pátek 29. prosince 2006

Vůně Stelly

Dnes po delší době vykouklo slunce. Teplota mírně nad nulou, bezvětří, suché cesty. Ideální počasí pro cyklistiku. Vybral jsem si delší okruh, ke kanálu Vaartdijk za Leuven a zpět. Vlámský venkov zalitý sluncem působí vcelku malebně i přes to, že farmy tady kolem Bruselu jsou na ústupu a vytlačují je rezidenční čtvrti. Ale což, i ty vypadají přívětivě, jen je třeba vyhýbat se frekventovaným silnicím a to není při delších trasách jednoduché. Nejlepší úsek byl podél výše zmíněného kanálu. Rovinka, hezká scenerie, ale hlavně ta vůně! Začal totiž vát vítr směrem od Leuven a přinesl mi pod nos krásné aroma z pivovaru Stella Artois. Celých 10 km jsem si té vůně užíval, a s každým šlápnutím rostla i chuť. Peníze jsem bohužel zapomněl doma a tak nezbývalo než myslet na železnou rezervu v domácí lednici. Ta představa mě posilovala po celou zpáteční cestu, a bylo toho věru třeba: Jen co jsem otočil kolo k západu směrem k domovu tak se nebe zatáhlo a mírný větříček se proměnil ve velmi nepříjemný studený protivítr. To je osud. I tak řadím tuhle vyjížďku k těm nejvydařenějším. Na tachometru jsem natočil 55 km a začínám ukusovat z druhé tisícovky km vleže.

středa 27. prosince 2006

Po Vánocích

Tak, první etapa svátků je za námi. Užíváme si mezisvátkového volna. Děti mají ještě skoro celé dva týdny prázdnin, my s Katkou bohužel méně. Už zítra musíme roztáčet kola kapitalismu :(

Vánoce proběhly příjemně, sváteční jídla chutnala, spokojenost s dárečky byla veliká (dostal jsem nové pyžamo! a župan! a blatníky na kolo! a zimní návleky na cykloboty!). Kromě klasického programu (TV + hry) jsme občas vyhnali dítka na vycházku, já jsem ještě využil nebývalého množství volného času k delším výjezdům na kole. Na Štěpána u nás byli na večeři M., stěhují se nám do Prahy... Posezení bylo pohodové, obohacené Katčinou tradiční kachnou na medu zapíjenou vynikajícím burgundským.

Pár obligátních vánočních fotek je tady.

neděle 24. prosince 2006

Jsou tu Vánoce...

... koledy, vanilkové rohlíčky, ryba v lednici, svíčky na každém stolku. Dítka jsou nezvykle hodná, Anička asistuje při prostírání stolu a Adam dokonce zcela dobrovolně vyměnil své zelené / hnědé / černé triko za opravdovou košili. Pozdravili jsme se se všemi babičkami, dědečky, strýčky i tetičkami, rozkrájeli jablka, do hudební skříňky nasadili Pásle ovce valaši a čekáme. Pro Aničku je to utrpení, zkrátit jí to dokáže jen klávesnice a tak pro všechny připravila PFku (viz obrázek) a taky elfí podobenku. Doporučuji ke shlédnutí (Z. díky za tip)!

Den se schyluje k večeři, ještě nás čeká špacír do Tervurenu, zastavení v kostele a pak finále. Přejeme hezké Vánoce všem, kdo sem v těchto dnech zabloudí!

neděle 17. prosince 2006

Vánoční trh v Monschau

Předvánoční sezona vrcholí. Besídky ve škole, Anička prozpěvuje od rána do večera koledy, nejraději má "Rudolph the Red Nosed Reindeer". Dokonce i Katka nacvičuje nějakou koledu neb zítra ji čeká veselé ;) vystoupení na večeři s kolegy. Adam i já se muzickým projevům vyhýbáme, Adam dokonce bojkotuje i pasivní příjem koled - vždycky, když jde "náhodou" kolem počítače tak po několika kliknutích utichnou Pásli ovce Valaši a z reproduktorů zazní Rammstein.

Včera jsme byli na vánočním trhu v Monschau, což je malé německé městečko nedaleko od Cách. Už dávno jsme zjistili, že belgické vánoční trhy mají drobný nedostatek - zcela postrádají vánoční atmosféru. Vloni jsme proto byli ve Francii v Lille, což bylo podstatně hezčí, i když ne tak úplně to pravé. Atmosféru to mělo, ale kolotočovou. Něco jako vánočně nazdobená pouť. Proto letos jsme vsadili na jistotu a vydali se do Německa. Nezklamalo, německé vánoční kýče jsou velmi blízké těm českým. Starobylé uličky voněly svařákem, pečenými kaštany a perníkem, z kostela zněly koledy, v restauracích prskaly smažící se řízky a krájel se štrůdl. Počasí bylo mizerné, lilo jako z konve a tak jsme procházky po městě střídali s indoorovými atrakcemi - restaurace, koncert místního dechového orchestru v kostele, výstava pohádkových bytostí (asi tak poetických jako pohádky bratří Grimmů), Rotes Haus (velmi zajímavý a zachovalý dům obchodníka se suknem z 18. století), kavárna. Městečko jsme ani zdaleka neprohlédli celé, chystáme se tam znovu na jaře. Zajímavých míst tam bude dost na celý víkend a v informačním centru jsem zahlédl cyklomapu s hustou sítí stezek v okolí. Už se těším(e). (Všechny fotky)

pondělí 11. prosince 2006

Zimní zážitek

Čtvrtek, 7. prosince. Ráno jsem se probudil do sněhové vánice. Hurá! To v Belgii nemáme. Radost mě neopustila ani při ometání závějí z auta, ani při klouzání po neuklizených ulicích. S automatickou převodovkou se po sněhu opravdu špatně jezdí. Nebo to jenom neumím. Zima jak v Novomoskovsku, viditelnost do 20 metrů. I semafory zamrzly. Naštěstí jsem měl odposledně cestu do kanceláře dobře najetou, neztratil jsem se. Sníh místní silničáře zcela zaskočil (všichni jsou stejní) a tak polovina kolegů dorazila do práce před polednem; všichni zlostně huhlali. Já jsem však byl rád, podobných atrakcí si v Bruselu moc neužiju.

U holiče

Středa, 6. prosince. Pracovní povinnosti mě opět přivedly do Cincinnati. Cesta proběhla natolik hladce, že kolem páté odpolední jsem už po interstate 71 uháněl z letiště na sever. Příliš pozdě na to, abych šel do kanceláře, příliš brzy na hotel. Vzpomněl jsem si, že se už asi tři neděle chystám k holiči - proč tedy nevyužít čas. Sjel jsem z dálnice do Montgomery, kdysi vesnice, dnes periferie Cincinnati. Na hlavní ulici jsem po chvilce zahlédl blikajíci nůžky a hrdý nápis "Royal Barbers". Zaparkoval jsem a vnořil se do oficíny. Pár křesel, zrcadla, povědomá vůně, jen ten holič vypadal divně. Metrákový pořízek, ostříhaný na milimetrového ježka, ruce dekorované modrorudým tetováním. Měl jsem sto chutí vycouvat, ale bylo pozdě. Máchnutím ruky mě usadil do nejbližšího křesla, omotal modrou zástěrou a zahučel "Ordinary or business?". Když zahlédl v zrcadle můj tupý pohled tak přidal vysvětlení, že obyčejný sestřih je za třináct, business za patnáct. Spořivě jsem si vybral obyčejný a holič se pustil do díla. Mašinka se mu prackách úplně ztrácela, ale zacházel s ní zručně. Jako každý holič se dal hned do řeči a tak jsem se záhy dozvěděl, že sloužil v AirForce a před pár lety se vrátil z Iráku. Významně se na mě zahleděl a musel jsem tedy ze sebe vyloudit obdivné "Wow!" neboť každý vysloužilec ve zdejším kraji požívá velké úcty. Poté mi sdělil, že jednou se k němu přišel ostříhat hráč z Bengals (místní fotbalový klub) - taky jsem to ocenil. Taky že stříhá nějakého automobilového závodníka (foto vedle zrcadla), ale nepochopil jsem, jaké závody že to jezdí. Pak jsem mu musel vysvětlit svůj původ neb můj přízvuk mu nějak nezněl středozápadně. A bylo hotovo. Fukarem, jaký se běžně používá na úklid spadaného listí, ze mě odvál ostříhané vlasy (měl jsem co dělat, abych se udržel v křesle) a vyklepl zástěru. Ještě jsem ho požádal o zkrácení kotlet, což hbitě provedl a oznámil mi, že takto jsem povýšil svůj sestřih z běžného na business a tudíž mu vyvstal nárok na zvýšenou sazbu. Dobře mi tak, neměl jsem mu říkat, že ostříhání v Belgii přijde na 40 eur.

neděle 3. prosince 2006

Všední týden

Tenhle týden se toho moc nepřihodilo. Práce, škola, Katka na cestách (v Rakovníku). Anička měla rušnější týden neboť byla na dvou "birthday parties", z obou se vrátila velmi spokojená. Je to společenský tvor. Obě naše dítka obdržela reporty, což je něco jako vysvědčení za podzimní výukové období (term). Anička je vzorňuška, Adam proplouvá v pohodě bez většího úsilí. Třídní učitelka mu vytýká nepořádně vedený školní diář, kam si má zapisovat úkoly a plány, on však erárního papíru zneužívá k nesmyslným malůvkám. Katka z toho onehdy měla málem infarkt, tak zohavit úřední dokument!

