden jsem byl na výjezdním zasedání pro spřízněná oddělení a pododdělení z Česka, Slovenska, Maďarska, Slovinska a Chorvatska. Místo konání bylo v podstatě uprostřed tohoto shluku zemí - Čingov ve Slovenském ráji. Moc se mi to nehodilo, ale jel jsem neb jsem slíbil příspěvek a taky jsem si chtěl po delším čase připomenout tváře kolegů a seznámit se s nováčky. Jednání bylo OK, vrcholem však stejně byla páteční vycházka na Tomášovský výhled a Prielomem Hornádu zpět. No vycházka, pro některé jižní kolegy to byla náročná tůra srovnatelná s výstupem na K2 a trvalo nám to hodin šest namísto plánovaných tří. Anička by to s přehledem zvládla rychleji. Počasí bylo naprosto jedinečné, takové výhledy jsem tam ještě nezažil. (fotky jsou tady)

Brdatka

V sobotu 15. září jsme spolu s P. prošli naši oblíbenou trasu ze Zbečna přes Brdatku na Křivoklát. Počasí přálo, dětičky v tlupě nereptaly a šlapaly. Dokonce jsme se trefili do krátkého časového rozmezí kdy byla rychta ve Zbečně otevřená pro návštěvníky - doporučuji. Cílem byla samozřejmě restaurace u Sýkorů s pravou výletní hotovkou typu vepřo-knedlo a vychlazeným půllitrem plzeňského. Někdy je na světě krásně... (fotky jsou tady)

Pouštění draků

V neděli 9. září jsme pouštěli draky. Oblačný a větrný den takovéto atrakci přál, létalo se jedna báseň. Zpočátku podceňovaná Anička zvládla dračí techniku během 5 minut, jen rozmotávání šňůr jí nějak nešlo. Pletla si vpravo a vlevo, jako maminka. Tady jsou fotky. Pro zajímavost - na jednom záběru je docela hezký pohled na naši čtvrť, tedy na staveniště obklopující naši ulici.

Hody 2007

S měsíčním zpožděním se ještě vracím ke krumvířským hodům. Konaly se jako obvykle poslední srpnový víkend. Katka dala přednost vybalování krabic po stěhování a gruntování, tudíž jsem s děťátky hodoval sám. Žádné velké vybočení ze zaběhlého schématu se nekonalo, vše plynulo spokojeně a bez zádrhelů. Anička si vyzkoušela sobotní odpoledne v opravdovém krumvířském kroji, k velkému potěšení babičky. Slušelo jí to, i když mírně skuhrala nad nepohodlím. Nejvíc ji mrzelo, že z kolotočových atrakcí mohla jen na houpačku a tak jsme museli druhý den vše dohánět. Mimochodem, sobotně-nedělní noc jsem opět stál za barem až do rána, a opět jsme měli rekordní tržbu. Jak jen to děláme. Tady jsou fotky a pro srovnání tady je zápisek z loňských hodů.

Nové zápisky

Po delší době jsem zmobilizoval síly a po večerech dal dohromady fotky, které snad ještě dnes vystavím. Taky jsem se rozhodl skoncovat s webhostingem na Geocities. Během uplynulých dvou let klesly ceny za webové služby v Česku pod úroveň amerických, a tudíž se i Rodinné zápisky přesunou z USA do Čech. I když ruku do ohně bych za to nedal, není vyloučeno, že Geocities i c4 mají své servery ve stejném datacentru na Filipínách, v Tchajwanu nebo Rumusku.

Nové zápisky by se měly vyznačovat kromě hezké české domény :) i rychlejším přístupem pro čtenáře z Česka a větším prostorem za nižší cenu. Uvidíme...

Další novinkou je možnost přidání zápisků do RSS čtečky a tak se pohodlně dozvědět o nových zápiscích. Nemám sílu tady vysvětlovat co to je. Pokud to víte, využijte to (viz ikonka v pravém sloupci nebo tady), pokud to nevíte tak si o RSS přečtěte nebo se mě zeptejte.

Staré zápisky budou přístupné do konce roku 2007 na staré adrese, pak se přesunou sem. Nové budou přibývat už jen tady.