Víkend jsme strávili doma. Vzhledem k množství služebních cest v poslední době nemáme ani moc chuť vyrážet do světa i o víkendech. Dětičky jsou taky velmi spokojené doma, takže včera jsme jen zajeli do Leuven, na večeři jsme byli u S. Já ještě proháním kolo, dnes se ale do mě v nejvzdálenějším místě mého okruhu pustil prosincový déšť, navíc hnaný protivětrem. S povděkem jsem po návratu zavřel kolo do kůlny a šel si užívat tepla domova. Přece jen je lepší pozorovat kapky narážející do okenního skla než do vlastního obličeje. S Aničkou jsme odpoledne empétrojkovali koledy. Stává se z ní malý hacker. K počítači ji to táhne jako vosu k cukrové vatě, zapisuje si do deníčku webové adresy z pospektů, krabic od cornflakes a podobně. Pak brouzdá po webu. Nedávno odpozorovala Adamovo heslo pro nějakou on-line hru, z druhého počítače se na něj přihlásila, začala hrát a zlikvidovala mu dva tisíce nějakých bonusů. Adam nebyl rád :)

neděle 26. listopadu 2006

Předmikulášský víkend

Tento víkend byl belgický. Větší část soboty jsme strávili na nákupech v Leuven a večer jsme navštívili M. Nedělní dopoledne patřilo cyklistice (já) a pohádkám (zbytek). Odpoledne jsme pak byli na Mikulášské besídce u nás v práci. Anička se hrozně těšila, Adam už méně. Přežili jsme to ve zdraví, za zaznamenání stojí CocaCola, kterou si Anička vylila do klína, a můj pantomimický výstup: Během představení si mě vyhlédl klaun, dovlekl mě na pódium a tam jsem pro pobavení publika předváděl "salto mortale" s neviditelnou blechou. Příště si musím dát pozor, abych seděl v nějaké zadní řadě. Adam fotil, výstup s blechou však promeškal, naštěstí.

čtvrtek 23. listopadu 2006

Jak jsem vynášel jablka

Už pár dní jsem zpátky doma. Rodina vypadá, že je ráda, já jsem taky rád, vše je tedy v pořádku. Jen si zvykám na šedivo a sychravo. Příhoda z dnešního rána měla značně aklimatizační účinky:

Do včerejška u nás byla na návštěvě babička krumvířská. Minulý týden opatrovala naše potomky zatímco já jsem se potloukal na druhé straně světa a Katka si užívala v širých blátivých stepích pod Moskvou. Hlídání dětí nemohlo naši babičku v žádném případě vytížit a tak mimo jiné posbírala na zahradě spadaná nahnilá jablka. Hned po svém návratu jsem byl informován o nutnosti nechat je odvézt v nejbližším možném termínu. Ten termín byl dnes. Shnilá jablka jsou bio-odpad. Bio-odpad se vyváží v papírových pytlích. Papírové pytle se rády rozmočí, zvlášť obsahují-li shnilé plody a venku celou noc prší. Abych se tomu vyhnul, nechal jsem si plnění pytlů až na dnešní ráno. Hodobožové kalhoty jsem nacpal do gumových holínek, parádní svetr od loňského Ježíška přikryl Katčinou bundou a vyčvachtal ven na zahradu. Hustý déšť, tma. Igelitový pytel sloužící coby dočasný útulek jablek byl jen těžko uchopitelný díky své hmotnosti a klouzavosti. Pche. Chlapsky jsem si ho hodil na rameno a vyrazil před dům, kde jsem měl připravené papírové pytle. Déšť bušil do pytle, voda kapala a stékala, po pár krocích jsem měl pocit že mám mokro snad i v botech. Že by pršelo až tolik? Abych si neumáčel ty pracovní kalhoty, táhlo mi hlavou... Za rohem domu jsem vstoupil do kužele pouličního osvětlení a zatrnulo mi. To nebyla dešťová voda. Igelitový pytel na mém rameni měl trhlinku, hned vedle mého ucha. Několik dní kvasící šťáva se řinula z pytle, líně stékala po Katčině bundě, řidší frakce se vsakovaly do mých kalhot, hustší mizely za obrubou holínek a zvolna oblepovaly ponožky, plnily prostor mezi prsty a kolem kotníků... Zanadával jsem, shodil pytel na zem, ale moc mi to nepomohlo. Igelit praskl úplně a jablka - alespoň ta dosud kulatá a pohyblivá - se rozeběhla po chodníku. Revizí svého zevnějšku jsem zjistil, že není co zachraňovat, shrabal rukama jablka, narval je do papíráků a v calvadosovém oparu šel domů. V garáži jsem ze sebe slepoval jednu vrstvu oblečení za druhou a zjišťoval, že všechny, úplně všechny součástky mé garderoby jsou prosáknuté jablečným burčákem. V nejlepším mě zastihla má choť a byla tak šokovaná, že neměla pro mě ani žádné životní ponaučení. Kdo ji zná tak ví, že taková situace nenastává často! Nečekal jsem až vyjde z úžasu, nahý přeťapkal do koupelny, zopakoval si ranní hygienu, našel nové oblečení a pak teprve mohl nastat všední den. Ať žije podzim a všechny jeho plody!

středa 22. listopadu 2006

Sao Paulo

Další megaměsto. Docela příjemně mě překvapilo. O slumy ani tady není nouze, vypadá ale čistěji a snad i bezpečněji než Mexico City. Je tu patrný mnohem silnější evropský vliv díky silným imigračním vlnám před druhou světovou válkou (uprchlíci před fašismem) a po ní (uprchlí fašisté). Brazílie je všechny pohltila a přetavila. Dnes se zdá, že na minulost zapomněli.

Bohužel jsem neměl moc času na objevování, pohyboval jsem se po klasické křivce letiště - hotel - kancelář - letiště. Musím jednoznačně pochválit kvalitu restaurací, kvalitou jídla, obsluhy i prostředí překonávají naprostou většinu podniků v jiných částech světa. To vše za ceny srovnatelné s Prahou. Nejprve jsem si zcela odrovnal žaludek neboť jsem sežral (doslova) snad kilo masa v typické brazilské restauraci Fogo de Chao (oheň na podlaze). Nešlo odolat - desítky číšníků kroužících kolem s rožni plnými křehoučkých bifteků, steaků, šunčiček, párečků... Den poté přišla stejně vynikající restaurace, opatrně jsem zvolil rybu, ale bohužel na nás zaútočila caipirinha a množství zkonzumované třtinové pálenky s příměsí čerstvých ovocných šťáv žaludku moc nepomohlo... No a k vrcholům patřila návštěva japonské restaurace (ano, i japonských emigrantů jsou tady statisíce), kde syrové rybí maso už jen zalepilo šrámy v útrobách. Ale dost už o obžerství.

O práci psát nebudu, příjemným vytržením byla středeční akce kdy jsme vyrazili budovat tým. Není nad putování džunglí v polovině listopadu, kdy si středozápadní Evropa užívá plískanic a mlhy. Bylo docela zajímavé pozorovat své kolegy daleko od klávesnice. Hezky se projevily národní odlišnosti: Španěl a Číňan jen s velkým supěním šplhali do mírných kopečků, Američanka se děsila z toho, že nemusela podepisovat prohlášení o tom, že vše podniká na vlastní nebezpečí a při zdolávání lanové dráhy nebyl nikdo nablíž, kdo by jí zaklapnul karabinu. Brazilec velmi dramaticky prožíval chvíle na raftu kdy jsme se pohupovali jen na mírných vlnkách. Angličan před vykročením ze stínu pomazal svou miminkovskou pleť tlustou vrstvou krému s ochranným faktorem 40 a pro jistotu se celý pokryl oblečením. Německý kolega bez zaváhání zdolal úsek lan v korunách stromů a teprve na zemi se přiznal, že trpí hroznou závratí. Mexičan na akci vůbec nedorazil neboť večer před tím to přehnal. Skot v ragbyovém triku zdolal vše s úsměvem. No a Moravák to vše pozoroval a spokojeně fotil :) Hezky jsme si to užili, mám dobré kolegy.

neděle 12. listopadu 2006

Museo Nacional de Antropología

Poslední den v Mexiku jsem se nejprve důkladně vyspal, pak důkladně nasnídal, poskypoval s domovem a vydal se do Národního antropologického muzea. Nezklamalo, je zajímavá budova obsahující ještě zajímavější expozice. Mimochodem, postavil ho architekt Pedro Ramírez de Vázquez, který má na svědomí i obří katedrálu Panny Marie Gudaloupské. V muzeu lze spatřit množství předmětů, soch, expozicí ze všech časů a ze všech koutů Mexika. Zaujaly mě nespočetné sošky bohů a nebo třeba kamenné kruhy, které plnily úlohu košů při pradávném basketbalu (dnešní trenéři by se mohli přiučit tehdejším motivačním metodám – poražený tým vždy spáchal přímo na hřišti rituální sebevraždu).

Murphy zařídil, že v okamžiku, kdy jsem vykročil ven z muzea, tak se slunečné počasí proměnilo v bouřkové. Přes to jsem vydržel venku neboť kousek před muzeem předváděli indáni z kmene Totonac neuvěřitelný obřad voladores. Vylezou na asi 20m stožár, kolem vrcholu omotají provazy, konec si uvážou kolem pasu, skočí a jak se provaz odmotává, tak rotují hlavou dolů kolem stožáru až na zem. Celkem si to užívají, navíc jsou přitom schopni hrát na flétnu a bubínek. Rád jsem za takovou podívanou přispěl do klobouku.

No a nakonec jsem odhalil tajemství Avenue Presidente Masaryk. Této výstavní třídy plné luxusních obchodů jsem si všiml už první den, ale až dnes se moje podezření potvrdilo – skutečně je pojmenovaná po našem Masarykovi.

Končím, nade mnou na displeji bliká „Sao Paulo – Go To Gate“. Tak jdu.

Jo, všechny fotky z dneška jsou tady.

sobota 11. listopadu 2006

Teotihuacán

Dnes jsem byl v Teotihuacánu. Město bohů, jak se mu taky říká, se nachází asi 50 km na severovýchod od Mexico City. Dominují mu dvě pyramidy - pyramida Slunce (70 m, dokončena 150 n.l., třetí největší na světě) a pyramida Měsíce (o něco menší, dokončena 300 n.l.). Celá oblast působí velkolepě i dnes, kdy jsou k vidění jen ruiny. Mezi lety 250 - 600 tu žilo 125 tisíc lidí, a Teotihuacán ovládal většinu Mexika plus Guatemalu a kus Hondurasu. Impérium po čase zahltilo samo sebe. Štafetu převzali Májové, pak Toltékové, pak Aztékové, pak Španělé a nakonec dnešní Mexičani, kteří jsou směsí všeho předchozího. Předávání moci bylo vždycky náležitě krvavé, jak už to v těchto končinách chodí. K tomu zástup krvelačných bohů, které jednotlivé národy po sobě dědily. Nejvíc se bohům chtěli zavděčit Aztékové, poskytovali jim lidské oběti v masovém měřítku.

Kromě ruin jsem stihl nahlédnout do dílny na obsidiánové předměty, na tkaní ponč, výrobu stříbrných šperků. Docela zajímavé, majitelé příjemní, i stopečku tequily nabídli. Cestou zpátky jsem se ještě zastavil v chrámu Panny Marie Guadalupské (v roce 1531 se zjevila aztéckému pastýři, prozradila mu kde v zimě najít rozkvetlé růže, navíc se mu její obraz obtiskl na pončo). Je to nejuctívanější světice v Mexiku, jezdí sem křesťané z celého světa. Můžu potvrdit, byl jsem tam v předvečer výročí zjevení a obrovský chrám praskal ve švech.

Fotky jsou tady.

pátek 10. listopadu 2006

Mexico City

Týden je za mnou ani nevím jak. Můj odhad konferenční místnosti bez oken se ukázal jako naprosto správný, a bylo to opravdu od rána do večera. Přece tady nebudu chleba, vlastně tortilly, jen tak zbůhdarma užírat, to bych se nevyplatil. Ach jo. Pár dojmů:

Megapolis. Už první nadechnutí po vystoupení z letadla dává tušit kolosálnost tohoto místa. Vlhká a kořeněná vůně se mísí se štiplavým závanem smogu a jemňoučkého prachu, stejně jako v podobně přerostlých jihoasijských nebo středovýchodních velkoměstech. Žije tu 18 miliónů lidí, a skoro všichni jezdí autem. Desetiproudé bulváry jsou spolehlivě ucpané.

Nadmořská výška. To, že se nacházím téměř na úrovni Lomnického štítu (konkrétně nějakých 2300 m n.m.) jsem si uvědomil první ráno, když jsem otevřel lahvičku s gelem po holení. Uvnitř uzavřený nížinný tlak z Cincinnati vyrazil ven s takovou razancí, že půlka gelu skončila na mé košili a mohl jsem se jít převlékat.

Nebezpečnost. Nikde jinde jsem neviděl tak vysoké zdi kolem domů, vylepšené koly žiletkového drátu, kamerami a všemožnou signalizací. Nikde jinde mi místní kolegové nevyprávěli tak hrůzostrašné historky. Logistického manažera zmlátili ve vlastní garáži, ukradli auto a mobil, jenom, naštěstí. Neměl - naivka - dvojitá vrata. Mexická pobočka Chlebodárce utratí ročně miliony dolarů za ozbrojený doprovod kamionů. Výhoda je, že při přejezdu hor je doprovod potřeba jen do nejvyššího sedla. Jakmile se kamion rozjede z kopce, už ho nikdo a nic nezastaví.

Mexičani. Usměvaví, veselí, elegantní (ti trochu bohatší), Mexičanky navíc i pohledné.

Jídlo. Vynikající, pálivé, nápadité. Trochu mě zaskočily jen bonbóny. Ty, co jsem ochutnal, byly vyrobeny z chili papriček smíchaných se sušeným citronem. Mňam. Drobné cestovatelské potíže přehlížím, toaletního papíru je v koupelně dost.

pondělí 6. listopadu 2006

O kus dál

Listopad pokročil, dětem skončily prázdniny. Podle pravidelných refrerátů si to všichni užili, absolvovali několik výletů. Adam fotil, tak se snad vzchopí a představí svoje obrázky. Já jsem se mezitím přesunul o pár rovnoběžek na jih, do Mexico City. Cesta ušla, až na to, že jsem vstával ve 4 ráno. Moudrý počítač americké TSA (Transport Security Agency? Administration?) mě už potřetí za sebou vybral k osobní prohlídce. Zase mi vatičkou vytírali boty jestli náhodou nemám v ponožkách nasypaný Semtex nebo perník, nahlíželi do zákoutí batohu, nadzvedávali mezerník u klávesnice... Že by ta pověst o zlatých českých ručičkách dolétla až sem? No nevím. Každopádně jsem byl prolustrován ke všeobecné spokojenosti. Tady v Mexico City mají jiný systém: Každý cestující si musí zmáčknou tlačítko. Zelená, můžeš jít, červená - šacování. Je to spravedlivé, i když možná méně sofistikované. Dostal jsem zelenou, naštěstí.
Čekají mě teď tři dny schůzování, předpokládám, že v konferenční místnosti bez oken. To bude zase kratochvíle! Navíc ještě nemám hotovou prezentaci, budu ji smolit dnes večer. Teď ale balím saky paky, odcházím na večeři budovat vztahy s business partners, hlavně ale užít si opravdové mexické kuchyně.
(foto wiki)

sobota 4. listopadu 2006

Red River Gorge

Po dvou týdnech jsem měl už dost americké velkoměstské civilizace. Potřeboval jsem se vyvětrat. Okolí Cincinnati je příliš obydlené a příliš placaté, a tudíž jsem se začal ohlížet po vzdálenějším okolí. Dva ze tří kolegů doporučovali rezervaci Red River Gorge, tedy Soutěsku Červené řeky. V podstatě co by kamenem dohodil - pouhé tři hodiny jízdy autem. Název zněl dostatečně romanticky, proč ne. Bral jsem to i jako příležitost proniknout o kousíček dál do americké mentality, zjistit, jak pojímají výlety do přírody, jestli i národní parky jsou drive-in stejně jako restaurace, lékárny, banky a další životní potřebnosti.

Dnes ráno jsem vstal za tmy, odrápal led z předního skla, v recepci popadl jeden muffin a kelímek kafe k snídani a vyrazil. Dole v „downtown“ jsem byl coby dup, přejel řeku Ohio a už mi pod koly ubíhalo Kentucky. Kentucky… Pod tímhle jménem se mi vybaví hned několik věcí. Asi nejdřív ze všeho bourbon – například Four Roses nebo Jim Beam. Pak taky koně a dostihy, však jsem taky pár francisovek přečetl. A nakonec bluegrass a country muzika. Kořalku si můžu koupit doma, koně jsem plánovitě vynechal, modrá tráva byla pokrytá jinovatkou. Ještě že alespoň to country vyhrávalo z rádia. Cesta ubíhala rychle díky širokánské dálnici, trochu výstražně lemované pozůstatky jelenů, kteří nepřežili setkání s civilizací. Bylo jich tolik asi jako u nás přejetých zajíců nebo ježků. Žádný kopytník mi naštěstí pod kola neskočil a v pohodě jsem dojel až na Red River Scenic Byway. Celá oblast připomíná Český ráj, jen je větší a chybí tam vesnice, chalupáři a hospody. Obešel jsem si tři kratší a jednu delší trasu. Nejdřív jsem zamířil k Angel Windows a pak se pokochal opravdu malebným Sky Bridge. Poté jsem se zastavil v informačním centru Gladie, kde mě místní rangerka velmi důrazně poučila o tom, jak se mám vyhnout medvědům a jak nemám odhazovat nikde jídlo. Pak jsem nechal auto kousek za Suspension Bridge, vydrápal se k romantickému Princess Arche a odtud přešel k nádherné vyhlídce z Chimney Top Rock. A pak zpátky. Na parkovišti jsem si ještě všiml důmyslných protimedvědích odpadkových košů. Při vyhazování obalu od svačiny jsem si všiml šrámů způsobených pořádnými drápy. Chlupáč asi zatoužil po odhozeném salámu, ale do plechové kisny se neprobojoval. Chudáček. Se vzpomínkou na něj jsem si ještě cestou zpět u dálničního odpočívadla dopřál velmi nezdravý, ale velmi chutný hamburger. Opravdu je tady umí.