Stěhování dokončeno

Z časové prodlevy mezi předchozím a tímto zápiskem je zřejmé, že uplynulý měsíc byl rušný. Stěhování je za námi, v půlce srpna jsme tervurenský dům vyklidili, uklidili a předali. Naopak lánský dům jsme nechali nově vymalovali, uklidili a vzápětí naplnili krabicemi. Jejich vybalováním jsme se bavili po následující dva týdny. Dnes zbývají už jen osamělé zbytky kartonů v garáži. Ne že by nebylo co dělat, ze stropů nám místo lustrů trčí jen dráty, závěsy a záclony jsou jen provizorní, zkompletované z oken těch asi deseti bytů a domů, kde jsme kdy bydleli. Taky je potřeba dát dohromady zahradu, natřít plot, předělat televizní anténu atd. atd. No, k tomu se dostaneme časem. Teď jen pár posledních fotek z Tervurenu.

Stěhování

Už to vypuklo. Včera ráno jsme žili ještě v celkem uspořádané domácnosti, teď sedím na gauči, jediném kusu sedacího nábytku v obýváku, a všude kam se podívám se vrší hromady krabic. Za okny klasické belgické léto (17°, zataženo, schyluje se k dešti). Moc optimistické. Máme před sebou poslední belgický víkend, musíme dát do pořádku spoustu věcí kolem domu. Doufám, že si ještě objedu svůj oblíbený cyklookruh, než mi i kolo skončí v kartonech. (fotky)

Svatba

Uplynulý víkend jsme měli to potěšení být na svatbě Katčiny sestry J. a R. Do Prahy jsme přiletěli v pátek ráno, vyřídili pár formalit, převzali dům v Lánech a ponořili se do svatební nálady. Pátek byl ještě poklidný, vše vypuklo až v sobotu. Navlékl jsem hodobožový oblek, Adama jsem přiměl obléknout si bílou košili (a zout zelené tenisky) a jal se vykonávat úlohu svatebního fotografa. Adam dělal náhradního fotografa, Anička byla jedinou družičkou, Katka si jen užívala. Celá svatba proběhla v hotelu Praha, kde jsme i bydleli, takže vše bylo nadmíru pohodové. Nevěstě to moc slušelo, ženichovi ovšem taky. Obřad pod širým nebem s výhledem na Pražský hrad byl hezký (a krátký). Svatení oběd se taky vydařil a právě když jsem po kafíčku přemítal zda bude lepší pít červené či bílé víno, dolehl ke mně poplašný křik. Družička Anička, neposedná jako vždy, si u fontány rozsekla čelo. Dlouho jsem tomu nevěřil, až dokud jsem v hotelové hale neuviděl krvavou stopu táhnoucí se od terasy na dámské záchody. Byla to pravda. Díky nekonzumujícímu švagrovi M. jsme se během několika minut přesunuli do Motola, kde Aničce ránu zaštupovali a přelepili úhlednou bandáží. Svatební veselí pak dále pokračovalo dortem, tancem (ano, i na mě došlo), grilováním a nakonec posezením u nás na pokoji. Moc hezká akce to byla. Fotky jsou tady.

Skotsko

Předevčírem jsme přijeli z dovolené. Po několika letech, kdy jsme jezdili na jih za mořem a za potápěním, jsme znovu vyrazili do hor, do skotské vysočiny. Máme samozřejmě spoustu fotek, dokonce jsem je během včerejška a dneška stačil zpracovat a utřídit, výběr je tady. Pár zážitků:

Scottish Borders
Cesta do Skotska autem je daleká i z Belgie, a tak jsme si na ni vyhradili dva dny. Přespali jsme na severu Anglie u Lancasteru v malém bed & breakfast. Užili jsme si hezkého podvečera na břehu moře a posezení v malému pubu u plavebního kanálu. Následující den jsme objížděli ruiny středověkých opatství v idylické krajině jižního Skotska (Scottish Borders). Krásná krajina + zajímavé památky + nádherné počasí = velmi slibný začátek dovolené. Viděli jsme opatství Melrose a Dryburgh, prošli jsme se kolem řeky Tweed, zastavili na vyhlídce Waltera Scotta a jeli bydlet do Ediburghu.