Jo a jak je to s Američany a jejich výlety do přírody? Stejně jako u nás jsou místa, kam se dá pohodlně zajet autem a udělat si malou vycházku, a hodně lidí u toho zůstane. Narazil jsem ale na hezkých pár pravověrných „hikers“ s batohy na zádech. U pumpy si koupí za pár šupů povolenku, zaparkují u cesty, povolenku pověsí na zrcátko auta a zmizí v lese. Až na malá omezení se může stanovat a rozdělávat oheň téměř kdekoliv. Je to o dost dobrodružnější než u nás – večer se nepřespává v kempu ani ve stohu za vesnicí, ale v lese, vlastně v pralese, kde široko daleko není ani živáčka. Žádná hospoda, žádný konzum, k jídlu jen to, co si člověk přinese (nebo uloví) a uvaří. K tomu ti medvědi… Českým trempíkům by se o takové romantice mohlo jenom zdát. Asi by jim tu ale chyběly zakouřené hospody, kde se večer u piva tak hezky huláká „... pod tou skálou, kde proud řeky syčí a kde ční červený kamení….“.

Všechny fotky jsou tady.

úterý 31. října 2006

Trick-Or-Treat

Je večer, 31. října a venku, v obytné čtvrti na druhé straně ulice, se mihotají oranžová světélka, září fialové a zelené reflektory a dýmají dýmovnice. Amerika slaví Halloween. Jsem docela rád, že můžu posoudit tuhle tradici v plném rozkvětu. V Belgii se Halloween začíná taky trochu projevovat, živen samozřejmě snahami obchodníků, v Čechách se zatím neuchytil. Tady je to však velká událost. Obchody jsou tu v oranžovo-černém už od mého příjezdu, někde jsou i prodavači v kostýmech, a potřebné rekvizity se prodávají na každém rohu. Dnes ráno mě kolegové v práci přivítali pozdravem "Happy Halloween", oranžové dýně nám poblikávaly na chodbách a už od třetí hodiny odpolední nápadně utichal pracovní ruch a zejména matky se postupně vytrácely aby připravily svá dítka na večerní akci. Když jsem se zmínil při obědě, že se asi večer zajdu projít mezi domy abych trochu pochytil atmosféru, tak se všichni upřímně vyděsili. Procházet se sám mezi malými "koledníky"? To bych byl velmi "weird". Sedět v autě na ulici? Ještě víc "weird" a do půl hodiny by na mě určitě některý z rodičů zavolal policajty. Rozdávat dětem cukrátka na ulici? WEIRD! Ve strachu o mou budoucnost se mě ujala S., která se chystala dělat s baterkou bezpečnostní doprovod svým dětem. Neváhal jsem a připojil se. Vyrazila dřív, před mým příjezdem stačila navléknout potomky do dost děsivých kostýmů. Otevřel mi starší syn, kterému vytékal celkem autentický hnis ze šilhajícího oka. Díky zabudovanému motorku se oko nepravidelně koulelo - DOST hnusné. Dcerušce upírce zase odkapávala z brady krev na bílé šatičky. Cestou jsme přibrali ještě sousedovy děti a zábava mohla začít. Děti šly od domu k domu, my jsme je s odstupem sledovali. Nevynechali jsme snad ani jeden osvícený dům, majitelé zhasnutých usedlostí dávali najevo svůj nezájem a tudíž byli obejiti. Trochu se to podobalo našim Velikonocům: Zvonek, po otevření dveří huronský řev "trick or treat?", domácí chvilku předstírají zděšení a pak rozdají "treat", tedy sladkosti, aby se vyhnuli "trick", tedy neblahému působení duchů na svoji domácnost. A hurá k dalšímu domu. Po půl hodině už náklad nebyl k unesení, nezbývalo než jít domů, vše vysypat a znovu ven. Celé sousedství se hemžilo čarodějnicemi, zakletými princeznami, kostlivci, piráty... Všechno blikalo, svítilo. Hezký zážitek to byl, asi se už nebudu dívat tak kriticky na narůstající Halloweenovou tradici v Evropě. (...) Tak, jdu si otevřít pivo, v televizi začíná horor.

neděle 29. října 2006

Pracovní neděle

Dneska jsem vcelku pilně doháněl pracovní skluzy. Kolega D. mě sice zval na utkání amerického fotbalu, ale nešel jsem. Trochu jsem váhal, protože na normálním fotbale jsem už jednou byl, na hokeji taky jednou a tenhle sport jsem ještě neviděl, ale nakonec pracovní morálka zvítězila. Celý den jsem civěl do počítače, jen jsem si zajel na oběd do nedalekého "Fusion Restaurantu". Je to podnik typu "sněz co můžeš", nedělní menu je za 10 dolarů a dobrot jsou tam tuny. Podnik vedou Číňani, nabízejí jídla původem sice čínská, ale přizpůsobená co do chuti a množství americkým zvyklostem. Ocenil jsem zvlášť vypečená vepřová žebírka v medové omáčce. Restaurace byla celkem příhodně vybavena masivním sedacím nábytkem, rozměry mých spolustolovníků si to přímo vyžadovaly.

Během dne jsme ještě uspořádali rodinnou videokonferenci. P., kteří byli u nás návštěvě už odjeli, Katka s A+A si byli dnes užívat podzimu v dětském areálu u Leuven. Zítra dětem začínají prázdniny, a já musím pracovat. Bůů...

sobota 28. října 2006

U.S. Air Force muzeum

Přes veliké odhodlání věnovat sobotu likvidaci pracovních restů jsem neodolal a udělal si výlet do nedalekého Daytonu, do muzea americké Air Force. Je to nejstarší a největší letecké muzeum na světě. Do padesátých let to bývala vojenská základna, a ještě před tím zde fungovali bratři Wrightové. Pro připomenutí: To jsou ti, co jako první na světě vzlétli s letadlem těžším než vzduch. Stalo se tak 17. prosince 1903. Wrightové pocházeli z Daytonu, patřil jim podnik na výrobu bicyklů a na konstrukci jejich letadla to je znát. Milovníci historie si o nich můžou přečíst víc třeba tady.
Muzeum je opravdu zajímavé, spousta exponátů ve vynikajícím stavu, na prohlídku by to chtělo tak dva dny. Co mi utkvělo v paměti:
  • precizně zrekonstruované originály a repliky letadel z počátků létání
  • rozsáhlá sbírka letadel z druhé světové války, včetně letadla, které shodilo atomovou bombu na Nagasaki
  • malůvky na nosech letadel, tzv. Nose Art
  • přehlídka současných atomových bomb - nedovedu si představit, že by některé evropské muzeum něco podobného vystavovalo
  • nejmodernější současná letadla včetně neviditelného bombardéru, taktických střel s plochou dráhou letu a bezpilotních letounů
  • velmi zajímavý výklad průvodce - pilota veterána z vietnamské a korejské války. O letadlech věděl hodně, jeho pohled na historii byl však typicky americký - jednoznačný výklad, jednoznačně správné americké činy
  • návštěvníci prodchnutí vlasteneckým patosem. Byl jsem svědkem toho, jak po výkladu jeden z návštěvníků (tipoval bych ho tak na řidiče náklaďáku) třásl průvodci rukou a děkoval mu za to, že bojoval za americkou svobodu.
  • Film "The Magic of Flying" v místním IMAX kinu

Pár fotek je tady, lepší je ale podívat se na stránky muzea.

Večeře u C.

Sobotní ráno, netradičně klidné. Stále dlím v Cinci. Pracovní týden profrčel ani nevím jak, netřeba se k němu vracet. Na páteční večeři jsem byl pozvaný ke kolegovi, byla to příjemná změna proti hotelovým a jiným stravovnám. Kolega je čerstvě ženatý, je vidět, že si ještě užívá líbánek. Jeho žena pracuje jako letuška u Delty, tvrdila že má fotografickou paměť na lidi. Hned jak jsem vstoupil do bytu tak prohlásila, že můj obličej je jí "super-familiar" a zeptala se mě, jestli jsem v půlce června neletěl z Bruselu do New Yorku, což jsem po chvilce přemýšlení musel potvrdit. Že by na té její paměti něco bylo? Nebo že bych páchal nějaké výtržnosti na palubě? Já jsem si ji každopádně nepamatoval a to i přes to, že byla velmi pohledná. Večeře byla celá "super" - víno bylo "super-tasty", zmrzlina "super-sweet" a můj kolega byl "super-kind". Roztomilé. Méně roztomilé byly historky ze zákulisí provozu na palubě letadla. Dozvěděl jsem se například, že lidi se naučili hrozně moc pít. Když dojde voda v lahvích, tak přece jí ještě zbývá dost v zásobnících na toaletách, ne? A přece nenechají chudáky pasažéry žíznit? Nebo nedej bože si stěžovat na špatný servis? Hlavní je všechno servírovat s úsměvem...

čtvrtek 26. října 2006

Na cestách

Poslední dva zápisky jsem psal ve vzduchu, totiž v letadle. Můj chlebodárce mě opět povolal do pupku světa - do Cincinnati. Cesta proběhla bez zádrhelů - letový řád se dodržoval, halasní cestující se nevyskytovali, baterie v notebooku brzo došla - objektivní příčina pro nepracování. S klidným svědomím jsem mohl číst, hodovat a popíjet argentinský merlot. V příjemném oparu jsem se mile usmíval (myslím) i na posunovačku lidí u pasové kontroly. Pokyny typu "I need you to stand RIGHT HERE!" a "DON'T MOVE until I tell you!" jsem už před časem zařadil do kategorie roztomilého amerického koloritu, asi proto, že mě úřední šiml zatím považuje za osobu ani potencionálně neohrožující národní bezpečnost. Co by taky mohli ode mě čekat. Večer jsem ještě vyrazil do ulic, zašel - vlastně zajel, chodit se tu nedá - do knihkupectví (hned u vchodu plný regál bedekrů doporučujících Prahu a Česko), pak do sámošky (do hodně velké sámošky) pro pochutiny, zakoupil mimo jiné kartónek Prazdroje a s velmi domáckým pocitem šel bydlet. Na zdraví!

středa 25. října 2006

La Roche

V neděli jsme byli v Ardenách, tradiční podzimní návštěva v La Roche. Zaparkovali jsme nad městečkem u Parc de Gibier a obešli asi 10 km okruh přes sedlo Col de Haussire. No, sedlo… Je to trochu hrdý název pro místo kde se lesní (asfaltová) cesta po delším mírném stoupání na chvilku vyrovná a po chvíli začíná klesat. Na cestě mezi Lány a Rakovníkem je takových „sedel“ asi šest, ale nebudeme Belgičanům pomlouvat jejich geografické termíny a kazit radost z horské krajiny. Je vidět jak jsou na ni pyšní - cestou jsme potkávali jen opravdové horaly vzešlé z nizozemských končin a velmi drsné bikery s velbloudími vaky na zádech. Pokochali jsme se výhledy na zlátnoucí lesy (připomínají okolí Křivoklátu), pojedli svačinu, dali si kafe v zahradní restauraci a jeli domů. Fotku jsou tady. Po návratu jsme ještě stihli uklidit pozůstatky léta z terasy (židle, badmintonové rakety, osvětlení, …), vyčistit okapy a zamést příjezdovou cestu. Zima může přijít.

Satelitní souboj

V minulých dnech se mi nějak nechtělo psát. Co jsme vlastně dělali? V pátek se vrátila Katka z cest, s uspokojením konstatovala naši neschopnost udržet domácnost v aseptickém stavu a jala se napravovat stav věcí.
V sobotu jsem usiloval o kladné body pokusem o přenastavení satelitního příjmu TV, avšak bez úspěchu. Empirickými pokusy jsem dospěl k poznání, že na vině není nastavení antény, ani anténní rozvody, ani přijímač, ani televize, ale asi kombinace všech těchto prvků dohromady, neboť náš přijímač zapojený u M. bez problémů funguje, a přijímač vypůjčený od M. zase krásně funguje u nás. Vydal jsem se tedy do města zakoupit nový satelitní přijímač v naději, že se mu bude u nás líbit více než stávajícímu přístroji. Po návštěvě asi 6 specializovaných obchodů jsem si potvrdil další zatím jen tušené belgické specifikum: Satelitní příjem televize je tu věcí téměř neznámou, v každém z navštívených obchodů se na mě dívali jako kdybych po nich chtěl radiolokátor Tamara. Země protkaná kabelovými rozvody a bez jediné televizní stanice šířené satelitem asi nenabízí moc velký trh pro satelitní techniku. Náš problém s televizí tedy zůstává nevyřešen. Stěžuje si pouze Katka protože nemá možnost sledovat vynikající české seriály. Jako kompenzaci jsme si spolu s I.M. udělali filmové odpoledne, na DVD vyšla Šifra mistra Leonarda. Počáteční nedůvěra vyvolaná negativními kritikami byla zbytečná. Film se líbil, doporučujeme.

středa 18. října 2006

Léčba stresu

Dneska mě to v práci nějak opotřebilo. S vypětím všech sil jsem před šestou zaklapl víko notebooku a vyrazil neidylickým podvečerním provozem pro Aničku. Tik v pravém oku spolehlivě hlásil potřebu zahájit víkend. Škoda, že je teprve středa. Dětičky jsem nasytil a nastrkal přes koupelnu do postelí, protesty nepomohly. Katka je na služebce a tudíž ve ztichlém domě upíjím Trautenbergův ryzlink a poslouchám Dylana. Mimochodem, jeho poslední deska Modern Times se mu docela povedla. K tomu ještě brouzdám po webu, asi nemám toho klikání za celý den dost. A - jako by mě velký Internet chtěl odškodnit za celodenní příkoří - doklikal jsem se na stránku, kterou jsem přesně potřeboval. Dokonalý lék na rozpouštění stresu! Vyzkoušejte sami!

neděle 15. října 2006

Autíčko

Posezení u M. včera bylo tradičně příjemné. Táborák sice nebyl, množství lahůdek však ano. IM nám věnovala ilustrovanou poému, kterou u nich Anička stvořila během jednoho odpoledne - viz obrázek. Dílo je je to velkolepé, navíc sepsané kombinací staroslověnštiny a angličtiny: YeNOH PYeKNĚH DNE SE AWŤIČKO ROZOĎLO VÍET VEN A GDIŠ SE ROSYELO ZACALO PRSET.

Dnes jsme jeli v plné rodinné sestavě na cyklovýlet. Počasí nám přálo, dojeli jsme až k rybníkům u Leuven, poobědvali a oklikou se vrátili zpátky. Celkem 43 km. Fotky bohužel nejsou, foťák si při prvním pokusu o snímek vyžádal výměnu baterií (jiné jsem samozřejmě neměl) a bez rozloučení pohasnul. Škoda, bylo opravdu hezky.

sobota 14. října 2006

Už nesvítí

Počasí jsem včera přechválil. V sobotním ránu jsme se probudili do tradičního šediva. Během snídaně alespoň přestalo mrholit a tudíž jsem mohl spokojeně objet nový okruh na kole. Tentokrát bez Adama, sportovat dva dny po sobě by ho mohlo zlomit. Potkal jsem jen pár samotářů neb správný Belgičan v sobotu nakupuje. Dokonce i Tervurenský park zel prázdnotou. Po obědě jsem odmazal další dlouhodobý rest a vytiskl pár fotek které budu zítra rámovat. Už jsem se na to chystal zhruba rok. Jeden obrázek připojuji na ukázku, je to z loňského Mikuláše u nás v práci kdy Anička neodolala a vyzkoušela facepainting. No a za chvíli jedeme k M. se záměrem opékat buřty u ohně, pokud ovšem šedivo venku nepřejde zase do plačtiva.

pátek 13. října 2006

Slunce svítí!

Pozimně-zimní konstantní počasí se zase na pár dnů (?) protrhlo, mlha se zvedla, plískanice ustaly a zase jsme spatřili slunce. Hezký podzimní den bylo škoda zabít celý klováním do klávesnice: Počkal jsem na Adamův příjezd ze školy a společně jsme vyrazili na jednu z našich oblíbených cyklotras. Cestou jsme testovali foťák v mém mobilu, ale obrázky stojí za houby. Bohužel jsem si nevzal opravdový fotoaparát, bylo to správné světlo a dobrá viditelnost. Trochu paradoxně se ve vzduchu vznášela vůně kvetoucí řepky, belgičtí sedláci ji sejí coby zelené hnojení. Hezká projížďka, zvládli jsme 26 km.

středa 11. října 2006

Alex Brychta

Jedna perlička ze školních lavic: Anička každý den nosí ze školy ilustrované knížečky Oxford Reading Tree - a čte. Čte ráda, a důvodem pro to jsou - kromě píle po mamince zděděné - i ilustrace Alexe Brychty. Jméno se nám už dřív zdálo poněkud ne-anglosaské, a opravdu: Alex Brychta je Čech, byť ve Velké Británii narozený. Příští týden přijede do naší školy coby host každoročního Book Week-u. Tak možná dají s Aničkou řeč. Mimochodem, paní učitelka Aničku přesvědčuje, že správná výslovnost jména je [bryčta]. Tož tak.

úterý 10. října 2006

Vinobraní

Včera jsme se s Adamem vrátili z vinobraní. Katce se nechtělo cestovat tak daleko jen na víkend, Anička zase odmítla jet bez Katky. To nás s Adamem nemohlo odradit a tak jsme v pátek vyrazili. Cestou jsme nabrali u S. Romanovy gumovky, v Praze Romana a večer jsme byli v Krumvíři jako na koni. Malou chvíli po nás dorazili i P. a tudíž mohl být odstartován pravidelný zahřívací program v podobě čerstvých škvarků zapíjených burčákem. V sobotu jsme křepce vstali dle hesla „večer šohaj, ráno šohaj“, navlékli se do pracovního a v jasném ránu vyrazili do vinohradu. Vládla pohoda – bedny s ryzlinkem se hromadily, burčáku ubývalo, svačina chutnala jako každý rok. Večer jsme byli u Mirka ve sklepě, otestovali důkladně jeho víno, poplácali Trautenberga č. 1 a šli spát. V neděli jako obvykle presování a rozpuštění společnosti, i když my s Adamem jsme zůstali až do pondělí. Hezká akce, Trutenberg nám vzkvétá. Podívejte se na fotky.

neděle 1. října 2006

Duny ve Westhoek

Na konci září u nás byli na návštěvě B. Přes týden jsme mnoho společného podniknout nestačili, a tak jsme alespoň v sobotu zajeli do Západních Flander do rezervace „Duny Westhoek“. Nachází se na nejjižnější části belgického pobřeží, mezi letoviskem De Panne a francouzskou hranicí. Rezervace určitě patří k nejhezčím místům na belgickém pobřeží, které je jinak zohyzděné téměř souvislou řadou betonových hotelů a domů s rekreačními byty. Paneláky nejsou z rezervace skoro vidět, navíc v sobotu ráno tam bylo velmi málo lidí a tak jsme si mohli užívat krásné přírodní scenerie. Samozřejmě jsme nemohli vynechat procházku po rozlehlé pláži a ochutnávku slaných (a studených) vod Severního moře :). Fotky jsou tady.

pondělí 25. září 2006

Děti u počítače

Belgická klasika pomalu střídá dosud panující babí léto. Minulý týden jsme ještě jezdili po práci do parku a na hřiště, ale od včerejška zavládly za oknem různé varianty deště. Neděle byla pro většinu rodiny líná, jen mně se podařilo na lehokole absolvovat 40 km po okolních polňačkách. Anička objevila kouzlo webkamery a nedělní ráno strávila aranžováním kamery a pozorováním svého obrazu v televizi. Byla šťastná že se konečně dostala do vysílání :) Naprostá blaženost nastala když jsem jí ukázal jak vybrané záběry uchovat v podobě fotek. Nasázela jich snad 50, ukázka viz ilustrační foto. Adam pro změnu zcela propadl chatování, vyměňuje si se svými spolužáky pro mě nesrozumitelné zkratky. Udivilo mě například že "g2g" znamená "musím končit"? gotta go - I've got to go - musím jít. Holt mám se co učit. Adam taky rozchodil hlasovou komunikaci s Vojtou a celé nedělní odpoledne strávil tlacháním.