Edinburgh
Dvě edinburghské noci jsme strávili v B&B Aynetree. Edinburgh je město zajímavé a tudíž turistické. Povinností byla prohlídka hradu, procházka po hlavní ulici Royal Mile a vstup na Scottův památník. Celkem hezká byla sto let stará atrakce Camera Obscura. V tmavé místnosti nám tam průvodkyně promítala na bílý stůl záběry z města pořízené jednoduchou optikou z věžičky na střeše budovy. Před sto lety to muselo být něco ohromujícího, naše dítka však nechápala mé nadšení - web kamera přece přenese živý obraz z druhého konce zeměkoule, a nemusím kvůli tomu vstávat od stolu. Městský ruch nás brzy unavil a tak jsme pěšky prošli 7 km lesnatým údolím do přístavu Leith, pochutnali si na grilovaných rybách a vrátili se zcela vysílení městským autobusem zpět.

Falkirk Wheel
Jedna z nejzajímavějších technických atrakcí co pamatuju. Jedná se o moderní výtah na lodě spojující dva plavební kanály. Geniálně jednoduchá konstrukce ve velmi velmi elegantním provedení. Přečetl jsem si, že celý mechanismus zdviže při zdvihání či spouštění lodí spotřebovává jen tolik energie jako 8 varných konvic. Tip pro příště: Kolem kanálu vede krásná cyklostezka do Edinburghu.
Tentýž den jsme navštívili ještě hrad Stirling, jeden z nejvýznamnějších ve Skotsku. Zajímavý, i když mnohé české hrady ho překonají.

Glencoe
Skoro týden jsme kempovali v údolí řeky Coe, tedy v Glencoe. Počasí se samořejmě zkazilo, hodně pršelo, túry do hor se nám podařily jen dvě - viz níže. Turistická infrastruktura ve Skotsku s nepřízní počasí samozřejmě počítá a tak jsme se nenudili. Absolvovali jsme výlet k Neptunovým schodům (devítistupňové zdymadlo na Caledonian Canal), výlet parním vlakem krajinou, kterou jezdí Harry Potter do Bradavic (včetně mostu s 21 oblouky, který se objevuje v každém díle filmu), velké akvárium zaměřené na život pod hladinou místních jezer - lochů. Perlička: Po jedné obzvlášť deštivé noci se nám pod stanem usadila myší rodinka. Během dne, kdy jsme byli pryč, stačily vybudovat dvě hnízda a vrhnout (nebo nastěhovat) asi osm malých myšiček. Spát se na tom dost dobře nedalo, museli jsme se tedy stěhovat. Myši byly velmi rozladěné, zlikvidovat jim tak krásně suchý útulek.

Highland Games
Skvělým zážitkem byla návštěva her horalů ve vesnici Lochalin. Vždycky jsem chtěl vidět pořízky v kiltech házející čtyřmetrovou kládou, a tady se mi to splnilo. S obavami jsme čekali umělou turistickou atrakci, ale díky odlehlosti vesnice se jednalo o velmi příjemnou akci pořádanou hlavně pro místní, nás turistů nebylo moc. Do Lochalinu vede jediná cesta přívozem přes Loch Linnhe a pak dvacet mil uzounkou silničkou přes hory, a už to byl zážitek. Hry připomínaly trochu moravské hody. Na místním fotbalovo-ragbyovém hřišti vyhrávala kapela dudáků, místní siláci házeli vším možným, ženy a děti závodily v běhu a skoku vysokém a dalekém, umělec sochal dřevěné sochy motorovou pilou, a pilo se pivo, hodně piva. Vrcholem byla disciplína v hodu kládou. Jen několi borců ji dokázalo uzvednout nastojato, a jen tři ji dokázali hodit tak, aby ve vzduchu vykonala předepsanou otočku.