Mimochodem, pokud byste se s námi chtěli spojit, tak jsme na Skype, MSN Messengeru a Yahoo! Messengeru. Pokud znáte naše emailové adresy tak nás snadno najdete, pokud je neznáte a přesto s námi chcete komunikovat, dejte vědět - třeba formou diskusního příspěvku pod tímhle článečkem.

Zářijové radovánky

Září nám pomalu mizí z kalendáře. Kromě pracovních a školních aktivit využíváme tento čas k setkávání s přáteli, které jsme přes léto moc neviděli. Tak jsme si užili řízků a bramborového salátu zapíjených Prazdrojem při návštěvě S. předminulou neděli. Katka se dopracovává k mistrovské kvalitě! Tuhle sobotu nás navštívili M. a pro změnu jsme grilovali lososa. Taky moc dobré. Do historických análů budiž zaznamenáno vítězství mužů (MM + JL) nad ženami (IM + KL) v kanastě, závěrečné skóre bylo 9075 : 7140. Muži zvítězili i přes mnohem aktivnější přístup při paralelně probíhající degustaci vín. Zde jednoznačným vítězem bylo Valihrachovo Svatovavřinecké, ročník 1999. Lahev pochází z kolekce vybrané mým váženým bratrem, a ten se vyzná!
Pár fotek z obou akcí je tady.

sobota 16. září 2006

Les Jardins d'Annevoie

Dnes jsme navštívili zahrady v Annevoie. Poslední dobou máme štěstí na hezká výletní místa, protože tyhle zahrady patří rozhodně k těm lepším belgickým pamětihodnostem. Zahrady byly založeny v letech 1758-1776 panem de Montpellier, a až do dneška je opečovává a rozšiřuje 10 generací stejného rodu. Celá vodní zahrada je tvořená soustavou 20 jezírek s asi 50 vodotrysky a fontánami. Zahrada je postavená ve svahu a díky tomu nejsou k provozu potřebná čerpadla. Jak píše průvodce, "zatímco ve Versailles fontány stříkají pouze pětkrát denně, zde voda tryská nepřetržitě již 230 let". Zaharady jsou kousek od Namuru. Fotky samozřejmě taky jsou.

pátek 15. září 2006

Pánská kolojízda

Hezké dny (zatím) trvají, po práci se dá pořád jezdit na kole. Dneska jsem to zapíchl dřív (je přece pátek) a vyrazili jsme na kole s dědou do Leuven. Příjemná vyjížďka.
Katka se vrátila z Temešváru a její návrat jsme oslavili, tedy hlavně zajedli, v místní pizzerii.

středa 13. září 2006

Jehay u Amay a Huy

Tahle tři místa s neobvyklými názvy jsme navštívili minulou neděli, spolu s pražskou babičkou a dědou. Již dopoledne (!) jsme zaparkovali modrý autobus před zámkem Jehay v obci Amay. Krásné počasí, krásný zámek v krásné zahradě s krásnými a odvážnými sochami (i Anička prohlásila, že ten pán sochal jenom nahé lidi). Interiéry zámku jsou zajímavé, jiné než bývají u zámků v Česku. Nábytek, obrazy, hodiny a jiné serepatičky sbíral totiž jeho poslední majitel (vévoda Guy Van den Steen) a ten vše sakumprásk odprodal provincii Liege v roce 1978. Sbírky možná nejsou dokonale kunsthistoricky sladěné, ale působí autenticky. Zaregistroval jsem i umné provedení elektroinstalace - dráty vedené po povrchu, k mramorovým sloupům přichycené rezavými šrouby a ohnutými hřebíky - a přestávám si stěžovat na záhadně zapojené zásuvky a vypínače v našem domě. Drobná epizoda: Zámek není moc na turisty připraven, návštěvníci se motají po kobercích a mezi exponáty. U vchodu uklízečka ometá lidem boty. Naši návštěvu nepřežila jedna váza naaranžovaná na vratkém stolečku uprostřed vstupní chodby: Jedna nebohá dáma ji srazila kabelkou a neměla z toho radost ani ona, ani ta uklízečka.
Cestou z Jehay jsme se zastavili v Huy, na pevnost nám už nezbyly síly, ale prošli jsme si kostel Panny Marie i s pokladnicí. Nevybočuje z vysokého standardu belgických kostelů, stojí za návštěvu. Fotky z výletu jsou tady.

Minulé dny v práci byly hektické, Katka je navíc v čudu, totiž v Temešváru. Babička o nás pečuje. Počasí je krásné a každý večer vyrážíme v cyklistickém pelotonu do okolí. Anička už zvládá většinu kopečků v okolí bez tlačení kola a dnes spokojeně ujela 13 km během 1,5 hodiny. Příští rok bude zralá na celodenní výlety.

pátek 8. září 2006

Sedmnáct

8. září 1989 si někteří z nás pamatují. Já taky, i když ne každý rok si na ně vzpomenu včas. Letos však ano, dokonce i kytice růží našla k nám cestu. Byla to hezká akce, tehdy na Vyšehradě, i ta týden před tím v Krumvíři. Je nutno podotknout, že naše dítka prožívají výročí víc než my (Anička odborně dohlížela na výběr růží, Adam se zajímal kam vyrazíme na večeři). Pro pamětníky jsem oskenoval pár fotek.

čtvrtek 7. září 2006

První školní týden

Adam s Aničkou vcelku spokojeně vpluli do normálního rytmu. Prázdniny by sice byly lepší, ale ve škole jsou taky spokojení. Zvlášť Anička, ta je přímo nadšená. Na krušné začátky v loňském září si ani nevzpomene. Oběma se obměnila asi třetina třídy a tak seznamování spolu se sdělováním prázdninových zážitků jim asi na nějakou dobu vystačí. Překvapilo nás, že najeli na poměrně tvrdý pracovní režim hned od začátku - už první den nás Adam oslňoval nově nabytými znalostmi německého jazyka.
Do Bruselu se vrátilo léto a tak podvečery a večery trávíme venku - na zahradě, v parku, na kole. Mohlo by to nějakou dobu vydržet - vloni se babí léto protáhlo až do Dušiček.

pondělí 4. září 2006

Zpátky k normálu

Tak nám skončily prázdniny, jsme opět v Bruselu, vracíme se k obvyklé rutině. Minulý týden ještě v Rakovníku Adam zvládl složit rozdílové zkoušky a k potěšení jeho (i rodičů) nehrozí, že by musel opakovat ročník díky své nepřítomnosti. Obětoval sice část prázdnin v Krumvíři na doučování (dvě studentky si na něm otestovaly své pedagogické schopnosti), ale vybojoval 3x1 z občanky, zeměpisu a dějepisu, češtinu dostal za 2 (což je pro něj úspěch). Za odměnu jsme ho vzali do jeho oblíbené restaurace Chez Leon, kde si dal jako vždy mušle. My samozřejmě s ním :), belgické mušle s harnolkami jsou pochoutka. Přijeli nás navštívit babi a děda z Prahy, takže z toho byl velký rodinný oběd. Moc dobré to bylo, ale ten dezert jsem si už neměl dávat, ještě teď to všechno trávím.

úterý 29. srpna 2006

Krumvířské hody

Konec prázdnin, poslední srpnový víkend je za námi. Byli jsme jako skoro každý rok v Krumvíři na hodech. Myslím, že jsem v životě vynechal snad jen dvoje hody - poprvé když jsem jel na chmel před prvákem VŠ, a podruhé vloni když jsme se stěhovali do Bruselu. Hody byly vždycky pro mě definitivním koncem letní pohody, po nich byly přicházely už jen samé mrzutosti - škola, deštivé dny, polní práce. Myslím, že Adam s Aničkou to prožívají podobně, až na ty polní práce.
Na hodech bylo letos hezky. Počasí příjemné, víno dobré, kroje barevné, své bývalé spolužáky a spolužačky a kamarády a kamrádky jsem (většinou) poznával. M. coby obecní zastupitel dostal za úkol zajistit personál šenku (baru) na sobotní muziku (taneční zábavu). Naverboval samozřejmě celou rodinu, a tak jsme s Katkou, D., M., M., M. a Š. obsadili barový pult a přilehlé zázemí v krumvířském kulturáku. Byl to zajímavý zážitek, nikdy bych nečekal že lidi tolik chlastají. Zelená tekla proudem stejně jako různobarevné Jeltziny, vařili jsme párky, kafe, točili pivo a kofolu. Kolem pultu se postupně proměňovali návštěvníci, a přes množství zkonzumovaného alkoholu si ve velké většině zachovávali dekórum. Jenom postupně víc hlučeli, zpívali a dožadovali se dalších a dalších barevných frťánků. Mnohým jsem nezáviděl nadcházející ráno... Od 20:00 do 05:30 jsme obsloužili neodhadnutelné množství lidí, nalili desítky litrů kořalek, vytočili 6 sudů piva a vytvořili pro obec rekordní tržbu.
Ostudně jsem zapomněl foťák v Tervurenu, takže na fotky se můžete podívat na krumvířských stránkách (až se tam objeví). Odtud jsem si vypůjčil i ilustrační foto.

čtvrtek 24. srpna 2006

Podzim v srpnu

V Belgii nastal podzim. Jen jednou se mi podařilo vyrazit na kolo, v ostatní dny se souvislé deště střídaly s průtržemi mračen. Šedivé dny, tedy hlavně večery, si zpestřujeme jak se dá: Návštěvami (v pondělí u M., v úterý naopak P.K. u nás) a domácími pracemi: Po roce jsem zakryl dráty trčící ze stropu na místě určeném pro lustr. S hrůzou jsem zjistil, že belgický elektrikář je zapojil tak, že byly neustále pod proudem bez ohledu na polohu vypínače. Taky jsem opravil rozbitou zásuvku-vypínač v koupelně, a dostalo se mi pochvaly. No a samozřejmě si krátíme čas sledováním estrády na pokračování s názvem "Česká politická scéna". Jen se na ni nesmíme dívat každý den, příliš mnoho humoru by mi mohlo uškodit...

neděle 20. srpna 2006

Pracovní víkend

Včera a dnes byl výjimečný víkend - vůbec nikam jsme nejeli! Včerejšek jsme strávili na nákupech (koberec, skříňka, cívka na zahradní hadici, pastičky na myši, svíčky, cestovní taška, cyklokalhoty, olivový olej........). Večer nám zpříjemnila lahev moselského ryzlinku a slaďák na DVD. Dnes pro změnu jsme provedli konsolidaci domácnosti, Katka vtrhla do dětských pokojů a vyházel jeden velký pytel neznámých předmětů. To bude nářku až se dětičky vrátí! Já jsem po vykonání všech prací stihl ještě dát dohromady fotky a - jak vidno - i eliminovat časový skluz Zápisků. Být občas doma je užitečné. Za okny zavládl podzim, ani lehociped mě nelákal ven, naštěstí.

Mosela

12. – 15. srpna byl dlouhý víkend, a s K. jsme ho strávili v Německu v údolí Mosely. Kromě toho, že jsme jedli řízky, pili moselský ryzlink a různá piva samotná i s citrónovou limonádou jsme hlavně jezdili na kole a navštěvovali turistické atrakce.

Většinu soboty jsme strávili v Trieru. Město založené Římany oplývá množstvím antických památek. Pár jsme jich navštívili, zbytek jsme si nechali na příští návštěvu, musíme tam vzít Adama neboť má období, kdy čte kvanta knih o antice. K večeru jsme přejeli do městečka Traben-Trarbach kde na nás čekal příjemný hotýlek a v něm příjemná večeře…

V neděli jsme vyrazili na kole proti proudu Mosely. Krásná krajina, vinohrady naprosto všude, k některým se vinaři dostávají asi jen s horolezeckou výbavou anebo lanovkou. Nejzajímavější bylo městečko Bernkastel-Kues s množstvím dřevných staveb. Cestou zpátky jsme mírně zmokli, na tachometru jsme natočili 95 km.

V pondělí jsme vyrazili na druhou stranu, po proudu řeky, cíl městečko Cochem. Cesta byla krásná: Řeka, vinohrady, vesnice, terasy zahradních restaurací… Cochem je (jak nás varoval náš bedekr) oblíbeným cílem autobusových hord a je lepší se mu vyhnout. Přesto jsme navštívili romantickou napodobeninu hradu nad městem, pak chvilku hledali Katčin tachometr a na kola jsme nasedli až v pozdním odpoledni. Cestou zpět jsme si ještě nemohli odpustit zastávky na jednom vesnickém weinfestu (měli preclíky!). Zbývalo nám ještě asi 30 km když začalo pršet – a pršelo hustě a pořád. Poháněla nás vidina suché postele a útulné hospůdky a vcelku bez problémů jsme dojeli domů, ujetá vzdálenost byla tentokrát 120 km.

V úterý jsme nechali kola odpočívat, popojeli autem do vesnice Moselkern a pěšky se vydali na hrad Eltz. Žádná napodobenina, ale opravdový středověký hrad, nejzachovalejší jaký jsem kdy viděl. Opravdu stojí za to se tam podívat. Odpoledne pak už jen posledním řízek (a poslední „Moselblick“) a jeli jsme domů.
(fotky)

Aniččiny narozeniny

V sobotu 5.8. jsme oslavili Aniččiny narozeniny. Z neznámého důvodu byla přesvědčená, že dostane jako dárek počítač. V žádné krabici ho sice nenašla, ale modelovací hmota, korálky a hasičská hra ji taky uspokojily. Večer nás ještě navštívili M., příjemné posezení.

V neděli 6.8. jsme odeslali dětičky letadlem na prázdniny k babičkám. Odpoledne jsme sami s K. vyrazili na kole do Leuven, aby nám nebylo smutno. Odvážil jsem se na lehokole na úzkou stezku kolem potoka s množstvím můstků. Ve vodě jsem naštěstí neskončil i když k tomu moc nechybělo.

Zvaríci

Po návratu z dovolené už na nás čekali Z. Strávili u nás celý týden a myslím, že vládla pohoda. Já jsem bohužel většinou toho týdne cestoval od skladu ke skladu v Německu, stihl jsem jen výlet do Brug. Ohlasy byly ze všech stran pozitivní a tak mě má nepřítomnost mrzela dvojnásob. Počasí bohužel dostálo své belgické pověsti :(.

Dovolená

V neděli 15.7. jsme vyrazili na jih. Cesta bez problémů, k večeru jsme dorazili do Milána a rodinný přítel TomTom nás spolehlivě přivedl před náš penzion, který – jak se záhy ukázalo – žádným penzionem nebyl. To jen jedna milánská učitelka na penzi (tak jsme ji alespoň odhadli) se rozhodla, že její byt je zbytečně velký, uvolnila tedy v něm 3 místnosti a v nich začala ubytovávat turisty. Na jednu noc to nebylo špatné (až na vedro a hluk z ulice) a bydleli jsme přímo v centru.

V pondělí jsme obcházeli Miláno, kolem poledne jsme se sešli s P. u milánského Dómu a společně jsme ho prozkoumali od krypty až po střechu. Impozantní stavba, a navíc vás nechají běhat po střeše! V pozdním odpoledni jsme se přesunuli dál na jih, čekal nás tentokrát velmi příjemný hotýlek v kopcích nad Livornem. Cesta byla trochu krkolomná, uličky ve vesnici nějak nebyly projektované na auta, ale zvládli jsme to. Adam (stejně jako den předtím v Miláně) trval na parmské šunce se žlutým melounem, prohlásil že je to jeho oblíbený předkrm a po celý zbytek dovolené si ji dopřával při každé příležitosti.

V úterý nás čekal trajekt. S P. jsme se opět spolehlivě sešli a do kempu na Elbě dorazili dokonce s časovým předstihem. Následující 2 týdny jsme trávili potápěním (pánové), povalováním se na pláži (dámy), foukáním lahví (každý den od 6:00 do 8:00, krása), výlety… Elba je nádherný ostrov, potápění naprosto skvělé díky velmi čistá vodě a množství ryb. Jedinou vadou na kráse je moc velká hustota turistů. Jsou všude – v kempu, na pláži, ve městě, v restauracích. Poučení: Na Elbu rozhodně ano, ale rozhodně ne v hlavní sezóně.

(fotky celá dovolená)

Balíme

Na sobotu 14.7. jsme měli v plánu balení věcí na dovolenou. Stihl jsem taky přivézt nový stolek do obýváku (když mám tak krásné kolo tak se musím snažit!). Nemilým překvapením byla prasklina na čelním skle Šaranu – pozůstatek po zásahu kamínkem předchozího dne. Menším autem se nám nechtělo, takže nakonec jsme se rozhodli vyrazit i s prasklinou. Odpoledne zbyl čas na první výlet na lehokole – 30 km jsem sice zvládl, můj křečovitý posez se projevil hroznou bolestí v ramenech.

Lehociped

V pátek 13.7. mi moje drahá choť přivezla z Prahy narozeninový dárek – nový bicykl od Azubu. Doprava byla mírně dobrodružná, krabice s kolem se málem nevešla do dveří nákladového prostoru letadla, ale Katka vše zvládla zorganizovat s přehledem zkušené cestovatelky. Kolo, jsem vybalil, smontoval a začal se na něm učit jezdit. Začátky na lehocipedu jsou stejné jako začátky na normálním kole, takže jsem se na čas vrátil do dětství. Po 15 minutách jsem se rozjel a pak jsem během hodiny nakroužil v okolních ulicích prvních 10 km. Krása!