První túra v Glencoe
Pohádkově zelenou krajinou s vodopády téměř na každém kroku jsme se vydrápali do sedla nad Loch Etive. Pohlednicové výhledy nám kompenzovaly strastiplnou cestu. Celé údolí bylo silně podmáčené a notně jsme se bořili. Dobře namazané pohorky nás uchránily od nejhoršího, jen Anička při svém hopkavém pojetí cesty několikrát podcenila terém a těsně pod vrcholem zapadla až do půli lýtek. Svačina to spravila a zpáteční cesta naštěstí (a taky díky mému navigačnímu omylu) vedla po horské silničce.
Postřeh první: Celá ta malebná vysočina je z větší části jeden zhroucený ekosystém. Od středověku se kácelo, nejvíc v době rozmachu britského impéria kdy se budovalo obchodní a válečné loďstvo. Pak přicházeli pastevci s ovcemi, těm padla za oběť nižší vegetace. A pak stačilo jen pár desítek, někde stovek let, vydatné deště a eroze vykonaly své. Dnes je vrstva zeminy velmi tenká, zcela promáčená, stromy a keře se tu neudrží. Výsledkem je mokrá poušť, na mnoha místech nežije nic jiného než žáby v bažinatých travinách. Je patrná snaha napravit stav věcí, za pár set let se to možná podaří.
Postřeh druhý: Ač průvodce varuje před návštěvou hor v oblasti Glencoe během letních prázdnin kdy prý jsou davy návštěvníků na všech stezkách, my jsme si užívali liduprázdných kopců. Během celodenní túry jsme potkali jen 5 lidí. To se ve Vysokých Tatrách nebo i v Alpách opravdu nepodaří.
Postřeh třetí: Turistické značení neexistuje. Šipka u silnice směřující někam do údolí je maximum co lze očekávat.

Druhá túra
Poučeni předchozí zkušeností jsme zvolili jednodušší cestu vedoucí po staré armádní cestě k mostu přes řeku Ba. Terén byl tentokráte v normě, počasí však zlobilo, došlo i na pláštěnky. Zaznamenali jsme útok pověstných mušek - moru skotské vyočiny. Ty nás sice štípaly už celý týden, ale u řeky Ba byly obzvláště vyhladovělé. Naštěstí jsme uposlechli rady průvodce a nosili s sebou "industrial strength insect repelent" a tak jsme o vlásek unikli sežrání neodbytným hmyzem. Krajina byla opět velmi dekorativní, i dítka byla spokojená.

Okružní cesta zpět
Po týdnu v Glencoe jsme se vydali na sever údolím Great Glen. První zastávka byla u hradu Urquhart na břehu jezera Loch Ness. Malebná zřícenina, davy turistů, příšera se nevynořila a tudíž jsme po dvou hodinách jeli dál. Stihli jsme ještě navštívit vojenskou pevnost z 18. století Fort George. Impozantní stavba, stále užívaná armádou. Přespali jsme v B&B u silnice a poslední den jsme zajeli do historické palírny whisky Dallas Dhu v oblasti Speyside, v krajině zaslíbené tomuto posvátnému nápoji. Už názvy vesnic mi vyvolávaly velmi příjemné asociace - Glenfiddich, Glenlivet, Cardhu... Hezké to bylo, škoda jen, že jsem měl před sebou 1250 km za volantem. Domů jsme přijeli kolem druhé ráno bez komplikací.

A pro jistotu ještě jednou připojuji odkaz na kompletní fotoalbum.

Niagara

Po dlouhé době jsem si připsal nově navštívenou zemi - Kanadu. První týden v červenci jsem pobyl v Torontu. Tentokrát jsem se rozhodl, že pracovní strasti (neděle strávená v letadle + několikadenní jednání v konferenční místnosti bez oken) budu kompenzovat alespoň nějakou slastí. Před zpátečním letem mi zbylo něco přes půl dne času a toho jsem využil k návštěvě Niagary. Mazda z půjčovny mě tam s Garminovou pomocí dopravila za dvě hodinky. Pršelo, ale pro návštěvu tohoto přírodního zázraku počasí nehraje moc velkou roli. V okolí vodopádu totiž prší pořád, vodní tříšť padá velmi hustě a ze všech směrů. Po exkurzi za vodopád (pro turisty vykopaná štola umožňující vidět vodopád zezadu), procházce po nábřeží a hlavně po projížďce lodí pod vodopády jsem byl promočený do poslední nitky. Naštěstí bylo do čeho se převléknout, takže jsem si mohl užít i zpáteční okružní cesty autem k jezeru Ontario. Netušil jsem, že Kanada má vinařskou oblast. Má, a dokonce velmi malebnou. Mistní Merlot se výborně hodil ke steaku, který mi připravili v evropsky vypadající restauraci v Niagara on the Lake. Mňam!
Pár šedivých fotek je tady, zážitek však lépe zprostředkuje tohle minivideo pořízené mým potápěcím foťáčkem:

Railbikes ve Falaen

Víkend mezi služebními cestami (platí pro mě) uběhl velmi rychle. Včera jsem si připsal kladné body nejprve úspěšnou výpravou pro sůl do změkčovače vody a poté dobrovolným nákupním výjezdem s Katkou. Adam si balil věci na školní výlet a jeho vzorná matka zjistila, že nemá všechny položky předepsané školním seznamem. To bylo nutno okamžitě napravit a v Leuven se opět několik obchodníků zaradovalo.

Dnes brzy ráno jsem odvezl Adama na nádraží. Vůbec jsem učitelkám nezáviděl ten dav 14náctiletých individuí. Doufám jen, že si nezapomněly zabalit důtky. Po návratu z nádraží jsem zjistil, že obě dámy mají ještě půlnoc a tak jsem si objel nový okruh na kole. V 11 hodin byly už obě při smyslech (i když dosud v pyžamu) a plánovaly výlet. Anička rozhodla, že se vypravíme na railbikes, tedy šlapací drezíny na nepoužívané trati za Namurem. Katka má natrénováno ze spinningu, já z lehocipedu, a bylo to znát. Drezína s námi jen svištěla, předpokládám, že jsme pokořili traťový rekord. Zážitek byl podpořen vychlazenou třetinkou místního piva Maredsous a grilovanými dobrotami.

Introducing the book

Uplynulý týden jsem strávil na periferii Frankfurtu. Užil jsem si pracovního vypětí, parných dní, červnových bouřek a weissbeer. Přijel jsem bohatší o tip na skvělou scénku norské televize (v původním znění s anglickými titulky). Je z ní zřejmé, že helpdesk to neměl jednoduché ani ve středověku:

Na skok v Paříži

Potřeboval jsem narychlo vyřídit vízum do Kanady, a nejjednodušší bylo zajet si pro ně do Paříže (kanadská ambasáda v Bruselu nemá vízové oddělení). Vstal jsem dnes za ranního kuropění a prvním rychlovlakem jsem se za necelou jeden-a-půl-hodinu přesunul do centra Paříže. Za dalších 15 minut mě metro vyklopilo kousek od ambasády, kde jsem musel vytrpět krátkou frontu. Ošacovali mě na naškodného taťku nepředstavujícího žádné riziko pro kanadskou bezpečnost ani sociální systém a vízum mi nalepili aniž by cítili potřebu sondovat mé skryté úmysly. Za slabou hodinku jsem stál na chodníku a přemýšlel co se čtyřmi hodinami zbývajícími do odjezdy zpátečního vlaku. Kafe a croissant v kavárně pod stromy - 10 minut. Procházka po Champs Elysées k náměstí Concorde - 15 minut. Diskuse se snědou dívkou přesvědčující mě, že jsem ztratil zlatý prsten, a když neztratil tak že bych ho od ní měl koupit za supercenu - 5 minut. Času zbývalo pořád spousta, a tak jsem přes Seinu zamířil do muzea d'Orsay. Impresionismus mám rád, lákala mě i budova bývalého nádraží prý skvěle přestavěného na galerii. Obojí dostálo své pověsti, prohlídku jsem si užil stejně jako závěrečnou svačinku v kavárně ve věži odkud je nádherný výhled skrz prosklené hodiny na Seinu a Montmartre. Pár zrnitých fotek pořízených mobilem je tady.