Paradisio

V neděli 8.7. jsme s J+R jeli do parku Paradisio. Hezká ptačí ZOO, nově rozšířená o provazové můstky, stezky, žebříky. Jejich zdolávání představovalo pro některé rodinky velmi adrenalinový zážitek a následkem toho jsme si mohli prožít pravou belgickou dopravní zácpu a přitom být pět metrů nad zemí. (fotky)

Antverpy

V pátek 6. července se na nás přijeli podívat J+R. To bylo samozřejmě důvodem k výletům: V sobotu 7. 7. jsme strávili v Antverpách. Hlavní zážitky: 1) Panovalo tam nebelgické horko. 2) Po ulicích se pohybovalo několik „alegorických“ vozů a obrovské množství lidí. Velmi povedená byla obrovská figurína, která se pohybovala zavěšená na speciální konstrukci upevněné na autě přičemž pohyb končetin (a brady, a očí) zajišťovala skupina olivrejovaných chlapíků. Celkem je to bavilo, navzdory tomu, že běhali jako blázni v hřejivých kabátech po rozpálených ulicích. Výlet jsme zakončili v domě malíře Rubense (Rubenshuis) což je asi nejzajímavější pamětihodnost v Antverpách. (Fotky)

úterý 11. července 2006

Leuven v červenci

První červencovou neděli byl Adam pozvaný na narozeniny k T.M. My zbylí sirotci jsme se vydali na kole do Leuven. Krásný letní den, tam jsme jeli po polních cestách na hřebeni mezi Tervurenem a Leuvenem, zpátky už radši pod stromy kolem potoka. Anička zvládla z každé cesty 6 km sama, zbytek na tyči. Na hospodském náměstí Oude Markt jsme svlažili hrdlo sétií dvoudecových Stella Artois a jeli domů. Anička samozřejmě doplnila hladinu sacharidů jedním Croque Monsieur.

Závěr dne patřil povalování ve stínu na zahradě u M. Pojídání, popíjení, klábosení - a bohužel taky rodinný fotbal. Pravý kotník nevydržel moje hbité kličky a vypověděl službu. Jsem teď alespoň hezky symetrický s tím vrzajícím levým kolenem. Pajdám na obě strany.

pondělí 10. července 2006

Reception Sports Day

28. června jsem byl vyslán abych reprezentoval rodinu na Aniččině sportovním dni. Ona vlastně reprezentovala Anička, já jsem jen přihlížel a fotil. Její tým sice nevyhrál, ale nijak ji to netížilo. Odměnou jí byl pohled na na otce, který v soutěži rodičů přeskakoval přes dětské švihadlo a snažil se přitom zdolat vytyčenou dráhu. Prý jsem vypadal legračně. Ani se nedivím, připadal jsem si jako svázaný klokan. Ale podle přítomné spolufandící H.B. (na fotce zachycena při běhu s bramborou na lžíci) jsem byl zaručeně nejrychlejší. Hurá!

Ardeny

Víkend 17. - 18. června jsme strávili v Ardenách. Měli jsme krásné tropické počasí a navštívili odlehlejší památky protože jsme zůstávali přes noc. Viděli jsme:

1) cisterciánský klášter Orval na poblíž hranic Belgie, Lucemburska a Francia (zajímavá stavba, hrob Václava - bratra Karla IV., dobré kvasnicové pivo, krásně smrdutý sýr)

2) archeologické naleziště Montauban v tzv. údolí motýlů (odlehlé místo jaké by člověk v přelidněné Belgii nečekal)

3) naše oblíbené La Roche en Ardennes (přespali jsme v kempu Benelux, minigolf a Aniččina trefa holí do Adamova čela, posilovací šlapadlo na řece)

4) Chorophyll park (zajímavý areál snažící se do nezbedných belgických a jiných dítek vpravit alespoň nějaké souvislosti o lesním ekosystému).

Samozřejmě jsem usilovně fotil.

Londýn

O prvním červnovém víkendu jsme s přáteli P. byli v Londýně. Vydařilo se snad úplně všechno - cesta vlakem Eurostar, počasí, ubytování, vyhlídkový autobus, popíjení Budvaru v Hyde Parku, výměna stráží u Buckinghamského paláce, Tower a korunovační klenoty, London Eye (už beze mě neboť v pondělí jsem cestoval do Cincinnati). Londýnské atrakce stojí za to, ještě jsme si jich pár nechali na příště. Fotky taky jsou :)

A Midsummers Nights Dream

30. května. I náš prvorozený potomek si zahrál divadlo. Byla mu svěřena role prince Demetria ve Snu noci svatojánské. Sympatický způsob jak naučit dospívající dítka mluvit před zástupem lidí - bez ostychu a tak, aby jim bylo rozumět. No... rozumět. Vše se odehrávalo v původní Shakespearově angličtině, takže si myslím, že i angličtí rodičové se jen přihlouple usmívali a tleskali jen podle toho, jak pan ředitel ukazoval. Ale líbilo se to všem. Jak jinak - kamery vrněly, blesky blýskaly, fotografie se hromadily na paměťových kartách...

Gouda

V sobotu 27. května ráno nepršelo! V mžiku byl nosič na autě, kola na nosiči a jeli jsme směr Gouda. Auto jsme nechali asi 7 km od Goudy a malebným holandským venkovem zamířili do sýrařské metropole. Moc hezká cesta, hezké město - ale začalo pršet. S kilogramovou výsečí sýra v batohu jsem se vyhoupl do sedla a zamířil v čele rodinného pelotonu k autu. Coby zodpovědný otec jsem se rozhodl vzít to zkratkou. Aby rodina nemokla. Po 14 km, kdy už nám k autu chybělo jen pár posledních kilometrů, jsem cítil jak se mi do zad zabodávají vražedné pohledy mé životní družky. Nemluvila, jen ty pohledy vrhala. Až mi z toho schly potůčky dešťové vody mezi lopatkami. Auto jsme našli, děti svlékli, Aničku probrali k životu vydatnou sušenkou a bylo dobře. Poslední zbytky sýra jsem rozkrájel dnes - 10. července. Byl výborný, příště koupím celý bochník. Jak říkal prodavač, byl to opravdový sýr, který s věkem nabýval na hodnotě. Bohužel taky ubýval na váze. Pár fotek z výletu máme tady.

Distillerie de Biercée / Chateau de Seneffe Estate

Následující den - 26. května - pořád ještě lilo a tak jsme se rozhodli oprášit odkaz potravinářské technologie a vydali jsme se navštívit palírnu - muzeum Distillerie de Biercée v provincii Hainaut na jihu Belgie. Čekali jsme oprýskanou atrakci uprostřed polí, na místě nás však překvapil precizně zrekonstruovaný areál a bohužel také davy návštěvníků. Jak se později ukázalo, dali si tam sraz milovníci orchidejí z celého Valonska a přilehlých francouzských departmánů, takže jsme odtud brzy prchli s úmyslem návštěvu opakovat později. Zakoupený a doma ochutnaný vzorek hruškovice nás utvrdil ve správnosti našeho záměru ještě jednou se tam vrátit.

Cestou zpět jsme navštívili zámek v Seneffe, opět bez valného očekávání, a opět jsme byli mile překvapeni. Zrekonstruovaný zámek, na belgické poměry překvapivě disponující i historickými interiéry, krásný park, příjemná restaurace v zámecké oranžerii - bylo krásné pozorovat a poslouchat přívaly deště stékající po skleněných tabulích. Hezky tam bylo.

Fotky jsou zde.

Han-sur-Lesse

Další víkend byl pro nás dlouhý, čtyřdenní. V plánu jsme měli objevování ostrovů podél severního pobřeží Holandska, počasí však dostálo své belgické pověsti - lilo téměř nepřetržitě celý víkend. Náhradní program pro den číslo jedna (25. května) byla návštěva osvědčených jeskyní v Han-Sur-Lesse + místní safari sestávající z několika divočáků, jelenů a dvou unavených medvědů. V jeskyni nepršelo, kolem divočáků nás vezli v maringotce se stříškou - co víc jsme si mohli přát. Posuďte sami.

Sraz Šumava 2006

O víkendu 20.-21. května jsme se s Adamem vydali na sraz Vltavy, tentokrát na Šumavu. Naše dámy jako obvykle zůstaly doma, ale ve dvou jsme si to taky užili. Nikomu nevadily mírně zatuchlé ložnice, společné WC na chodbě či neodtékající sprchy. Kromě tlachání byla hlavní náplní akce cykloturistika, v sobotu jsme projeli moc hezkou trasu kolem Schwarzenberského kanálu, v neděli (už bez nás) se jelo kolem Lipna. Vrcholem zájezdu byl hon za Vojtovou teniskou: Nešťastník si chtěl smočit unavené nohy v horském potoce, jeho koordinace pohybů však byla poznamenaná celkovou únavou a tudíž jedna jeho bota skončila v potoce též. Přes nezměrné úsilií celé výpravy, přes odborné zkoumání hydrodynamických vlastností toku a opakované simulace celé události se botu již nepodařilo dohonit. Netřeba dodávat, že V.P. hněvu své matky neunikl.

Fotky jsou tady (pokud jsem je mezitím nesmazal).

pátek 7. července 2006

Rumble In The Jungle

8. února tohoto roku měla Anička školní představení. Byla obsazena do náročné role papouška :) Paní učitelky odvedly heroický výkona a s dětičkami od 3 do 5 let secvičily profesionálně vypadající představení. Užili si rodiče i děti.
Fotky jsou tady.

Začínáme... už zase

Tak jsem se vzchopil a rozhodl jsem se dát dohromady rodinné zápisky. Předchozí verze zmizela někde v nenávratnu v hlubinách serverů ctěné společnosti Yahoo! - jednoho dne veškeré zápisky bez rozloučení zmizely. Já, nezkušený - nebo nepoučený? - uživatel jsem samozřejmě neměl uloženou kopii a tak bylo všechno v háji. Pár týdnů jsem sbíral odhodlání a hledal jiný nástroj, až jsem vytipoval blogger.com, vypadá celkem slibně a je zadarmo. Uvidíme.
Jsem příliš líný na to, abych znovu sepisoval veškeré předchozí záznamy, takže jen pár posledních.