Víkendový poklid

Víkend uplynul trochu pracovně, trochu odpočinkově. Adam strávil sobotu u kamaráda, já jsem krabicoval nepořádek v garáži, Katka rozdýchávala návrat z Dubaje, babička vařila a Anička všem asistovala. Odpoledne jsme vyrazili na malou procházku centrem Bruselu, nemohl samozřejmě chybět čurající chlapeček, třešňové pivo ani Grand Place. Mimochodem, konečně jsem si nastudoval teorie spojené s čurajícím chlapečkem. Je to dvouletý vévoda Godfrey II Leuvenský, který ve 12. století ze zavěšeného košíku počural nepřátelské grimbergenské vojáky a tím způsobil jejich porážku. Nebo to je měšťanský synek Juliaanske ze 14. století, který uhasil svým pramínkem doutnák nálože připravené nepřáteli k destrukci městských hradeb. Nebo taky někdo úplně jiný. Přečtěte si o něm sami. V sobotu měl na sobě skotský kilt, ale byl jen obtížně spatřitelný pro davy turistů toužících zvěčnit se v jeho blízkosti.

V neděli jsem oslavil malé jubileum - ráno padla druhá tisícovka kilometrů na lehokole. Odpoledne někteří hráli badminton, Anička sklízela úrodu třešní (trhala je ještě žluté protože nám je nevídaným tempem kradou straky a kosi) a pekli jsme klobásy. Všechny fotky jsou tady.

Středa v Annevoie

Minulou sobotu k nám přijela opět krumvířská babička, tentokrát bez doprovodu. Pomáhá mi nést tíhu péče o potomky neb Katka odjela na týden do Dubaje. Měl jsem původně být v Ženevě, naštěstí z toho sešlo a tak mají dítka dvojnásobnou péči. Včera jsem se odměnil za usilovné pracovní výkony a vzal jsem si odpoledne volno. Vyzvedli jsem Aničku ve škole (ve středu mají krátké vyučování) a vyjeli jsme si kousek za Namur do zahrad v Annevoie. Krásné počasí, málo lidí, šumění vodotrysků, zpěv ptáků... pohoda. Až na tu sennou rýmu. Ale dalo se to vydržet, pomohla zmrzlina na závěr. Tady jsou fotky.

Mosela: Hrad Eltz

V pondělí 28.5. (ano, byl to opět prodloužený víkend) od rána lilo jako z konve. Vystrčil jsem hlavu z pootevřeného zipu stanu a měl jsem pocit, že mi na ni někdo vylil kýbl vody. Ne, to hned tak nepřestane. Vyhnal jsem protestující rodinu ze spacáků, bez snídaně jsme vše v proudech deště sbalili a mokré naházeli do kufru auta. V takovém počasí nelze jinak než navštěvovat památky. Vloni jsme s Katkou objevili nádherný hrad Eltz, přesvědčili jsme tedy dítka, že ho musí vidět. Cestou jsme ještě ve vinotéce zakoupili vzorky včera předchutnaného moselského vína a zamířili k hradu. Pršelo pořád, hrad byl plný lidí, na malebnosti mu to ale neubralo. Po prohlídce jsme dali k obědu eintopf a jeli domů. Fotky z celého víkendu jsou tady.

Mosela: Bernkastel-Kues

Bouřka se do rána nad Moselou sice vypršela, o modrém nebi jsme si ale mohli jen nechat zdát. Bylo šedivo a krápavo. Uvařili jsme si snídani a vydali se do městečka. Před deštěm jsme se schovali do rozsáhlých sklepů vinotéky, a to bylo věru šťastné rozhodnutí. S Katkou jsme se po zaplacení vstupního poplatku dali do ochutnávky místních vín. Mají tam dobrý systém: Za 15 eur člověk nafasuje skleničku sejde do sklepa, obchází kolem asi 160 košů s lahvemi vína, samoobslužně si nalévá a ochutnává a ochutnává dokud síly stačí. My jsme degustovali, Adam fotil, Anička fandila - zkrátka po výstupu ze sklepa vypadal svět mnohem veseleji. Přes most a starobylé náměstí jsme zamířili vinicemi k hradu, vyhlédli z věže, dali si nějakou ňamku v restauraci pod hradem, a pokračovali vinicemi nad řekou. Pršet přestalo, i modré nebe se po obědě ukázalo. Poslední atrakcí dne byla vyhlídková jízda parníkem. Fotky z celého víkendu jsou tady.

Mosela: Trier

Poslední květnový víkend jsme strávili v údolí Mosely. Sobota patřila prohlídce Trieru, v úmorném vedru jsme shlédli amfiteátr, prošli ruiny císařských lázní, ocenili chlad podzemních chodeb, navštívili katedrály a na závěr jsme si nechali impozantní Porta Nigra - Černou bránu. Moc hezké město.
K večeru jsme se posunuli po proudu Mosely do kempu u městečka Bernkastel-Kues. Hbitě jsme vztyčili stan a šli se poohlédnout po nějakém řízku. V restauraci jsme přečkali pořádnou bouřku, částečně u svíček neb vypadla elektřina. Anička jen kulila oči při každém zahřmění. Stan bouřku přežil bez újmy, my jsme v klidu dojedli a plní vydatného německého jídla a rýnského ryzlinku jsme zalezli do spacáků a usnuli. Fotky z celého víkendu jsou tady.

Kluci s holkama

Adam nás posouvá do dalšího životního stádia tím, že začíná povážlivě brát na vědomí své spolužačky. Minulý týden nám oznámil, že jeho dvě kamádky by rády přišly hlídat Aničku (hezká záminka), a jestli bychom tedy nechtěli někam jít abychom nepřekáželi. Neměli jsme sice v plánu opouštět teplo domova, ale coby chápající vzorní rodičové jsme v pátek navečer sbalili kufry a vyrazili na večeři do Leuven. Tedy až po tom, co jsme obě kamarádky vyzvedli u rodičů jedné z nich a přivezli k nám. Nebyl to špatný večer, my s Katkou jsme si užili klidu, tři babysitters ocenili zábavu mimo dosah rodičovského oka a nejvíc si užila Anička - myslím, že tolik pozornosti najednou neměla od miminkovského věku. Však se ještě ten večer zajímala o to, kdy ji zase někdo přijde hlídat.

Florin Balaban

Včera při východu z hradu jsme procházeli zajímavou výstavou pro mě dosud neznámého karikaturisty. Dnes jsem popátral na webu: Autorem je Florin Balaban, lucemburský malíř pocházející z Rumunska. Vtipnými kresbami a karikaturami komentuje politické dění, evropské události, globalizaci, ekologii... Spoustu kreseb a obrazů má na svém webu, i když ne všechny odkazy byly dnes funkční... Posuďte sami.

Hrad Vianden

Včera jsme navštívili hrad Vianden v Lucembursku. Malebný hrad v malebné krajině, zajímavě udělaná expozice (bez průvodce, dítka to ocenila). Po prohlídce jsme sešli do podhradí, objevili a navštívili muzeum hraček, pojedli trochu místní šunky (dobrá!) a popili lucemburského piva (taky ušlo). Pak jsme malou lanovkou vyjeli na kopec nad hradem a lesní cestou se vrátili k městečku. Bylo pod mrakem, pár šedivých fotek je tady.

A Taste of the World

Není to tak dlouho, co Anička hrála papouška ve školním představení... jenom jeden rok. Letošní představení bylo o chlapečkovi, který jedl jenom chleba s marmeládou a tak mu kouzelný kuchař dával nahlédnout do různých národních kuchyní. Cílem bylo aby se chlapeček přestal nimrat v jídle - a to se mu samozřejmě podařilo, za vydatného přispění ansámblu tanečníků a zpěváků. Představení moc hezké, jen ty vedlejší efekty: Anička se začala dožadovat návštěv cizokrajných restaurací :). Zatím jsme absovovali řeckou a italskou, další na řadě je čínská.

Fotky z představení jsou tady. Pokud by vám činilo potíže najít naše dítko, tak je na několika posledních záběrech. Byla součástí řeckého souboru, Zorba by byl jejími tanečními výkony zcela jistě okouzlen.

Adamovy narozeniny

V neděli 13. května jsme s mírným předstihem oslavili Adamovy narozeniny. Pro ty, co ho dlouho neviděli: Je větší než Katka, začínám po něm dědit boty, mluví hlasem ochraptělého uhlíře, je velmi moudrý a minulý týden mu bylo čtrnáct. Tady je pár fotek.